Asi tak stejně, myslela jsem si že se mi to nikdy nestane a nemůže stát , ale stalo ...ani jeden jsme to nevědli , ale po čase jsme se vidali častěji a častěji a vzhledem k tomu, že se svou partnerkou nebyl šťasnej , tak se musí prostě vydržet .A čekat kterou si teda vybere ...Nevnucovat se a jenom koukat jak se to vyvíji .Je to těžký jako něco , ale stálo mi to za to.Teď jsme nejštastnější jen spolu...trošku román ...
Naty
To je pěkně napsaný - já říkám - nejde vybudovt svoje štěstí na neštěstí druhých. Jenže chápu holky, ženské, co je muž opustil s "novějším" modelem, že pak udlají totéž. Prostě se neohlížejí . Nevím, jestli se njde štěstí, ale myslim si, že prostě někdy člověk nemůže ovládnout to, čemu se říká osud. Věřim na osudové vztahy.
Taky jsem si tím prošla a bylo to to nejkrásnější a zároveň nejbolestnější období v mém životě. Nejhorší na tom bylo to, že jen jsem toho chlapa uviděla, tak jsem věděla, že s tímhle člověkem bych chtěla stárnout. Jeho manželství moc nefungovalo, ale stejně nejvíc musel bojovat on sám se sebou. Po půl roce se ke mně nastěhoval, pak po týdnu odešel zpátky, protože manželka slibovala, jak se všechno změní a bude to fajn a do pozice rukojmích stavěla děti. Po týdnu bez jakéhokoli kontaktu mezi námi mi zavolal a řekl, že je všechno tam, kde to bylo a teď už jsme spolu pátý rok, máme dítě a s jeho dětmi z prvního manželství (už dospělými) vycházíme skvěle, jezdí k nám a je to fajn. A navíc mi manžel teď vyčítá, že jsem si ho nenašla o nějakých 15 let dříve
Také jsem tím prošla, ale ,,zadaný" není nemoc a já vyhrála Nelituju toho, jsem šťastná, vlastně jsem v té době byla zadaná taky, ale měli sme s tehdejším partnerem krizi, rozešla sem se s ním a ani na vteřinu jsem toho ještě nelitovala, vlastně mi ani nedělalo problém mu říct, že je konec, to bylo pro mě znamení že už ho nemiluju ani mi na něm nezáleží, stejně sem si ty 3 roky připadala, že jsem spíš jeho matka Teď jsem šťastná s novým přítelem a to je hlavní
Ahoj holky,
připadá mi, že to, co tady čtu, je hodně podobné tomu, co právě prožívám. Asi před půl rokem jsem se neuvěřiteně zamilovala do muže, který je o dost starší a v té době byl mým šéfem. Práce byla výborná, jenže jsem to hodně zvorala, pořád jsem ne něj musela myslet a dělala v práci chyby. Byla jsem strašně okouzlená, zamilovaná, prostě skoro šílená láskou a touhou. Takového muže jsem až dosud nepotkala. Kdyby mě aspoň nechtěl (nějak bych se z toho dostala), jenže on chtěl... Párkrát jsme spolu byli na rande, bylo to krásný, ale nechtěl chodit nikam, kde jsou lidi, protože má vážný vztah. Z práce jsem odešla, nějak jsem to vůbec nezvládala. Sama mám doma už 4 roky přítele, se kterým mám syna, vztah nám ale naprosto nefunguje a už rok spolu nespíme. Pořád myslím na něj, chtěla bych strašně moc být s ním, ale nevím, co přesně chce on, taky se bojím, že když mu to řeknu, přestaneme spolu cokoliv mít. To nechci. Když jsme někdy/málo spolu, prožívám neskutečný vzrušení, lásku, touhu, vím, že to je tak i u něj v tu chvíli. Taky myslím, že je na to mluvit o budoucnosti třeba ještě brzo. Víc se trápim, než jsem šťastná.
S přítelem to zatím nijak neřeším, ani jeho případnou nevěru. Pokud mi nevěrný je, což si nemyslím, protože jeho styl života - práce - televize - najíst - zakouřit - spát /to se jaksi nestíhá ta milenka, ale ani by mi to asi nevadilo. Jenže je těžké odejít, protože "mi vlastně nic špatného nedělá" a vlastně ani nemám důvod rozbíjet, ač nefungující partnersky, ale pořád rodinu. S tím mužem, o kterém píšu, bych si tu šťastnou rodinku strašně přála. Myslím, že by to pro syna nemělo žádné špatné důsledky. Maximálně by měl otce jinde. Nenapsala jsem předtím, že si s tím mužem stále vykáme... Máte některá nějakou podobnou zkušenost?
No, teď je to mezi námi takové divné. Nevím, jak to dopadne, ale myslim, že definitivní rozchod, i když ho miluju, by bolel míň, než tohleto "co a kdy bude"... holky, dík za rady, nějak se s tím musim poprat, nejsem přece žádná chudinka
Měla jsem moc hezkou a milou spolužačku. Brzy po maturitě se vdala a měla dvě děti. Občas jsem je potkávala, klasická spokojená rodinka. Manžel ohromný sympaťák. Těsně před tím, než se spolužačka hodlala vrátit po mateřské do práce, zjistila, že se manžel zamiloval do ženy o dva roky starší, než byla ona. Nebyla s ním vůbec řeč. Spolužačka jednou odvedla děti k babičce, vrátila se domů a spáchala sebevraždu. Manžel ji našel po příchodu z práce už mrtvou ležet na koberci. V ruce držela jejich svatební oznámení. Pro všechny to byl šok, protože ji znali jako veselou, realisticky uvažující ženu. Žádnou hysterku. Troufnete si odhadnout, že manželky vašich milenců nezareagují stejně?
Ahoj, potřebuji znát váš názor a možná se potřebuji vypovídat.
Jsem vdaná a mám poměr s kolegou, který je o dost mladší.Stýkáme se je to hezké.Od začátku máme jasno, že to nenaruší naše manželství.
Dnes jsem se dozvěděla, že jeho žena je těhotná. Ne od něj , místní drbny zapracovaly. A mně je teď strašně špatně.Trápí mě špatné svědomí.Nevim, ale mám pocit, že to musím okamžitě ukončit.Co byste mě poradili? Je to asi už moc velká sviňárna,stýkat se s mužem, který má doma těhotnou ženu.
Díky pokud mi tu necháte vaše názory.
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.