Jaké máte vztahy a jak víte, že to je právě ono?

Zajímalo by mě, jaké mají ostatní lidé vztahy. Z amerických filmů se asi vycházet nedá, ale jak si jste jisti, že svou polovičku opravdu milujete? Také máte někdy pochyby před nějakým velkým rozhodnutím? Museli jste vůbec někdy uvažovat, jestli svého drahého milujete?
Mám za sebou poměrně náročný život, rodiče téměř nemám kvůli jejich sobeckosti a lásce snad jen k penězům, detaily mě bolí rozebírat. Dva roky jsem strávila s bývalým, který je hajzl té největší velikosti, ať už se to týkalo nevěr s jeho bývalkou či erotických inzerátů na seznamkách. Já vše zjišťovala postupně a stále zůstávala. Z velkého města jsem se kvůli chlapovi dostala do malé obce, kde dělám práci, která mě sice víceméně baví, ale je časově velice náročná a ne příliš placená. Je to odvětví, jehož směrem jsem nikdy dříve nesměřovala a vzhledem k tomu, že mi svou časovou i psychickou náročností dost narušuje osobní život, vím, že bude muset dříve či později dojít ke změně. To jsem chtěla shrnout pro začátek.
Teď k mému vztahu. Před dvěma lety jsme se dali s přítelem dohromady, skoro jsme se ani neznali, začalo to pusou, zakoukali se. Poměrně rychle jsme se do všeho vrhli, jak do společného bydlení, tak do plánování budoucnosti. Je o pár let mladší, takže jsem to ze začátku příliš vážně nebrala, byla jsem připravena na svatbu, děti a nechtěla jsem ho nikam tlačit. Ale překvapil mě, začal o dětech a celé naší společné budoucnosti mluvit mnohem dřív než já a dokazovat mi, že on za to opravdu stojí. Zhruba před půl rokem jsme se kvůli dennodenním hádkám a neschopnosti si jakoukoliv drobnost vysvětlit v klidu, rozešli a já se odstěhovala. Moc dlouho nám to nevydrželo, po pár dnech si začali psát. V té době se do toho ale začal motat někdo jiný z práce, zase úplně jiný člověk, se kterým si hrozně rozumíme, je neuvěřitelně vtipný, ale jak jsem časem zjistila, zase zaostává ve všem ostatním. Starší než já, ale stále mamánek, který je naprosto spokojený se životem práce-hospoda-válet se doma. Něco jsme si začali, od začátku jsem tušila, že to ale každý bereme jinak, nakonec jsem to utnula. Ani to moc dlouho netrvalo. Mezitím jsem ale stále myslela i na svého bývalého/přítele a chvilku se v tom trochu plácala. Každopádně tohle nikam nevedoucí pobláznění jsem ukončila, s přítelem se vrátili k sobě a pokračovali v plánování budoucnosti. A nyní máme pár dní na rozmyšlenou, jestli koupíme dům, o kterém jsme oba snili a který je pro nás naprosto dokonalý.
O co mi jde. Přítel je skvělý člověk. Věrný, upřímný, hodný, pracovitý, je člověku oporou. Vím, že mě moc miluje a že by pro mě udělal všechno, co může. Moc se těší na ten dům, i děti a hlavně, toleruje mě a miluje takovou, jaká jsem a vím, že někdy musím být totálně na zabití Možná právě kvůli tomuhle všemu mi hned imponoval, protože byl úplně jiný, než bývalý. Každý jsme ale trochu jiný, jako by se dva světy střetly dohromady. Ze začátku jsme vážně měli problémy s komunikací, dohadujeme se, vysvětlujeme, hádáme se a po usmíření zjistíme, že jsme oba mysleli úplně to samé. Jako bysme každý mluvili jiným jazykem Cítím se s ním dobře, bezpečně, ale ne vždycky je to sluníčkový..
Na co se vlastně ptám. Čeká nás velké rozhodnutí v podobě baráku, a podobně jako jsem přemýšlela před pár měsíci, přemýšlím i teď. Nerada bych nás do něčeho uvázala a pak zjistila, že jsem měla poslouchat své pochyby a obavy. Je to velké rozhodnutí a nerada bych za rok řešila vyrovnání a říkala si, no jo, měla jsem tehdy přemýšlet víc, jestli je ten náš vztah k tomu.. Vím, že je to napsáno možná až moc detailně a přitom nejasně, ale budu ráda za každý váš objektivní a subjektivní názor