Za 13 dní mě čeká plánovaný císařský řez a čím více se to blíží, tím víc začínám stresovat. Vím, že není cesty zpět, ale mám pocit, že strach mě celou začíná ovládat.
V pátek jsem vyhodila plnou krabičku do koše. Vykouřila jsem akorát jedno cígo, abych uzavřela jednu velkou kapitolu svého života. Vím, že to bude boj, ale věřím, že to teď zvládnu.
Vždycky jsem studovala a vzdělávala se, honila se za kariérou a chtěla něčeho v životě dosáhnout, abych zabezpečila budoucí rodinu. Teď mi však diagnostikovali uterus bicorporeus (dvě dělohy, jeden čípek) s tím, že šance na otěhotnění a udržení plodu není příliš veliká. Jak se s tím vyrovnat?
Jsem v situaci, kdy nevím, jak se rozhodnout. Zůstat s přítelem ve městě, kde nemám dobrou práci a nebo se přestěhovat zpátky k rodině na druhém konci republiky bez něj?
Už od přírody jsem věčná pesimistka, ale poslední dobou se mi vymykají moje myšlenky z rukou. Nebráním se návštěvě u psychologa, ale ráda bych to probrala nejdříve s Váma.
Přítel mě požádal o ruku, ale radosti vystřídaly spíše jen starosti. Nijak se nemůžeme shodnout na společné budoucnosti. Přítel si navíc s jeho rodičema myslí, že chci všechno hned a hrozně rychle. Jsem špatná ta já?
Už odmalička mám problém s rozhodováním. Pořád dokola přemýšlím, jak se rozhodnout a když už si nějakou variantu vyberu, tak si říkám, jestli jsem neudělala hloupost a jestli ta druhá varianta nebyla lepší. Sama sebe štvu :-) Poradíte mi, jak se toho zbavit?
Ahoj holky, prosím o radu, zda si mám nechat udělat rovnátka. Chtěla jsem dát tuto zprávu do Proměn, ale vždy mi to hlásí nějakou chybu, kterou se mi nedaří odpovědět, tak proto je to v deníčku.
Půl roku pracuji jako učitelka angličtiny na SŠ. Angličtinu se učím od 6 let, ale vím, že nikdy nebudu dokonalá, to snad v jazyce ani nejde. Přesto mám výčitky svědomí, když se mi něco nepovede.
Nevím, jestli je to jen přechodný období, nějaká menší depka nebo jsou za tím hormony, ale poslední dobou mám pocit, že jsem na mrtvém bodě a v životě mi něco chybí...
Deníček se zabývá proč se někteří lidi míchají do toho, co jí ostatní? A proč většinou posměšným, shazovačným způsobem, takovým, že se pak člověk sám cítí blbě?
Po více než třech letech jsem dostala sms, že si našel jinou. Moje už tak nízký sebevědomí utrpělo ránu. Poradíte, jak mám věřit znovu mužům a zůskat sebevědomí?