Zdravím všechny. Mám takový zvláštní vztah s přítelkyní. Jí její bývalá hodně ublížila (je to přes půl roku zpátky) a nedokáže se od té doby citově vázat. Prostě jsme si spolu začaly, já do toho šla s tím, že ona mě má jen ráda. Já se zamilovala. Nemůžu říct že bych nějak strádala. Jsem spokojená a poprvé v životě i šťastná. Vím že to tak nemusí být napořád, ale třeba by stálo za to dát tomu ještě čas. Já bych to zkusila. Moje matka mě nikdy nemilovala jako dceru, má mě jen ráda, což mi potvrdila většina členů rodiny. Nedokázala milovat žádného muže ani mě, také se podle toho chová, ale nedokáže mi to říct na rovinu. To je možná důvod, proč mi to u přítelkyně nevadí. Jsem s tím smířená, je to ode mě asi i sobecké, ale já jsem šťastná s ní a miluji ji. Ona mě ne a problém v tom vidí jen ona. Má výčitky že mi nedokáže dát víc, i když by moc chtěla. Že kvůli ní třeba nezažiji, jaké to je, když je to oboustranné atd. Jednou třeba budu potřebovat, aby mě někdo miloval, ale momentálně mi to nechybí a dokonce to možná svým způsobem ani nechci. Já beru tak nějak automaticky že miluji lidi co mě ne. O ni ale nechci přijít, než jsem ji poznala, nesnášela jsem svůj život, nebyla jsem šťastná. Teď jsem. Řekne mi do očí jak to je a upřímnost je pro mě hodně. Sama má pocit, že už se nikdy nezamiluje, takže je to pro ni buď a nebo, takže mi přijde tak nějak jedno, jestli bude se mnou nebo s někým jiným, ale bude to stejné. V tomhle člověk asi nikdy nemůže vědět jestli to ještě někdy půjde a s kým, chce to čas. Před pár dny jsme se o tom bavily a ona se mi řekla, že by pro mě bylo lepší si najít někoho jiného, že jí by to nevadilo, že chce abych byla spokojená. Což ale teď jsem. Abych pravdu řekla, sama mám problém, že když se jednou spálím, už to nejde nikdy napravit, takže bych také mohla dopadnout dost podobně jako ona, to bych si zrovna nepomohla. Prostě ona je všechno, co jsem kdy hledala, dokonale nedokonalá. Má své chyby, ale je to jediný člověk, se kterým si takto rozumím a ke kterému něco takového cítím. Nedovedu si představit, že už bych ji neviděla, nevěděla, jak se má a jestli je v pořádku. Je to dost vzácný člověk, jen prostě má zamrzlé city, což může být dočasné. Pak je tu taková věc, že její mamka neví o tom, že nejsme "jen kamarádky", protože má už jednoho syna gaye a dost špatně to nesla. Je na vozíčku, má dost zákeřnou nemoc, nesmí se stresovat atd. Přítelkyně jí chtěla o nás říct, až bude mít kde bydlet. Já mám její mamku moc ráda, ona mě také, nevím co by řekla, kdyby se dozvěděla jak to je, ale byla by zklamaná. Je mi líto že se to musí tajit, ale nevidím v tom problém, v této situaci to chápu. Je to dost blbá situace. Je to složité. Chci ji nějak přimět, aby se neohlížela na to, o co bych kvůli ní mohla přijít a tak. Vím že zamilovaní lidé dělají kraviny a v té hlavě je to trochu v nepořádku, ale stejně nevím o jedné lesbě, se kterou bych dokázala mít vztah a být šťastná, nechci žádnou hledat. Blbý názor, vím... Dříve jsem měla deprese, že můj život nemá smysl atd. a nechci se do těch stavů znovu dostat. Zbavila jsme se toho jen díky ní. Jsme spolu skoro tři měsíce, je to dost málo, ale stalo se. Asi mi tu budete radit rozchod, ale chci Vás požádat i o jiné rady. Rozchod je možnost, ale jedna z posledních... Co byste na mém místě a s mými pocity dělaly Vy?