"Život" po smrti?

Ale zas na druhou stranu si absolutně nedovedu představit, kde všechny ty zemřelý duše jsou. Ve vesmíru? Nebo kolem nás? Choděj s náma po ulici? Dyť by jich muselo být strašně moc. Muselo by tady být "zadušíno"

Hehe Já teda vycházím z toho, že jsem četla Hovory s Bohem, a tam se píše o třech možnostech pro duši ... buďto si začnou tvořit vlastní realitu v "nebi", nebo se znovu narodí, nebo splynou s Bohem ve věčné lásce...a nové duše se netvoří - všechen čas byl stvořen najednou, vše je teď, a třeba více duší může být i v jednom těle...
Přeber si to jak chceš...tvoje verze je ale taky hodně pěkná

Na reinkarnaci a příbuzné věci věřím velmi silně. Zážitků, které ji potvrzují, jsem měla tolik, že to prostě nejde popírat. Jsem za to ráda, člověku to nabízí zcela jiný úhlel pohledu na svět.

Tím, kde jsou ty duše, co nejsou v tělech, se nezabývám. Je to zbytečné a trochu marné, je mnoho věcí, které nevíme a ani nedokážeme pochopit. Věřím, že jednoho dne to vědět budu, ale je předemnou ještě dlouhá cesta. Navíc to vnímám tak, že jsme tady, na zemi, proto, abychom byli a žili tady. Takže duchovno a astrální svět jsou sice zajímavé věci, ale hlavní je to, co děláme v tomto světě.

Piňa Colada
Tos taky napsala moc hezky. Na reinkarnaci jsem dříve nevěřila jakožto katolík, ale jak vidím, je to jediná logická možnost, už se tomu tedy nebráním. Jaké zážitky máš na mysli? - vzpomněla sis?

Jediné vzpomenutí si mám na to, že jsem možná v minulém životě byla muž v Polsku. Což nemám potvrzené, byl to jen výrazný sen a pak moje pocity, když jsem tam byla na prázdninách. Ale myslet si to můžu.

Hlavní, co mě k moji víře přivedlo, byl už pocit v dětství, o tom, jaký svět je (byla jsem tehdy dost naštvaná na rodiče, že to přeci taky musí vědět, tak proč o tom se mnou nemluví). Pak také různá setkání - s bytostí z minulého života i jinými. A občasné opouštění těla. Vám, co to neznáte, můžu říct, že to je tak silný a reálný zážitek opouštět své tělo, že když bych o tom pochybovala, mohla bych rovnou pochybovat i o tom, že teď sedím u PC a píšu na klávesnici.
A nakonec taková zvláštní schopnost při dejme tomu meditaci. Ona to meditace není, protože nemedituju tak, jak to asi bývá, ani nevím, co to přesně je, ale občas se dostanu do stavu mysli, kdy jde dělat něco, co běžně nejde. Nechci psát, co to je, tak nějak to považuju za intimní a taky nechci, aby to vypadalo, jako že se chlubím, ale je to docela zajímavý a silný zážitek.

U nás v rodině už dlouho naštěstí nikdo neumřel, zážitky, co tu popisujete, jsem neměla. A vyloženě doufám, že nevidím do budoucnosti, protože se mi zdálo pár dost hrozných snů o válkách, tak doufám, že to byly fakt jen výmysly mých mozkových závitů.

Piňa Colada
Pokud, co píšeš je pravda, tak to máš dost drsný, neměla jsi z toho všeho zpočátku strach? Jak začíná to tvoje opuštění těla? - ségra měla pár zážitků od počátku roku, kdy při tom, když usínala, tak otevřela oči a viděla jak se její ruce vznášejí a nemohla nic dělat ani se hýbat ani mluvit...
Taky by mě zajímalo to s tou tvou "meditací" - ty se jako na něco při tom soustředíš? nebo jak se to dělá? já když jsem se zkoušela jakože meditovat a na nic nemyslet, tak mi to prostě přišlo praštěný, protože se vůbec nic nedělo....

Ahojky, když mi před rokem umřel kamarád, byla jsem z tooho hodně hodně špatná. Sestra, která se stejně jako já těmito věcmi zabývá, mi radila, abych se snažila mu odpustit, myslet na to, že už je "tam" a že až přijde vhodná chvíle,sám se ozve. Dřív, když ještě žil, zdálo se mi o něm dost často, ale rok před tím než se to stalo, se mi zdálo, že umřel...byla jsem ráno z toho úplně hotová, volala jsem mu a on se mi smál že jsem paranoidní. V den, kdy umřel, jsem byla u jeho sestry, povídaly jsme si o něm, pak zas o jiých věcech, ale pořád se mi dralo do pusy jeho jméno i když jsem mluvila o jiných lidech, když jsem dojela domů, volala mi kamoška, že je mrtvý. No a abych se vrátila k tomu, že se mi ozve:asi půl roku po jeho smrti se mi zdálo, že mi volá, že mi chce říct, že je v pořádku, že je doma, jen má moc práce a že se zase ozve...když jsem o tom mluvila s jeho sestrou, měla pusu dokořán, protože jí se zdálo ve stejné době něco podobného.

Když jsem krátce po jeho smrti byla u svojí kartářky, měla na stole knihu Cesta na druhý břeh od Sylvie Browneové-že by náhoda?Nene, to mi tam "nachystali z vrchu", abych si ji půjčila a abych něco pochopila.

To je vončo, proč děti říkají Mami a když jsem byla veliká tak to a to...děti do 5 let mají ještě jasno, došly sem a pamatují si ještě co bylo tam a co před tím...a dospělí je dupají argumenty Mařenko copak si to vymýšlíš, to není možné, to je tvá fantazie....

Jsou to hodně zajímavé věci... Když čtu tyhle knížky, říkám si, no jasně, to tak přece je, jak je možné, že jsem na ně zapomněla...

Camperses
Četla jsem si od tebe, co jsi napsala o Hovorech s Bohem...mazec
Věřím, že nic není náhoda, že učitel přijde vždy ve chvíli, kdy je žák připraven (ať už je tím učitelem člověk, kniha, zkušenost....)

Měla, to je odvácená tvář těhle věcí. Dodnes ho někdy mívám, když něco cítím. Musí se s tím opatrně a labilnější a snadno vystrašitelný lidičky by se do toho snad ani neměli pouštět.

To, co popisuje tvoje ségra je pro mě snadno pochopitelné. Fáze, kdy se člověk nemůže hýbat tam opravdu je a není moc příjemná, zažila jsem jí už mockrát. Když si to člověk přeje, jde z ní vystoupit z těla, když si to nepřeje, je to trošku boj se do toho těla dostat, zas ho začít ovládat. Vždycky se hrozně vztekám, kopu a mlátím kolem sebe a snažím se zas získat vládu nad fyzickým tělem

Do nějakých detailních postupů se teď nechci pouštět, snažím se jít ven, abych pořád jen neseděla u kompu, tak třeba večer.
Já právě taky takhle klasicky nemedituju, vždycky jsem u toho usnula .. až si doma ze mě začali dělat srandu, když jsem přes den spala, že zas medituju
Tohle je takové že v klidu odpočívám, často před usnutím a najednou se mi tak zvláštně rozjasní mysl, kdy něco ve mě je velmi relaxovaného a něco zase jasného. Ten stav si nedokážu uplně na přání navodit, že bych luskla prsty a bylo to, ale když se člověk snaží, trošku to jde. Ale nejlepší byl, když přicházel sám od sebe, to je pak člověk jak Alenka v říši divů. Bohužel tím, že se v něm snažím něco dělat a zapojuju vůli (silou vůle se ho snažím udržet)- tak to zas vyrušuje tu relaxovanou část a ten stav zase ztrácím. Ale určo by to šlo trénovat. No, nevím, jetsli ti tenhle popis něco řekne

Jsem opravdu ráda, že máš stejné příznaky, takhle přesně to ségra taky popisuje. Právěže pak nám dva na sobě nezávislí lidé řekli, že by se mohlo jednat o nádor na mozku...z toho jsme byli všichni špatní...vyšetření ji teprve čeká, ale už teď je nám jasné, že to bude dobrý, a že je to vlastně to, co prožíváš ty.
S tím usnutím - dobrý!!

tirafa
Týjo, tos v souvislosti s ním prožila opravdu hodně, musí to být dost emoční a ta rána, že tvé sny se vyplnili, to muselo být šokující. Sama bych se pak už asi bála usnout, komu dalšímu budoucnost vyplním. Můžeš prosím tě aspoň malinko nastínit, co v té knížce je a jaký zastupuje názor?

Jojo, taky věřím na to, že nic není náhoda, všechno k nám přichází vždy, když to potřebujeme a vždycky nám to pomůže ať se jedná o cokoliv, je to opravdu krásné v tom, že se tím pádem nikdy nemusíš ničeho obávat, protože to už předem dopadne dobře

Jo a jeden z nich jsem já. Názorná ukázka v praxi.

Jsem ráda, že mi mamka řekla, že ses chlamal, jinak bych se cítila blbě, že o tobě mluvím nepřímo za zády opravdu mi nedošlo, že si to vlastně můžeš někdy přečíst ...... Tohle je zase názorná ukázka "náhody"

No, já bych to zas tak jasně pozitivně neviděla. Ono to dopadne "dobře" ve smyslu vesmírných zákonů. Když se vybourám v autě a ochrnu a bude to z nějakého důvodu, třeba proto, že si to moje duše takhle naplánovala už než jsem se narodila, tak to z kosmického hlediska bude dobře, ačkoli pro mě v mém těle a lidi okolo mě to bude životní tragedie. Sice to dává mé duši šanci se rozvíjet, můžu z toho vytěžit nějaké duševní obohacení, pochopení, ke kterému bych bez toho úrazu nedošla, ale přiznejme si, pořád to bude z lidského hlediska život na h...

Ono se to nedá brát jinak než s humorem. Můj život je plný takovýchto "náhod". Dávno jsem si zvykl a teď se tím jenom bavím.Takže se nemusíš vůbec ničeho bát. Rád si o tom s tebou popovídám. Další názor se vždy hodí.

To máš pravdu že jo. Vůbec si nedokážu představit jak bych reagovala... Ale jsou lidé, kterým se taková věc přihodí, a kteří v sobě mají víc optimismu než kterýkoliv jiný člověk. Vždyť u většiny lidí by člověk dávno řekl, že mrtví jsou, protože života si neužívají a žijí jako náměsíčníci.