Využiju tenhle deníček k vypsání se z toho, co mě už delší dobu hrozně trápí. Nevím jak to začalo, ale najednou jsem se ocitla v situaci, kdy se ptám sama sebe - "Miluješ ho ještě?". Vím, že se říká, že jakmile se zeptáte, odpověď je vždy ne. Motáme se v takovém bludném kruhu už od léta, kdy jsem si zažila menší románek...Před tím, než jsem odjela na dovolenou, to mezi náma nestálo za nic..pořád jsme se dohadovali, pořád neměl čas, měl na prvním místě kamarády. Já se pobláznila jinde a myslela že už spolu nebudeme. Ale po návratu jsem nenašla sílu odejít. Když jsem ho viděla a hlavně když slíbil že se změní.
A vážně se změnil. Už se nehádáme, jsem na prvním místě, pořád mi volá, píše, chce se mnou trávit všechen čas...Nevím jak k tomu došlo, ale přijde mi, že jsme spíš kamarádi než milenci a partneři.
Možná je to tím, že jsme spolu už pátý rok.... Je mi dvacet, nebydlíme spolu a mám najednou pocit, že jsme se NIKAM nehnuli. Děsí mě představa, že bysme spolu měli být už napořád. Nikdy před tím jsem to neměla, ale teď se na něj dívám a říkám si, jestli ho miluju, jestli mám odejít nebo co dělat...Navíc jsem přestala mít chuť na sex.
Jenže když to vezmu jinak tak ON je ten, se kterým si nejvíc rozumím ( nemám pořádnou kamarádku, nikoho blízkého), skvěle si spolu povídáme, je intelignetní a rozumný. Smějeme se stejným věcem, je nám spolu fajn. Ale stačí to? Jsem z toho unavená, vyřízená a pořád se mi chce brečet. Navíc je mi líto jeho. Nevím co dělat...