Úmrtí partnera a nový vztah (dává ji vycházky)

Tak já ho vidím jen v černých barvách. Jak se asi s ním měla nebohá manželka...

Obě možnosti jsou možné, buď je to pouze reakce na pro něj neskutečně stresovou situaci (obecně je úmrtí partnera hodnoceno jako vůbec nejvíc stresující), nebo takový byl už předtím.

Otázkou je, jak to s ním vyřešit - poradit jeho ženě, aby si s ním promluvila o tom, jak moc ho má ráda, ale svazovat a poroučet si nenechá? Prostě aby pochopil, že se na ni může spolehnout a aby věděl, že s ním chce být a to dobrovolně - ale jakmile si začne něco vynucovat, působí to opačně a ji to akorát odrazuje... ?

asi tak, pohřbil ženu a hledal náhradu - dle mého nechce a neumí být sám
ta náhrada si ho nevzala a zatím se brání zuby nechty
chce chodit všude s ní, když půjde někam na návštěvu, tak chce jít s ní, když si půjde někam sednout, tak chce jít s ní
a když neudělá dle jeho - tak chce žalovat jejím dětem
během večera je schopen jí 5* zavolat a kecat o tom, jek mu chybí, jak se cítí sám, v kolik se vrátí, jestli na ní má čekat . . .
je mu +- 50 a nemyslím si, že by se kdy jindy choval jinak - bo konstatoval, že by se měla začít chovat jako jeho manželka

Myslím, že si málokdo z nás dokáže představit, jaké to je, když vám zemře partner. Někdy jsem o tom četla zajímavý článek, kde paní popisovala, že když jí zemřel partner, tak se její přátelé rozdělili na dva tábory.

Jeden říkal: Prosímtě, někoho si najdi, musíš začít dál žít, dostat se z toho, nemůžeš se pořád trápit. Život jde dál.

Druhý říkal (když si někoho našla): Hmm, to ho teda asi musela "milovat", když už se tahá s jiným. To je teda pěkná potvora. Chudák, kdyby věděl, co je zač.

A teď co je správné a jak se zachovat po smrti partnera, aby to vlastně bylo v pořádku.

Já bych ho šmahem neodsuzovala. Možná to dělá právě z té zoufalosti, samoty, smutku... Musí to být velká rána, ze které se třeba dostává právě tímto způsobem. Na druhou stranu nevíme, jak žil předtím a jaké to všechno bylo. Těžko soudit, ale rozhodně bych ho neodsuzovala, dokud bych nevěděla souvislosti, nepoznala jeho samotnýho a nepochopila jeho pocity a myšlení.

Já ho rozhodně odsuzuji.

Dala bych si velkého bacha.
Mimochodem- JAK zemřela jeho manželka??

Sl. Marplová.

rakovina děložního čípku - pokud se zajímate i o fyzické následky psychického stavu
manželé byli 20 let

asi to vyzní dost blbě, ale na tohle bych v týhle situaci kašlala... aby mi někdo v 50 říkal, co mám nebo co nemám dělat? a že bude žalovat mým dětem? tak to je hustý!! přijde mi to jako citový vydírání...
sorry ale ohlížet se na něj, že ztratil manželku? on sám přeci musí vědět, jestli je připravený mít vztah nebo ne! a ta rychlost je taky zarážející... řekla bych, že se vezmou a bude to ještě horší... paní by měla vzít nohy na ramena!

holky tu píšou a jeho citech, ale co city tý paní?

říkám názor několika mužů - kterým jsem se o rychlosti navázání nového vztahu a o "vycházkách a žalování dětem" zmínila
vesměs odpověděli cosi v tom smyslu, že je to rychlé, je to jaká si úcta k mrtvé manželce - když si nastěhuje k sobě jinou ženu ani ne měsíc potom, co jí pohřbil
a ty vycházky - slovo, kterým ho nazvali se nedá opakovat, není slušné

bych řekla, že takový - dle řečí - byl karelia - ale nežiju tam s nima, jen co se tak jeden dozví

nemoci se vážou na psychiku, je to blbý napsat, ale jeho chování mohlo způsobit, že ona tímhle onemocněla...

Je lehké soudit někoho, kdo sám neprožil takové životní trauma. Ono žít s člověkem, který bojuje s těžkou chorobou, nepříjemné chemoterapie, ozařování, čekání, že tyto výsledky jsou opravdu už negativní....to je opravdu velmi náročné na psychiku. A přesto, že léčení nezabírá, je opravdu, jak pro člověka nemocného a i pro ty nejbližší, vysvobozením - smrt. Nechápu proč někdo tady rozebírá neštěstí druhých, dokonce vyjmenovává výrazy špinící osobu v tomto případě vdovce. Nikdy z nás neví, jak by se v této situaci zachoval.

redzac

plně s tím souhlasím - aspoň tak mám výklad - když se ta nemoc objevila u mě - od mé kartářky - potlačené ženství - v tom smyslu i potlačení sama sebe jako ženy (ne, že bych se cítila jako muž, jen si sama sobě jako žena nevěříš a sama sebu v tom pravém "ženství" nevidíš)

z toho co matadi píše mi přijde, že ten člověk poslední roky hlavně pečoval o svou ženu a když mu umřela, tak najednou má prázdno a pocit, že musí pečovat o někoho jiného. Bohužel to staví do pozice otec - dcera a ne partner-partnerka.
Je dost těžké vypořádat se se smrtí někoho blízkého, ten člověk by potřeboval odbornou pomoc co nejdřív, než jeho chování zajde do extrému...

nemyslím si, že někdo chce pošpinit toho pána, jen píšeme, jak na nás působí jeho chování... ano má nejspíš hodně nepříjemných situacích za sebou, ale to mu nedává právo, ničit teď život někomu jinému, i když on sám si to neuvědomuje!