Přítel mi odmítá půjčovat auto

Ahoj,
mám takový neobvyklý problém. S přítelem máme 3 letý vztah a klape nám to. On podniká a vždy byl dost úspěšný, já jsem taky podnikala při VŠ. Potom jsem musela podnikání ukončit a věnovala jsem se hlavně škole a domácnosti. Přítel vydělával velice nadprůměrné příjmy a tak jsem nemusela lítat po brigádách a ráda mu za to vařila a starala se o něj. Už relativně na počátku našeho vztahu jsem od něj dostala pěkné a drahé auto/měla jsem své, ale to bylo starší a tak jsem ho prodala/.
Problémy přišli spolu s finanční krizí. Přítelovo podnikání se začalo kazit a my museli o dost zmenšit své výdaje, které před tím byli opravdu hodně vysoké. Znamenalo to pro mě úplně "překopat" domácnost, jídlo, nákupy, ale samozřejmě i zábavu, mé "drahé" koníčky atd. Nic z toho mi nějak zvlášť nevadí, není to příjemné, ale člověk se přizpůsobí. Pravda, ale je že jsem si zvykla na určitý životní standart a je to pro mě náročné období. Asi jsem i trochu "rozmazlená" a mám takovou hloupou vlastnost, že lpím na věcech. Jednoduše když si něco koupím nebo dostanu, hodně si toho vážím a je to pro mě důležité. Samozřejmě v mezích, je mi jasné, že lidi a vztahy jsou mnohem víc než nějaké materiální věci
Ale k věci, partner došel k tomu, že musíme ještě více snížit výdaje a tím pádem, že prodáme mé auto. Mě se to nelíbilo, protože auto potřebuji denně a bez něj se mi denní program "protáhne" minimálně o dvě hodiny a to si nemůžu dovolit/končím VŠ,jsem na odborné a náročné stáži,hledám práci,starám se o domácnost aj./. No nakonec jsem souhlasila, protože mi ani nic jiného nezbývalo, auto bylo napsané na něj a bylo na leasing, který byl v řádech desetitisíců, takže jsem uznala, že si ho teď nemůžeme dovolit. Nic to, ale nezměnilo na tom, že jsem brečela jako želva, když už po týdnu se našel kupec. Tajně jsem brečela asi týden, protože to byl můj "miláček" a já se o něj perfektně starala. Nikdy jsem ho ani neškrábla a vytvořila si k němu prostě vztah. No, co se dá dělat, život je občas pes.
Jádro mého problému je však v tom, že ačkoli jsme se s přítelem dohodli, že si budu půjčovat jeho auto/ne pořád, jen na nákupy a v nutných případech/, tak on mi teď oznámil, že ho potřebuje k podnikání/pravda/ a že kdybych mu ho náhodou zničila, zkomplikovalo by mu to situaci. A proto mě prý bude všude vozit/na nákupy atd./. Jenomže mě je jasné, že potom bude i určovat co je pro mě důležité/kam mě odveze/ a co ne/kam mě neodveze/. A já se mu budu muset neustále přizpůsobovat. A taky mě opravdu uráží tím, že se mi bojí auto půjčit. Jezdila jsem autem ve stejné třídě, jako je toto 3 roky a ani jsem ho neškrábla. Řídím už 6 let skoro denně a jezdím dokonce mnohem opatrněji než on sám.
Zkusila jsem na něj takovou "boudu", že když není ochotný vyhovět mi v něčem o čem ví, že je pro mě důležité, tak já to udělám taky tak a ať si vaří a pere sám. No a že se jinak na našem vztahu nic nezmění, jen že vařím a peru jen pro sebe. No, on souhlasil i když ne nadšeně. Čekala jsem, že mu to dojde, ale on je v pohodě. A mě to stále štve. Zavedla jsem to teprve dnes, tak počkám co to udělá za týden, dva....Ale mám strach, že on bude jíst v restauracích a prádlo bude prát málo
A tak se vás chci zeptat, jak na něj? Neporadíte nějaké triky, jak ho chytře dostat tam kam chci, ale zároveň neublížit vztahu/hádky/? Nebo myslíte, že pravda je spíš na jeho straně?
Prosím jen o slušné reakce, o žádné odsuzování nestojím. Vím, že jsou mnohem důležitější problémy, ale potřebovala bych "pohled zvenčí". Občas si totiž říkám, jestli nejsem moc náročná/jsem na partnery opravdu hodně náročná,mám to v povaze/ a nechovám se sobecky. Ale to právě člověk sám těžko posoudí, protože je ovlivněný.