Závislost na partnerovi

Tak to jsme na tom stejně, jak s tím bojovat mne zajímá taky

Nevím, jestli jsem závislá přímo na partnerovi, nebo na způsobu života a na vztahu, který spolu máme... 6 let je dlouhá doba a ve spoustě věcech mě štve, jenže bez něho taky nemůžu žít...

Jak s tím bojovat...? To opravdu nevím...

Že se člověk maličko omezí ve svém volném čase a maličko zanedbá své přátele, je myslím zcela normální, zvláště na začátku vztahu, kdy člověk pro samou zamilovanost nechce trávit čas s nikým jiným, než se svým vyvoleným I to, že na něj myslíš, ikdyž jsi s přáteli, je asi normální. Mám to tak také, po šesti letech vztahu ho mám v mysli tak nějak neustále.

Svým způsobem jsem taky závislá. Když mám příležitost s ním být, tak s ním většinou i jsem. Je mi nejbližším člověkem a je mi s ním tak dobře, jako s nikým jiným. Život si už bez něj představit nedokážu. Včera jsem se ale rozhodla, že místo společného víkendu pojedu s kamarády sjíždět Vltavu. Mrzelo ho to, ale nakonec byl možná rád, protože má teď hodně práce a alespoň ji všechnu stihne, aniž by měl výčitky, že se mi nemohl dostatečně věnovat. Ulevilo se nám v podstatě oběma. A já si uvědomila, že je někdy fajn udělat změnu, dokázat si, že jsem schopna se zabavit i bez něj a najít si svůj program.

Ale že se ti po něm stýská, viď...? Mně vždycky hrozně

No každopádně je jasný, že my ženský to máme přece jen trochu jinak. My řadíme na první místo partnera, rodinu a oni třeba i koníčky a práci. Prostě to tak je a asi s tím nic nenaděláme. Jen si zkusit najít taky svůj program, kamarádky, koníčky a netrávit veškerej volnej čas s ním. Je taky něco jinýho, když už spolu Ti dva bydlí a nebo se jen setkávají o víkendech a tak. Každopádně by ve vztahu beměla být lež a oba dva by se měli přizpůsobit.

tak toto bych řešila to se mi nelíbí, s rodiči by tě seznámit měl, pokud chce budovat nějakou budoucnost. S kamarády je to horší, pokud je nezná, tak je to divný a pokud je už poznal, tak mu třeba nesedli. To se mi stalo u bývalýho, bohužel moje kamarádky nemusel, bylo mi to líto, protože já ty jeho tolerovala. Já se s přítelem vidím o víkendech, kdy jsem u něj, no a pak když máme nějaký volno, nebo já mám volno, takžer bydlím tak půl na půl u něj a u našich. Naštěstí nějaký koníčky mám, kde není on, ale kamarádek už míň. Některá se odstěhovala a nebo to nebyla ta pravá kamarádka, prostě jich mám málo a to je někdy blbý. Né každej víkend máme jen pro sebe, má třeba něco s kapelou, klukama a to pak sedím doma u něj nebo u našich a taky přemýšlím co a jak a přitom vím, kde je....akorát kdybych taky někde byla, tak je to jinačí. Ale nesnažím se ho uhánět a dávat mu to nějak extra najevo. Naštěstí si ten čas na mě udělá, taky jak jen může a až budem bydlet spolu úplně, tak to bude zase jinačí. Takže to chcce si taky najít něco jen pro sebe a třeba se i on pak začne zabívat, kde dělá chybu....

krigo
butterflygirl
Milísek
Nejjednodušší způsob, jak se zbavit totální závislosti, je to co píše Pollinko. Vyrazit si s přáteli, seznamovat se s novými lidmy, věnovat určitý čas svým koníčkům. Jenom tak s vámi bude váš partner jednot jako se sobě rovnými, a pokud ne, raději od něho. Sice to moc bolí, bolest bez konce je horší.

ivik1
Jo, ale problém je trochu jak se k tomuhle donutit? Jak si to v té hlavě přepnout, aby se na něj tolik nemyslelo a skutečně si ty kamarády a koníčky jeden užil? To je ta věc.

krigo
To že tě nepřestaví rodičám a lže ti, tak to už je dost na pováženou. Dobře si rozmysli do čeho jdeš. Z tohohle se může vyklubat i o dost větší problém.

To já jsem na tom podobně, kamarádky teda mám,ale hlavně protože s jednou z těch nejlepších bydlím, ale jinak se občas v tom vztahu cítim taková iniciativnější

Přesně tak, to já se s tím snažím něco dělat, vyrážím už do společnosti víc, a ty koníčky se snažím opět budovat, i na jazykový kurz jsem se přihlásila. Jen cítím že si tak neužívám, že ho mám pořád v hlavě. Pro něj není problém zrušit dohodlou schůzku, já radši obětuju něco jiného abych mohla být s ním. Cítím že je to špatně, takže se v poslední době taky snažím zachovat svou "hrdost" a od svého programu neustupovat, ale neužívám si ho

krigo
To, co popisuješ, jsem zažila, klidně bych se pod to mohla podepsat. Dva roky jsem byla zároveň šťastná a přitom úplně vyřízená, protože jsem nikdy vlastně nevěděla, na čem jsem. On šel k rodičům, já jsem seděla v autě, vždycky jsem to pak tajně obrečela, trpělivost mi ale došla, když jsme spolu potkali jeho matku s tetou a on mě představil jako kolegyni z práce, se kterou jde na oběd. To už bylo opravdu moc. Došlo mi, že se nechám od něj podceňovat, že to je člověk, který za mnou 100% nestojí, že si mě neváží a asi ani nemiluje. Ještě ten den jsem si vzala svoje věci a odstěhovala se. Bylo to to nejlepší, co jsem mohla udělat. Byla jsem pak asi půl roku hotová a samozřejmě se mi strašně stýskalo, ale věděla jsem, že to nemá cenu. Dnes už mám víc zkušeností a chápu, proč někteří lidé jednají divně a vím, že tenhle chlápek musel mít problém sám se sebou a byl taky si nes nějakou frustraci z rodiny, zřejmě i u nich panovala pořádná neupřímnost, protože když je někdo dospělý a nedokáže představit svoji partnerku rodičům, tak to je na pováženou.

Tady snad ani není s čím bojovat nemyslíš? Ztratila si přátele, tak to nejsi ani první ani poslední, kdo obětoval známé kvůli příteli, aniž by přítel obětoval známé pro tebe. Ale s tím se musíme my ženy vyrovnat, když dovolíme aby k tomu došlo.

a na porno je? Přijde mu normální, že se spolu nelíbáte? Vždyť pohlazení a líbání vždycky navodí tu správnou atmosféru.Vždyť to je jeden z prvních projevů lásky i podle polibku poznáš jak na tom jsi. Přijde mi to divný a divím se že tobě ne. Chodíte spolu rok, ale jakmile jedete k jeho rodičů čekáš před barákem, jako kdyby jsi byla jen náhodná známá. Rok je dlouhá doba na to aby jeho rodiče viděli tvůj obličej na živo a né jen přes záclonu. Možná je nejvyšší čas být zase sama sebou a žačít být zase nad věcí. Mít spoustu přátel, koníčků a hledat kluka, který tě bude mít rád s tvými přáteli a s tvými koníčky. Neříkám že musí trávit čas s tvými přáteli, ale občas zavítat do té tvé společnosti mu nebude vadit. Dá ti najevo před okolím že k němu patříš, třeba jen tím polibkem.
Nemůžeš bez něj být ale přesto cítíš že není ten pravý pro život! Je lepší to moc neprotahovat, čím dřív se rozhodneš jak dál tím líp pro tebe. Bude to bolet, možná stejně jak to bolí teď, když se neozývá a ty stále čekáš.
A pokud jdeš s přáteli někam ven, nech si příště mobil doma, uvidíš je to někdy hodně osvobozující, nebudeš se trápit tím proč se neozývá.

Taky si říkám, že musí mít nějaký problém v tomhle. Jednou se zmiňoval o nějaké nepříjemné zkušenosti s jeho bývalou partnerkou, ale dál to komentovat nechtěl.
Ty samé pocity mám já, bývalý partneři se se mnou většinou svým rodičům chlubili, mám dobrou práci, vysokou školu atd. Taky to často potají obrečim, a nejen to.

Kdo se netouží líbat, nemiluje. Spousta věcí se dá předstírat (třeba při sexu), líbání je potřeba citová. Kdo necítí, nelíbá (máma, táta, děti, přátelé - mají potřebu se dotýkat, políbit) PardGalen
Proč se do něčeho nutit? Dělat aktivity, které baví. Stýkat se s přáteli, kteří baví, jsou milí, příjemní. To já mám opačný problém, když se zapovídám s přáteli, dodržet termín návratu (co slíbím, snažím se dodržet, pokud nelze, předem se omlouvám a domluvím na změně. Totéž dodržují synové i manžel, dělaly to tak i mí rodiče).

vcelka
Děkuju moc za názor, cítím že máš pravdu.
S tím líbáním to taky nechápu, pusu mi i sám od sebe dá, ale takovou tu vteřinovou a hned se odtáhne. Opět když jsem o tom chtěla mluvit, nic, nevidí v tom problém, prý to není pravda. Tak jsem zapátrala v paměti, že jsme se naposledy líbali před třemi měsící a řekla mu to, a reagoval tím že se urazil...
Přesně, na porno je. I když tvrdil že né. Mě to nevadí, na to kouká každý druhý, ale často mu stačí když se uspokojí sám, večer lehne do postele a usne