Holky s dlouholetými vztahy, chová se k vám přítel stejně?

normální to není a jestli jsi s ním o tom už mluvila,tak by si z toho býval měl vzít ponaučení-jestli ne tak bych šla od toho...asi tě bere jako takovou svoji jistotu,jen nevím co od toho očekává dál-no asi že budeš ta husa,která na něj bude čekat

Tohle je častej průběh. Asi bych to vyřešila rozchodem, protože todle by mi hodně vadilo. Ale třeba kamarádka je s přítelem 6 let a chová se k ní pořád krásně. Určitě nějaký mouchy má, ale kéž by se každej chlap choval jako on.

Tak je přirozený, že po letech už se člověk tolik nesnaží a nemusí tolik bojovat a přetvařovat se jako v začátcích. Zdá se mi, že oba tak trochu zleniví a berou se jako jistotu. Otázkou je, kdy je to taková ta normální míra a kdy už to přeroste do absolutního nezájmu a pasivity. A obávám se, že u vás už to právě přerostlo.

Jestli už to prostě nebere jako stereotyp a jistotu jak psala Petronela... jako: Mám doma někoho kdo mi uklidí, uvaří, vypere, případně se postará o psa a já se nemusím o nic starat a můžu se bavit ...
Takhle by se podle mě přítel chovat neměl ... Když se takhle chová po 6 letech jak se bude chovat třeba po 15ti - 20ti letech ?

Já jsem s přítelem 5 let, a zhruba před rokem jsem přemýšlela o tom, že to s nim nemá cenu, že na mě kašle ( teda né tak jak ten tvůj na tebe),nic jsme nepodnikali, byli jsme furt doma zavřený,všechno mu bylo jedno......ale teď jakoby jsme se do sebe znova zamilovali, je to úžasný, jak kdybychom byli na začátku
Jinak jestli máš přítele ráda, tak bych to s nim probrala (teda jestli jste to už neřešili) řekla mu třeba, že ti tim ubližuje, co se děje, jak vidí váš vztah....a možná i na férovku jestli s tebou vůbec chce být. A nebo bys taky měla začít TY žít a né na něj čekat, než se vrátí o kamarádů. MOžná bys měla začít taky někam chodit ( když bude ležet u telky,se zvedneš, oblíkneš a bez odpovědi odejdeš) třeba se chytne za čumák,a řekne si, musim si jí víc hledět, aby mi ji někdo nepřebral

Mě to normální nepřipadá a vůbec by se mi t onelíbilo, s takovým člověkem bych nebyla! Píšeš, že ti to vadí (což se nedivím), takže pokud jsi s ním o tom už vážně nemluvila, zkus to, jinak rozchod. Můj chlap by si tohle nedovolil a to jsme spolu taky hóóódně dlouho, myslím, že je to špatné chování!

víš, po "tolika" letech se to může stát a často si to člověk ani neuvědomuje, že je něco špatně - zvlášť chlapi workoholici . . . možná cítíš křivdu a s každým jeho zaváháním, krokem, který udělá jinak, než ty si představuješ, to v tobě vře a roste čím dál víc . . . Nepsala jsi, jestli jste se o tom bavili. Ale pokud nedáš nic najevo, obávám se, že mu ani nedojde, že dělá něco zle. Třeba si ani neuvědomuje, jak se cítíš, jak tě to mrzí a na telepatickou cestu vyřešení vašich problémů bych příliš nesázela. . . Nechci ho nijak obhajovat, ale komunikace je základ. Sama se s přítelem občas pohádám a nakonec, když si o tom promluvíme, zjistíme, že danou situaci každý z nás vnímal jinak. Tím, že budeš mlčet a čekat, až se dovtítí, ničeho nedosáhneš. Radila bych promluvu a čekala, jak se zachová, jestli se něco změní a zda k lepšímu. Pokud už jste o tom mluvili a k ničemu to nevedlo, pak se zamysli, co chceš, co jsi ochotná snášet a co už ne a podle toho se zachovej. Třeba i radikálněji. To už si musíš rozhodnout sama podle toho, jak to cítíš.

Já už jsem mu to říkala-on mi na to řekl, že si nemyslí, že se ke mně chová nějak špatně...že prý někteří chlapi ženský podvádějí, což on nedělá, takže prý nechápe, o co mi jako jde...navíc, že ho prý unavuje pořád semnou něco řešit a že jsem to já, komu pořád něco vadí, takže prý je chyba ve mně(je pravda, že on si na nic nestěžuje)...Takže bavit se o tom s ním nemá smysl, protože on si nemyslí, že by dělal něco špatně.

Ahoj, souhlasím s Evina1251, neměla bys na něj furt jenom čekat doma až se vrátí, běž se někam bavit, s kamárádkama, atd... ale neříkej mu kam jdeš, jen když se bude ptát, tak mu jen tak stučně odpověz, třeba když se vrátí ve 3 hodiny ráno od kamarádů a ty nebudeš doma, tak se začne bát, ale pokud ne tak stím už asi nic neuděláš, promluvila bych si sním a kdyby to nepomohlo, tak jak píší holky, asi ti nezbyde nic jinéh než rozchod..

taaak a tady je kámen úrazu . . . možná bych si zkusila promluvit ještě jednou, ale až potom, co bych ho třeba poprosila, jestli by se mnou nezustaval doma častěji, nepodnikal se mnou nějaké věci, nezkusil náš vztah oživit . . . pokud by tohle nepomohlo, začala bych se chovat podobně. A poté nůž na krk v podobě mého odchodu (stejně by to bylo lepší než situace, kterou popisuješ).
Ale! za mě říkám, že vztah bez vzájemné komunikace a řešní problémů, by pro mě umřel hodně brzy. Tohle bych nedávala ani omylem.

Můžu se zeptat, kolik vám je?

Souhlasím s holkama, vyraž někam ven, udělej si nový účes, zajdi ke kosmetičce, na nehty, kup si něco na sebe a na něj jakoby "kašli"... Uvidíš buď mu to bude vadit, uvědomí si své chyby a polepší se, nebo ten vztah nejspíš nemá moc cenu... Spíte spolu? To je podle mě taky dost důležité...

Pokud ti tvůj nejbližší člověk o sobě nedá vědět a při srazech s kamarády, kterým dává přednost ikdyž je unavený po celelém dni v práci, kdy je šíííleně unavený, když je s tebou....no nevím je to opravdu hodně divné. O tom jak se k tobě chová v nemoci ani nemluvím já bych si připadala, že jsem pro něj na posledním místě a upřímně bych i pochybovala o tom jestli ty večery tráví s "kamarády". Jsme s přítelem 9 leti a samozřejmě, že se nechováme pořád stejně jako na začátku...taky jsme se za ta léta každý dost změnili a hodně toho prožili, ale pořád je náš vztah super a mám pocit, že jsem pro něj důležitá a že by pro mne udělal první poslední. A tenhle pocit je pro men moc důležitý a asi by pro mne bez něj vztah neměl cenu...

Určitě je důležité si o tom jak to vidíš pobavit hlavně s tvým protějškem, ale myslím, že takové chování má člověk prostě v sobě a změnu bych viděla spíše jako dočasnou snahu z jeho strany...

Ach jo...to mu má být jako vděčná za to, že on tě nepodvádí? wow tak to by na mne bylo teda moc...pokud je to důležité pro tebe, mělo by pro něj mít smysl se o tom bavit a to že moje pochybnosti a jejich probírání bere jako ztrátu času....pro mne signál, že o takový vztah teda rozhodně nestojím.
Mimochodem je na vašem soužití něco co ti vyhovuje? Co ti dává? Proč v něm zůstáváš?

Já jsem s přítelem 5 a půl roku (z toho 2 a půl roku spolu bydlíme) a můžu říct, že takhle se teda nechová. Je pravda, že jsme měli pár krizových období (tzv. ponorková nemoc), ale to má asi každej vztah. První rok té největší zamilovanosti byl samozřejmě nejhezčí, pak se to trochu pokazilo tím, že se dal opět dohromady s klukama z kapely - to pak byla jen zkouška sem zkouška tam, s klukama to a s klukama tamto...Připadala jsem si jak odložená hračka Postupně se ze mně stala stíhačka, hledala jsem problémy tam kde nebyly, pořád jsem si na něco stěžovala. No málem jsem náš vztah zabila. Myslím, že to bylo tím, že jsem byla zvyklá, že ze začátku se mnou byl (téměř) 24 hodin denně a pak najednou nee. Ani nevím jak, ale vzpamatovala jsem se Došlo mi spoustu věcí a teď můžu s klidným svědomím říct, že je všechno tak, jak má být Chlapa si prostě nemůžem uvázat jak psa na vodítko že jo Teď podnikáme spoustu věcí spolu a s přáteli dohromady. Nikdy se nestalo aby mi nedal vědět, že třeba nepřijde domů a podobně. Občas chce jeden z nás takový ten svůj klid, tak si to řeknem a hotovo. Nedokážu si představit, že budu doma a on přijede až ráno kdoví odkud a já nebudu o ničem vědět...Tohle u nás neexistuje
Zkus mu párkrát udělat to samé co on Tobě, snad mu to dojde!