Srážení sebevědomí od matky

Reaguji na Nympha:
Proč si s ní nesedneš, neřekneš "hele mamčo, mám tě ráda, bolí mě to, jak se do mě navážíš, pokuď to bereš jako legraci, tak mě to zraňuje"...atd. Pokuď tě mamča začne napadat, že jsi hysterka nebo něco v tom smyslu, tak je to v nepořádku s ní.
Já tě chápu, můj nevlastní tatínek, měl na vše taky "super vtipné" poznámky, řekli jsme mu, že to vtipný vůbec není a on to aspoň omezil. A co se týče zvířátek, možná, že by ti zrovna zvířátko dalo nějak částečně pocit lásky, kterou ti mamča nedává asi tak jak by měla.

ale takhle to přesně funguje, opravdu jsem se snažila a jak jsem psala i když byla připitá, to má totiž lepší náladu a vždy to dopadlo stejně

děkuji...

Pro mě to teda směšný neni.Ale teď si říkam,že si úplně zbytečně vystartovala..tak jestli ta tvá máma v něčem nemá pravdu,třeba si neuvědomuješ svoje chyby,hele já jsem toho v životě zažila hodně,nemínim se tady s tebou hádat.U psychologa se neplatí,to platí pojišťovna...spostu lidí má probblém a právě psycholog jim poradí a dobře.Tak se tady se mnou nehádej a zamysli se třeba nad sebou,jako jsem to udělala já...člověk si někdy musí uvědomit jaký je a co by na sobě měl změnit.A nebo máš opravdu mámu,která to s tebou neumí.A dělá ti naschváli.

Vždyť jsem se jí snažila pomoc.Každý má jiný názor,tak mě tady nepoučuj kam mam odepisovat a kam ne!!Laskavě slečno!

Tak to je mi z toho upřímně smutno, o to víc, že nechápu, proč vlastní matka takhle ubližuje své (asi jediné) dceři Je takhle útočná jenom na tebe ??

Reaguji na Goldhelen:
přehnaně jsem nereagovala nikde, díky, jsem ráda že opět vim, že já jsem ta špatná...
nejsem žádná nanynka abych to už nezkoušela řešit a nepoprala jsem se s tím, nejsi jediná kdo si něco zažil... každá...
nehádám se, a neboj každý večer po dnu prožitým s mámou se zamýšlím zda jsem doopravdy tak hrozná a snažim se změnit... spolužáci ze základky a ze střední uznávají že jsem prošla velkou změnou, jenže zhubnout 5kg už nedokážu, přestat malovat se mi taky nechce a vyhodit celý šatník a nechat si ho nakoupit od ní se mi v tomto věku taky moc nelíbí...
necháme to být a já tady s jinýma holkama třeba vyřešim, jak mít lepší vztah se svojí mámou

ok.Já ti teda držim palce,snad se to jednou vyřeší.

ano jsem jediná, a bohužel i o 2 roky mladší brácha to má těžké, moc to s holkama neumí a ona si z něj dělá srandu "kdy přivedeš domů manžela"... "bože, jestli s nějákou budeš chodit, měla bych jí varovat"... atd atd

jednou jsem šla ven v šatičkách a ona zase měla kecy... a říkám jí "co kecáš mami, vždyť mi to sluší" a ona otevřeně přiznala "já vim, já jsem jen stará a žárlim" ... poprvé a naposledy... a myslim, že tam je možná i problém... jdeme třeba do města a ona "s tebou už nikam nejdu, všichni po tobě čumí"... třeba žárlí, a tak bych chtěla vyřešit jak to udělat aby nemusela... chci s ní mít dobrý vztahy...

Ahoj, chápu jak ti je a myslím si, že jediné, co by mohlo pomoci je ignorovat to. Já vím, je to hodně těžké, ale dá se to naučit. Nejlepší by bylo kdyby ses na mamku vždy usmívala a nic neřekla a odešla, když ti něco bude zase říkat. A třeba ji to pak přestane bavit. Hlavně by měla vidět, že máš dostatečné sebevědomí a nikdo (ani ona) ti ho neshodí. Prostě před ní musíš být opravdu sebevědomá, ikdyž ti bude něco říkat. Třeba když ti zase bude říkat něco o špeku na břiše, tak jen prohoď, že jsi se svou postavou opravdu spokojená a ostatní ti ji také chválí a závidí, pak se jen usměj a odejdi

Reaguji na Nympha:
Já to chápu, já nejsem žádná mrcha, ale moje mamka je supr máma, do chvíle než se napije (bohužel takové vzpomínky mám od mala).
Propila a probendila mi peníze co jsem dostala od babičky, na studium, čtvrt milionu. Asi mě měla za marný případ na studium a cestování. Už si z toho dělám jen srandu, co zbývá.
Opravdu jsme se naštvala a dávala jí najevo, jakmile jsem se odstěhovala, že už si nenechám nic líbit. Pokud začne ona, začnu taky. Mám odpor k alkoholu, díky ní, možná dobře.
Je mi to líto ,že člověk jí nemůže nic říct, že pije 5x do týdne, to přece není alkoholismus že? Ještě to prokládá práškama.
Ale netrápím se, říkám si že cokoli se stane, stále na tom bude vždy někdo hůř. Moje filosofie, že jsem na tom, ať se stane cokoliv, lépe než někdo další. Vždy bude na tom někdo líp, ale taky někdo hůř.
Kdy vidím v holku co přišla třeba o nohu, tak si říkám, co já to řeším za voloviny.

máma má nějakej problém sama se sebou (dokonce zmiňuješ, že nevlastní otec s ní má dost problémů), tak si to ventiluje přes Tebe

hele, jseš úplně normální, hezká mladá holka, mámu prostě naprosto ignoruj, dělej si všechno, jak chceš Ty, a asi se snaž jezdit ze školy trošku míň - budeš mít víc klidu a mamce budeš vzácnější

Povídali jste si někdy s mamčou, jaké měla dětství, dospívání ? Ony některé ženy, když měli těžké dospívání, někdy nedokážou dát do svého mateřství vše co by měli...

nene nemyslela jsem to zle, obdivuji tě že jsi se postavila svojí mámě, zvláště když je taková... já se dokážu postavit hodně lidem, když mi vadí ale svojí mámě... proti ní jsem malý človíček...

já si pamatuji jak jsem někde, x měsíců psala, že se těším na den kdy mě bude 30let, budu mít svůj život a máma bude jen máma, ke které budu jezdit třeba jednou za x měsíců ... myslím, že pak budeme mít pěkný vztah...

to mě teda ještě nenapadlo, myslela jsem, že by mě pak měla za nafintěnou paničku, už jen to že jsem šla na školu do velkého města mi docela předhazuje typem "no jo, takhle to v Praze hold nechodí" ... ale ať si myslí asi co chce...

Vychovával jí jen otec, děda je docela tvrďák, vim, že to neměla vůbec lehký a pak s tátou kdy se vdávala mladá, proto to respektuji, proto to chci řešit a ne bouchnout dveřma... protože vim, že ona sama to měla těžký... ale zase si říkám, že to jí nedává právo být zlá na mě a bráchu... taky si snad tohle nebudu ventilovat na svojí dceři...
Mě nejvíc asi štve ten pocit, že nevim zda mě má vůbec ráda...

To samé mám s tatínkem. Musím říct, že i když to asi bere jen ze srandy, tak na mě to má hodně velký vliv. Začalo to asi kolem puberty. Když se mi něco nepovedlo třeba ve škole, když mi nešel domácí úkol, tak jsem slýchavala, že jsem úplně blbá. Říkal to s vážnou tváří a já kvůli tomu kolikrát brečela. A vím, že mě to změnilo. Pamatuju si, jak jsem ve škole bývala energická, hlásila se, i když jsem si nebyla úplně jistá odpovědí. To se změnilo, hlásila jsem se málo, abych náhodou neřekla něco špatně, horšily se mi tím známky apod. I teď řeknu málo co.. Poznámky k mému vzhledu, ty mi taky nepřidaly. Vypadáš jak čarodějnica, udělej si něco s těma příšernýma vlasama, že takto vůbec vycházíš mezi lidi,.. To jsem zas tak neřešila, ale asi se to na mně taky trochu odrazilo. Ale není to o tom, že bych mu nikdy neřekla, že mi to vadí, on je prostě takový.