Zničila mi výchova vztah k mužům?

Tohle to třeba já nemám potřebu ani teď , když je mi 30 + .
Dneska je moderní všechno nazývat psychologickými termíny a všechno strašně "řešit" ( že, redzac ? ) . Je ti 18, spousta holek v tvým věku se naopak úplně nesmyslně trápí kvůli vztahu a dělá věci, za které se pak stydí. Když ještě trochu dospěješ, budeš více ostřílená v medzilidských vztazích a najde se někdo, kdo si tě bude vědět pomaly a trpělivě získat.
A že nejsi holka "nadlouho" bych netvrdila, tak jako některé děti alkoholiků bývají v dospělosti abstinenty, děti z rozvedených rodin se snaží vyvarovat chyb svých rodičů. Šance je 50 : 50 , jako u každého jiného.

a právě podle toho je vidět, že jsi zatím nepotkala nikoho, do koho bys byla natolik poblázněná aby jsi odhodila veškeré rozumné myšlení a říkala si jak je to na celý život a plánovala s ním děti, svatbu atd atd všechno to co ti zatím přijde nudný....já než jsem potkala přítele tak jsem tohle taky nechápala a necítila potřebu tohle řešit a holky kolem mě mi přišli jako slepice....my se ale s přítelem potkali když mi bylo 15-byl můj první se vším všudy, když nepočítám ty dětinské lásky, jsme spolu pořád. Nic moc dlouho zatím 5 let, ale rozhodně nemáme v plánu jeden od druhého odejít....plánujeme budoucnost, děti....sice vyprchala ta nádherná zamilovanost, ale přerostla v něco mnohem silnějšího. Nepanikař a užívej si, nehledej něco co ještě necítíš, přijde to samo.

Ale v 18-ti letech je tohle naprosto normální !! V 18-ti letech jsem kluky střídala jak ponožky, jakmile se nějaký zamiloval víc, než mi bylo příjemné, tak letěl bez upozornění. Zlom přišel po dvacítce, poznala jsem báječného kluka a najednou jsem se přistihla, že se bojím, aby mě nenechal, jako já ty chudinky před ním ... Jsme spolu 18 let, z toho 14 jako manželé a miluju ho čím dál víc. Prostě to "jednou" přijde a není důležité kdy. Zkrátka přijde

to dělám, ale nikdy se nedostanu k ničemu vážnějšímu, třeba mě kluk hrozně přitahuje a "sním" o tom jak spolu skončíme v posteli ale v reálu na to nemám a dost mě to děsí a čím jsem starší tím více

No, myslím, že jsem byla taky podobný případ. Naši jsou normálně spolu, ale než se vzali, tak se předtím rozvedli se svýma partnerama. Ty následky, kdy se stále mluvilo (spíš z mamčiny strany), jak to bylo hrozný a když jsem byla malá, dost se naši hádali a vyčítali si spoustu věcí.. Pak mi jen máma řekla - no, doufám, že tohle nikdy nezažiješ, nebo ,,podívej se a snaž se, abys tohle doma taky neměla. nebo pak na druhou stranu ,,počkej až to taky zažiješ,, atd atd... Nebo si ještě vzpomínám - to jsem zvědavá, koho si TY dovedeš domů... vždycky to na mě křičela, protože se třeba pohádali s tátou.
Podlě mě jsem se začala bát, jeslti si vůbec dokážu najít takového partnera, aby se mi toto nestalo.. A jakmile jsem u kluka, se kterým jsem chodila viděla nějakou chybu, v tu ranu jsem se s ním rozešla s nějakou výmluvou, ale byl to podle mě strach z toho, abych si snad špatně nevybrala. Nevím. Taky jsem asi neuměla pořádně řešit problémy. Umět to překonat a mít je dál ráda i s tou chybou. A rozchody s nimi tak utíkala před problémy. Tím mě vyléčila moje první láska, s ním jsem byla 4 roky. Byla jsem do něj tak zblázněná, že jsem naopak jeho chyby neviděla - ale to probrání Teď chodím s přítelem a je to můj princ. Možná máš potkat někoho, kdo ti ukáže, jak to třeba být nemá, pak když potkáš toho svého prince, tak už ,,neutečeš a držíš se ho jako klíště,,. Přeji ti, abys někoho takového taky potkala a dokázala si uvědomit, že je to právě ,,ON - ten pravý,,. A uvědomit si jeho hodnotu.

A proč se do vztahu nutit? Protože kámošky to mají takhle? Já jsem svůj první vážný vztah našla ve 30+. Taky jsem couvala, různě si hrála, samé sexuální vztahy atd. NO A CO?
Na to ještě nikdo neumřel.

Já to mám taky tak, a to sem měla dětství uplně v pořádku Vztah bych chtěla, ale když jde do tuhýho taky couvám...když se ale nad tím zamyslím, vůbec si nedokážu ve svých 20ti představit že už bych se měla na někoho vázat,plánovat s ním budoucnost...dřív mi to vadilo víc, teď už se s tím docela sžívám a doufám že je to jak říkaj holky, jsme přece mladý...vlastně jeden takovej už byl, od kterýho bych necouvla. Bohužel (nebo možná naštěstí) couvl on :/

To je taky pravda... Už být ,,svázaná,, tak mladá

A děsí mě ještě jedna věc, když to vidím kolem. Vím, že když se někdo vdává, tak si slibuje lásku na celý život... Ale říkám si, že to stejně není pravda. Buď se nakonec podvádí anebo rozvedou

protože mám enormní počet nápadníků a stále kličkovat a vyhýbat se snažila jsem se s těmi co se mi hodně líbili jít na rande a tak, jenže jak třeba proběhne pusa nebo něco typu "jsi úžasná, bla bla" hned prchám...

to je pěkný, já bych třeba taky ráda ale nevim proč kluci mají hroznou tendenci se do mě šíleně zamilovat... až si kolikrát příjdu, že se všichni dohodli že si ze mě udělají srandu... ale víš jak...

Takže je potřeba mít vztah protože máš enormní počet nápadníků a nechceš se jím vyhýbat a kličkovat?

No nevím jak...Osobně mi přijde, že se bereš až moc vážně.

to ne o to nejde jde o to, že to nedělám úmyslně... třeba jdu někam, někdo se mi hrozně líbí, píšeme si a jdeme na první rande, potkáváme se ve škole a já jsem z něho totálně hotová... jenže, pak jakoby se mi "zhnusí", až mám husí kůži a z "velké lásky" je nic...
mojí největší láskou a nejdelší byl kluk co byl sice se mnou ale nikdy jsem neměla jistotu na jak dlouho a tak...

ani ne, jsem ráda sama, mám ráda svůj klid a soukromí, ale občas mi chybí někoho obejmout, jít ven a držet někoho za ruku, někoho políbit a tak

Tak toto, mi přijde skoro normální Toto jsem měla asi v 16... Myslím, že z toho člověk vyroste

Na to je třeba říct "To je snad jasný, ne?"

Reaguji na Lina_M: asi to byla sranda - já bych si myslela, že je ten člověk namyšlený

Reaguji na janina2904: Já bych si to nemyslela. Myslela bych si naopak, že má dobrý a zdravý smysl pro humor.