Drahé dámy. Nevěřila bych, že budu tohle téma řešit formou deníčku, nicméně jsem v koncích, každý den se rozhodnu pro něco jiného. Je mi 26 let, mám skvělého finančně zajištěného přítele, který je o pár let starší. Bydlení máme taky vyřešeno. V lednu končím vysokou školu, nicméně v mém oboru je potřeba ještě další vzdělávání mimo univerzitu, které už ale probíhá při práci (je důležité naučené znalosti hned trénovat v praxi).
Poslední dva roky v sobě cítím silný mateřský pud, navíc jsem měla dost gynekologických potíží, takže se bojím, že otěhotnění nebude úplně snadné. Za to mluví i fakt, že s přítelem už rok nepoužíváme žádnou ochranu, jen přerušovaný styk a neotěhotněla jsem.
Pořád čekám na nějaké znamení nebo něco takového, abych se už pro jedno z toho rozhodla a vrhla se do toho po hlavě (hledání práce v oboru, další vzdělávání nebo snažení se o miminko) Tady to váhání mě ubíjí a vede k tomu, že nedělám nic.
Dítě bych hrozně chtěla, ale bojím se, že
1. po mateřské budu hůř hledat práci, nikdo nebude chtít holku co byla 4 roky po škole doma
2. že budu litovat, že jsem si "dostatečně neužila" svobodného života
3. že budu litovat, že jsme si s partnerem málo užili sami sebe, cestování a tak.
4. že budu osamělá (kamarádky studují nebo pracují)
Jenže aby to nebylo tak jednoduché
1. závidím všem maminkám okolo mě, nahlížím do kočárků a tak
2. s každou menstruací mám depku, že se to zase "náhodou nepovedlo"
3. vzhledem ke zdravotním obtížím se bojím, abych později vůbec mohla otěhotnět nebo aby dítě nebylo postižené či jinak nemocné
Na závěr chci říct, že partner mě podporuje, dítě chce, ale až na něj já budu připravená. Chci poprosit ty, které s tímto mají nějakou zkušenost ať už osobní nebo přes přátele, rodinu... aby mi pomohli v rozhodování...
Poslat SZ
Galerie obrázků
Tak tak. A hlavně z hlediska zdravotního - čím dřív tím líp pro tebe i pro dítě.
kdo se snaží, dobrou práci si najde. A fakt to neříkám jen proto že jsem těhotná 
takový názor jsem měla vždy 
