Máte také pocit, že už se nikdy nezamilujete?

ano, mám ten pocit a to hlavně proto, že jsem naposledy byla zamilovaná, když mi bylo 16 (teď je mi 19) od té doby nic, ani ťuk, hrozně se bojim, že už se nezamiluju, nehledě na to, že se nikdo nezamiluje do mě...Chci taky zažívat všechny ty krásný věci... Akorát nevím, co je pravda - jestli, že pokud lásku nebudu hledat a nebudu se snažit, tak nic nebude a nebo že moc tlačim na pilu, moc se na to upínám a moc chci a proto ke mě nejde...

To taky nevím..Já když se na to "vykašlu", tak vím, že mi to přestane chybět a budu sama hodně dlouho, prostě budu vyzařovat "chci být sama dejte mi pokoj"...
Mě je 26 a prakticky vždy jsem se strašně zklamala v chlapech a to se vším všudy...

Já sice teď zamilovaná sem a poprvý v životě šťastně, ale než se tak stalo, tak jsem si taky myslela, že nikdy nepotkám toho pravýho, že budu vždycky jen dostávat "přes hubu". Ale pak to přišlo, nikdy jsem takhle zamilovaná nebyla a teď si zase říkam, že kdyby se něco stalo a rozešli sme se, tak se už nikdy nezamiluju tak jako teď a to nechci.

tak to ti přeju a po jak dlouhé době se na tebe štěstí usmálo? kdybych neviděla ty zamilované páry v mém okolí, tak si myslím, že láska existovat snad ani nemůže...

jo taky mám takový pocit, zajímalo se o mě hodně kluků, ale já je nějak podvědomně (nebo podvědomě? teď jsem z toho nějaká zmatená) ty, co o mě mají zájem odháním

Gratuluju a v jakém jsi byla "stavu" když jste se našli a zamilovali..jakože stále v tom, nikdy nikdy se nezamiluju, nebo chci se zamilovat...víš, přemýšlím zda může fungovat přát si lásku...

Jo tak to si teď říkám taky

Jinak moje zkušenost. V 21 jsem se zamilovala do jednoho kluka, bylo to skvělý, rozuměli jsme si jak duševně tak i v posteli a já poprvý v životě měla pocit, tak to je ten pravý a byla jsem fakt šťastná. Jenže po pár měsících přišel z jeho strany rozchod. Pro mě to byl šok, bylo to z ničehonic, pán nevěděl, co chce. Dostávala jsem se z toho rok, a pak jsem potkala dalšího a to byl ještě větší "nářez", takže jsem si myslela, že to je ten pravý, jenže zase vedle. A teď jsem byla skoro 5 let s klukem, kterýho jsem tím pravým rozhodně od začátku nazvat nemohla, ale vydrželo nám to nejdýl, ale taková ta zamilovanost jako v případě těch předchozích dvou tam rozhodně nebyla a moc nevěřím tomu, že se ještě někdy dostaví.

Takže teď už si fakt nejsem jistá, jak vlastně člověk toho pravého pozná a jestli vůbec na světě někdo takový je.

Ti co se o mě zajímají, nezajímají mně...bohužel aj naopak...chemie nijak nefunguje

já vlastně ani toho pravého nepotřebuji, stačí mi ten pocit zamilovanosti jenže nic necítím... krom toho, že mám ráda spoustu svých přátel a svého psa a tak... ale jsem taková nějaká divná nebo nevim ... Ale ve 21... to mám ještě čas..kolik jsi měla vztahů předtím?

No, to je právě ono...já si pamatuju TU ZAMILOVANOST co se mi vryla do celého těla a chci zase jen tu...vztah bez většího podlomení kolen...radši jsem sama ... možná na to dojedu, ale prostě buď a nebo...

Mám ten samý pocit, táhne mi na 23 a zamilovala jsem se v 17, to s přítelem trvalo asi dva měsíce a pak ve 20, ale bohužel do toho koho jsem neměla, takže hledám dál.

Tak to jsi ještě mladá, to máš ještě spoustu příležitostí před sebou Mně je 30. Taková ta první láska přišla v šestnácti a trvala do osmnácti, pak jsem poznala jednoho na svoje poprvé, potom ten první pravý, pak druhý pravý a teď ten nepravý (ale nepočítám úlety nebo takové krátké vztahy).

Ten mám právě za sebou. Měla jsem ho ráda, fyzicky se mi líbil, ale nebylo tam právě to podlomení. Ale zas je zvláštní, že s ním jsem vydržela nejdéle. Takže teď přemýšlím, jestli je lepší vztah z rozumu nebo podle srdce.

Reaguji na hambala: Reaguji na consuelaleachim:
No teď je mi 19 a je to můj první opravdovej vztah, nikdy předtím jsem prostě s nikým nechodila, nikdy to nebyl opravdovej vztah. Líbil se mi třeba nějakej kluk, byl mi sympatickej a on mi furt dával naděje a pak si našel jinou a tak to bylo vždycky. Takže sem na chlapy měla dost negativní názor, že všichni sou stejný prasata a hulváti a s tím mým jsme se seznámili na internetu, půl roku sme si psali a divím se, že sme se nakonec dali dohromady, oba sme dělali problémy a občas sme na sebe byli hnusný ikdyž sme si psali.. Ale přece sme se po půl roce sešli a zamilovali se do sebe a je z toho láska jak trám. Když sem ho dřív znala, nikdy sem nevěřila, že kluk jako on je schopnej tak milovat. Neříkam že je to dokonalej vztah, umíme si ubližovat dost, už sem se tu párkrát zmiňovala, ale jinak sme na sobě uplně závislí. Takže si myslim že je zbytečný lásku zatracovat. Člověk jen musí věřit.

Rozhodně podle srdce, za mě, já s nikým nedokážu být ve společnosti ostatních, chovat se jako když je to můj partner, když vím, že není, raději to řeknu na rovinu, že je to kamarád, ale pak se tedy již nevídáme několikrát do týdne a bereme se jako kamarádi. Měla jsem takhle dvakrát vztah, ten člověk se ke mně choval jako když je můj partner a miluje mě, přitom od začátku věděl jak se věc má. Vydržela jsem to s oběma asi měsíc a to i co se týká sexu. Sex navíc za moc nestál, takže jsem si řekla, že raději budu bez něj než tohle.