Nikdy se jim nezavděčím

Někteří rodiče to prostě neumějí, přijmout dfítě takové, jaké je, pořád by ho chtěli mít dokonalejší a samozřejmě mají pocit, že to dělají jen pro jeho dobro. Jsou to zkrátka maximalisté. Čím dřív pochopíš, že se jim zavděčit prostě nemůžeš, tím líp. Samozřejmě že Tě mají rádi, ale neumějí se zbavit té představy, že bys prostě měla být dokonalá. Dělej věci, jak dokážeš a jak Ti to dělá radost, a dělej to pro sebe a ne pro ně. Jestli je Tvůj přítel fajn, tak Ti částečně to chybějící ocenění vykompenzuje. Ale hlavně se musíš naučit oceňovat sama.
A podívej se, jestli měli mamka s taťkou také tak kritické rodiče, ono se to dost předává výchovou, ty vztahové vzorce...

Hned jak jsem viděla název tématu, tak jsem věděla, že to bude o rodičích. I já jsem měla stejně náročné rodiče. Ale Morrigan má pravdu, chce to si uvědomit, že i kdyby jsi měla 3 svatozáře a 10 Nobelových cen, nebudeš dost dobrá a rodiče budou chtít, abys svatozáře měla 4 a Nobelovek 11. Takže si najdou pokaždý něco. Ty si z toho tak akorát vypěstuješ neurózu nebo budeš perfekcionista posedlá dokonalostí....a ve finále se z toho stejně zblázníš Jsi prostě normální člověk, takže nikdy být dokonalá nemůžeš (a jak vůbec taková dokonalost vypadá? vždyť to je relativní).

Jsi šikovná holka, když studuješ a nikde neponocuješ. Tak buď ráda, za to, jaká jsi a řeči rodičů hoď za hlavu. Smiř se prostě s tím, že takoví jsou.

Jen myslím, že ti občas chybí nějaká pochvala, viď? Těch jsem měla taky nedostatek. Ale musíš se holt chválit sama. Prostě si říct, jo, jsem dobrá, zvládla jsem to (a i když naši zase budou remcat) já jsem na sebe hrdá. Tohle je jediné, co mi pomohlo.

Já tedy nevím, ale tohle musí být k zbláznění. Nemám s takovýmhle přístupem rodičů naštěstí zkušenost, ale musí to být hrozně frustrující- copak si neuvědomují, že ti ubližují? Co by vlastně chtěli? Zkoušela sis s nimi promluvit, proč pořád nejsou spokojení a s čím vlastně? Chápu, že takoví lidé existují, svoje nenaplněné ambice přesouvají na dítě, ale obávám se, že v tom případě bych honem rychle spěchala osamostatnit se a odejít.

Děkuju Vám všem
Reaguji na Morrigan: No mamka možná jo. Ale ta byla od 14ti pryč z domu( na škole),ale přesto to doma asi měla těžký. A taťka si myslím, že jedinou tvrdší výchovu zažil jedině ve sportu, kde mu to ale stálo za to jelikož je MS. Stejně si ale myslím, že to je úplně jiný přístup

Reaguji na Patty: Už teď jsem dost perfekcionista a je fakt že mě děsí moje vlastní nedokonalost. Takže máš pravdu A ty jsi se s tím dokázala vyrovnat? Mě to vždycky dokonale odrovná. Brečím,až přímo řvu.Ta pochovala chybí. Pak si připadám, že nic nedokážu.

Reaguji na Karin: V jiných ohledech mám rodiče úžasný. Nejlepší. Vím, že mě mají rádi. Ale tohle mě hrozně mrzí Zkoušela jsem s nimi mluvit. S taťkou to nejde absolutně. Ten mi ihned řekne, že jsem drzá. S mamčou je to fajn, ta semnou o tom mluví, ale stejně si myslí to svoje. A že to přeháním. Tuhle jsem šli po krámě a oni do mě ryli. Já zrychlila abych to neposlouchala a oni jen ,, prosímtě nech jí, nebo se nám rozpláče" dělají si z toho jak jsem citlivá, legraci.
No a ja pak opravdu třeba 4 hoďky brečím a pak mě rozbrečí i když se mě někdo zastane nebo se ke mně chová hezky.

Reaguji na Nestea:

To víš žádné dítě se nezavděčí svým rodičům a to z jednoho prostého důvodu, rodiče vkládají do svých dětí své nenaplněné sny ,ambice a ideály a ta flustrace je velká , že ať se ty jako dcera snažíš sebelíp není to nikdy dobře , protože to není tak jak oni by si to oni představovaly. Připadá jim , že děláš všechno špatně , protože si myslí, že oni by to dělaly lépe. Nic jiného v tom nehledej. Jdi si svou vlastní cestou a netrap se tím rádi tě určitě mají jen to jaksi nedokáží dát najevo.

Reaguji na Nestea:
Tak mamka ano... A taťka to dotáhl na mistra světa? Takže bude výkonově orientovaný. Ty jsi jedináček? To bych se nedivila, že jsi pořád středem jejich zámu, včetně toho kritického a "zlepšovatelského".

Reaguji na Morrigan: Nejsem jedináček. Mám starší sestru. S tou se o tom vždy bavíme a měla to samé. Jen já vždycky postřehnu, že jakmile přijede domů, přesunu se já na druhou kolej. Asi je holt lepší.

Reaguji na mikkýsek: Já si to takle vždy řeknu, ale pak brečím jak želva. Děkuju

Reaguji na Nestea:
OK, takže jste v tom dvě, to je rozhodně lepší, než kdyby svoji náročnost uplatňovali jen vůči jedné z Vás. Alespoň si na to můžete svorně zanadávat.
Pokud sestra už nebydlí doma, je logické, že na sebe při návštěvě strhne pozornost.

Reaguji na Nestea:
Předně ti chci říct, že mě to mrzí. Já jsem byla a jsem oceňovaná, naši mě nechválí tím stylem, že týden v kuse oslavujeme apod. Ale vím, a cítím z nich, jak jsou na mě hrdí. Přesto já mám na sebe vysoké nároky, nejsem pořád se sebou úplně spokojená. A musím poznamenat - jsem jedináček. Ale ty, zkus se na to podívat z té lepší stránky (i když to bude těžké) - snaž se si z toho udělat přednost, pro tebe, do života. Aby ses naučila, že tím prvním, kdo je na tebe hrdý, jsi ty sama. Že pochvala od okolí je samozřejmě super, ale stejně, ty prožíváš ten pocit uspokojení. Takže-buď na sebe hrdá, že studuješ, vyděláváš si, sportuješ. To hodně lidí nedělá. Buď na sebe hrdá, že máš milujícího přítele. Prostě aby z tebe vyzařovalo to, že jsi spokojená, TY. A zkus se povznést na řeči od vašich, i když vím, z vlastní zkušenosti, že to není jednoduché. A třeba až budeš moci, odstěhuj se. Je dobré, že máš ségru, jak říká Morrigdan, můžete si zanadávat

Reaguji na žifka: Moc hezky napsané.

já jsem toho probrečela taky hodně, pořád jsem čekala, kdy už mě pochválí a třeba řeknou, že jsou na mě hrdý nebo něco takovýho - nestalo se. Přitom jsem toho dokázala v životě dost, pro ně to je samozřejmost a neuvědomují si, co práce a úsilí mi to stálo. Měla jsem červenej diplom (pro ně je to přece jasný, normální)...přitom jsem musela tolik pro to udělat a vydřít si to.

No vůbec nevím, co ti poradit. Vím, že to člověka hrozně mrzí, že pořád není pro ně dost dobrej, přitom když vidí kolem sebe ostatní, tak si říká, že by měli být rádi a neví, co v nás mají.

Můžeš si zkusit s nima o tom promluvit, že ti to mrzí apod. Uvidíš jestli pochodíš, u mě to trochu pomohlo, že si uvědomili, že občas přestřelují, ale závratné obraty se nekonaly. Takže pak už zbývá jen smířit se sama se sebou, že jsi dobrá, bez ohledu na to, kdo co říká. Dost v tomhle může pomoci i partner, když tě začne chválit on a trochu ti to nahradí. Mě partner podporoval dost, po zkoušce jsem jako první volala jemu, pochválil mě, že jsem šikovná, koupil mi dáreček a prožíval to se mnou on. Našim jsem napsala SMSku, že to mám a víc jsem od nich nečekala. To je asi jediné řešení

Mamka takhle volala babičce, že má státnice nebo už nevím, prostě nějakou takovouhle významnější událost. A babička já do telefonu řekla - a kdo volá? Její rodina zase nepovažuje vzdělání za nic extra důležitého, mamka všechno zařizovala sama, vystudovala (taky červený diplom - práva) + ještě další školu, kvůli práci, k tomu ještě pracovala, bydlela sama v Praze atd. atd. Proto já jí moc ráda chválím, aby věděla, že já i táta si cením, co dokázala a co dělá. Ale bohužel, s babičkou se nedá nic dělat, tak to prostě je...

Tak tohle je hodně smutné, copak to nevnímají, že ti takové poznámky ubližují?

Já si právě myslím, že to ani při sebevětší snaze nejde. Krev není voda, a pokud má člověk pocit, že ho vlastní rodiče nepřijímají takového, jaký je, tak komu ještě může věřit? Řekla bych, že v hloubi duše se s tím člověk nevyrovná nikdy a nakonec ještě bude rád, když ho to nepoznamená a nezačne se tak chovat i ke svým dětem.

Já vím, říkám, že je to hodně složité. Jak jsem psala, mamka to nemá a nikdy neměla s mamkou úplně dobré, přesto všechno je to báječná matka! Jasně, asi to člověka poznamená. Jenže, co se dá dělat? Něčí rodiče jsou takoví, někteří zase dětí bijí, zneužívají... Jde taky o to, jak je ten který člověk duševně silný, jak se s tím popere a vyrovná. Ale nejlepší řešení by bylo odstěhovat se, což asi jen tak nepůjde, co...