Hledám porozchodového sparing partnera: )

Je nás tu dosť myslím... tiež ukončený 4,5 ročný vzťah.... no aj keď mám teraz už niekoho iného, stále z toho niesom úplne vonku, spomienky sú všade.... a ako hovoríš, tá druhá rodina. Je to šialené, o mesiac má jeho mamka 50ku a keď si predstavím, že ja na nej nebudem, chce sa mi plakať... s terajšou ,,druhou" rodinou nemám až také dobré vzťahy, tak to dosť porovnávam a rozpitvávam a stále sa v tom plácam......

drž sa, časom to bude len a len lepšie

Achjo tak moc ti rozumim ve ctvrtek se semnou rozesel pritel, porad ho miluju, hrozne moc a mam pocit, ze uz z toho silim Drz se!
Čňšě

My se před 6-ti týdny rozešli skoro po 8-mi letech. Co jsem udělala já? Ani jsem moc netruchlila. Sebrala jsem veškerou svoji hrdost, přeorientovala se na myšlenku, že já jsem ta, kdo z rozchodu může jen vytěžit (kopačky mi dal on) a začala dělat něco, co jsem chtěla už dávno. Snažím se užívat si každého dne, moc nevzpomínat (tendence vzpomínat jen na to dobré je protivná..) Takže spíš než sparing partnera na truchlení si najdi nějakého na aktivity, které tě rozptýlí a rychleji zapomeneš. Držím palce

Děkuji, aktivit mám dost. I podporu kamarádů, ale přesto tomu nemůžu stále uvěřit. Hlava samozřejmě ví, že to časem bude dobré a že by to stejně nefungovalo, když ty problémy tam byly a očividně se nezlepšovaly. Ale zbytek mého já je ztracený Nechci se litovat, vím, že se lidi rozcházejí denně, ale teď mi je prostě opravdu mizerně. Byl to můj nejdelší a nejvážnější vztah, věřila jsem, že už je to napořád. A to probrání do reality je jak facka:-/ A co je nejhorší - byli jsme i nejlepší přátelé. Takže si vzájemně chybíme i po této stránce... a ten, koho bych nejvíc potřebovala mít u sebe, je zároveň ten, na kterého se snažím zapomenout. Hloupá ironie

Reaguji na Lejby: tak s timhle souhlasim uplne do pismene mam to stejne
Ďťí

Reaguji na Katch: A vy jste se rozešli proč, jestli můžu vědět?

Reaguji na Lejby: mam to vse v denicku " rozchod s prvni laskou po 2 letech"
Řťď

Reaguji na Katch: Teď jsem si ho četla i s komenty... Koukám, že to každá holka po rozchodu vidí stejně, je to jak přes kopírák, až mě to děsí Jak chování holek, tak těch kluků... Ale je ti 18, ty máš všechno před sebou! V mém věku už je to smutnější, ale i tak vím, že to bude brzy dobré... a brečet je normální. Jinak ten smutek odplavit zkrátka nejde.

Já jsem po rozchodu s přítelem necelé dva měsíce. Rozešli jsme se po 6.5letech. Bylo to jeho přání, měli jsme už nějakou dobu krizi. Já se chtěla vdávat, on chtěl mít děti,ale nechtěl kompromis v tom,že si mě nejdřív vezme a pak budou děti a na tom se to celém odvíjelo a nedokázali jsme se normálně dohodnout až do toho vstoupil někdo třetí a bylo vymalováno. První pocity hrozné, nedokázala jsem si najednou představít další život, měla jsem nějaké plány a teď to všechno bylo uplně jinak. Odstěhovala jsem se ze dne na den bez toho aby to věděl. Prostě jednoho dne přišel domů z práce a já a mé věci jsme byli fuč. S odstupem času to vnímám jako jednu z nejlepších věcí,kterou jsem udělala. Začala jsem sportovat a tak nějak si užívat života a toho,že vlastně najednou nemusím nic z toho , co jsem dělala před tím. Takže sportuji, chodím na výlety,vídám se s přáteli a je mi s odstupem času fajn a teď už dokoncei věřím,že mi bude fajn i do budoucna. Všechno špatné je i pro něco dobré a ten rozchod se stal z nějakého důvodu. Nikdy za to nemůže jen jedna strana a jak jsi psala, pokud se ten jeden z dvojice nechce snažit, tak s tím neuděláš vůbec nic. Jediné co,tak se musíš zvednout a začít znovu. Já to beru jako svůj životní restart a začínám pomalu přicházet na chuť tomu,že být single může být fajn. Nehodlám to tedy takhle praktikovat napořád,ale na chvíli je to fajn si odpočinout a načerpat novou energii. A nezapomeň,že další partner bude určitě lepší než ten, který od Tebe odešel. Přeju hodně sil a štěstí, vím,že to není jednoduché,ale určitě to zvládneš.

Reaguji na Jannnie:
a garantujem Ti, že do pár mesiacov príde s prosíkom......

Díky, moc mi to pomáhá... jsem takový ten "rozebírací" typ, co nemá rád věci nevyřešené a mluvit o tom mi zkrátka dělá aspoň trochu dobře. Já vím, že být single má svoje výhody, nikdy jsem moc na vztahy nebyla a právě jsem měla ráda tu volnost a svůj život. Ale během tohoto vztahu jsem se samozřejmě hodně změnila, i můj život, moje koníčky, kamarádi, všechno. A opravdu většina těchto věcí se stala společnou, protože jsme byli hodně aktivní a společenští lidi, kteří spolu rádi trávili čas. A teď je najednou divný myslet zase jenom za sebe a hlavně na sebe. Přijde mi, že už to neumím a té samoty se bojím. Ale předpokládám, že 14 dní po rozchodu je ještě moc a moc čerstvé. Hlavně, když jsme včera měli jakési "oficiální" rozloučení, který bylo tak strašně smutný, že tu sílu, co jsem za poslední dva týdny nabrala, jsem zase v jediný moment ztratila.

Reaguji na klara1990: Proč myslíš ? Ono i kdyby se to na krásně stalo, tak už se to zpět stejně nevrátí. Pokud za těch 6.5roku nepřišel na to, že já jsem ta, se kterou by měl prožít život a být napořád tak fakt,že by si to za pár měsíců rozmyslel mě nepřesvědčí,že to opravdu myslí vážně.

Tohle možná byla chyba. Nemá smysl dělat nějaké rozloučení a loučení a já nevím co po 14ti dnech,kdy jste už byli od sebe. To Tě vrátilo zase zpět na začátek a začínáš si to uvědomovat znovu. Navíc tyhle citový výlevy ničemu neprospějou. To je taky důvod, proč jsem se odstěhovala ze dne na den bez toho,abych něco řekla. Nechtěla jsem srdceryvný loučení, který by mě uplně dodělalo a rozložilo. On ten fakt toho samotného stěhování je stresující sám o sobě natož se s někým takhle loučit.

Potkali jsme se na našem bytě. Dojela jsem dřív, než odešel. A tak se nešlo ignorovat, ač jsem se snažila... neřešili jsme nic, žádný výlevy. Jen řekl, jestli by mě mohl obejmout a já souhlasila. A tak jsme stáli kolik minut v pevném objetí, jakoby všechno mělo být zase dobrý. Jenže pak to skončilo a on odešel. Je to těžký, nikdy jsem tohle nezažila a vůbec nevím, co je správný a jak se chovat.