Vyvolávání duchů zvířat

To je mi líto. Ale...vyvolat jeho ducha,to jako fakt?

Ano, jako fakt..pořád cítim jako bybyl pořád semnou, jakoby vůbec neodešel, ale chci to zkusit..

Reaguji na Speedy: Bohužel u zvířat to nefunguje a když to neumíš rači se do toho ani nepouštěj. Nikdy nevíš koho přivoláš a jen minimálně se stane, že se ti podaří vyvolat toho koho chceš. To že máš pocit jako by byl pořád s tebou je normální ale je to jen pouze tvoje sugesce.

proč ne? Co když ten pes měl lidskou duši? Tím myslím reinkarnaci - jako že se třeba nějaký člověk převtělil do psa.

Reaguji na Speedy: Radím, nic si nezačínat s vyvoláváním duchů. Pokud se ti to podaří tak to není samo sebou a někdo nebo něco za tím musí stát. A to něco ti potom může pěkně zničit život. Mě nedávno umřel křeček. Taky jsem ho měla moc ráda a strašně moc mi chybí, ale život jde dál. Zůstanou jenom vzpomínky a fotky, ke kterým se člověk může vracet. Žádný pochybný duch ti ho nikdy nevrátí ani nevynahradí a ani nic podobného.

Nerozumim tomu, to byl malej pejsek bez dozoru? Je mi toho pejska lito.
Do vyvolavani duchu bych se nepouštěla. Vím musí to být pro tebe těžké .

Ahoj, promin, nevím co tím sleduješ, já miluju zvířata na tolik, že si myslíš že bych nechala svoje zlatíčko bez dozoru? Ráno ho venči táta,měl ho na vodítku, ze kterého se vyvlíkl, a ještě k tomu byl na uzavřeným pozemku, kde podlezl bránu a rozběhl se rovnou na silnici..ted je u nás období, kdy hodně hárají feny včetně sousedovic psa..

Já bych takovéhle věci vůbec nepokoušela. Nechala bych ho odpočívat v pokoji.

Chápu, že tahle situace je opravdu těžká, ale být tebou rozloučím se s ním u místa, kde jste ho pohřbili...

Nedělej to, nechtě si na sebe ještě něco natáhneš a sama se toho nezbavíš...

Přečti si knížku Zvířecí duchařské historky od Geriny Dunwichové. Jsou to sesbírané příběhy od lidí, kterým se zjevují jejich zvířata a další příběhy. Je to fakt super knížka. Ale pejska bych nevyvolávala. On se s tebou třeba přijde rozloučit sám, aspoň to je ústředním tématem oné knihy.

Ľudská duša má zcela iný energetický kód a funkciu ako duša zvieraťa.Je XY dimenzií, duševných tried a je to obrovská hierarchia. Zviera sa nikdy neprevteluje do človeka a ani človek do zvieraťa. Zvieracia duša rovnako ako príroda obecne spadá pod kolektívnu energiu zatiaľ čo ľudská je síce v podstate stvorenia tak isto kolektívna ale má aj svoju individualitu ,karmu a vývoj, čo zvieratá nemajú. Výnimku môže tvoriť duchovný ochránca alebo anjel strážny v podobe zvieraťa. Ľudské duše podliehajú inkarnácii a karme v rôznych formách a na rôznych planétach či častiach vesmíru ale vždy len v podobe plne vedomej bytosti schopnej karmicky jednať a teda plne rozhodovať sám za seba pre svoju individuálnu evolúciu a plán duše čo znamená že človek má plnú slobodnú vôľu ale zviera nie. Keby sa človek prevteloval do zvieraťa porušilo by to kozmický zákon slobodnej vôle danej dušiam našej triedy, pretože by o ňu prišiel a znemožnilo by mu to plné a slobodné rozhodovanie, čo by aj v prípade karmického dlhu nebolo možné, nakoľko bez plnej slobodnej vôle sa nemôžeš predsa rozhodovať a naprávať svoje chyby. Zviera nejedná karmicky a nemá žiadne dlhy voči ničomu a nikomu práve preto že nie je plne vedomé a teda zodpovedné za svoje konanie. Zodpovednosť a jedine ak tak človek k tomu ako s tým zvieraťom jedná. Jedná sa hlavne o lekcie pochopenia súznenia a nášho prirodzeného prepojenia sa s prírodou a všetkým živým na matke Zemi a iných planétach.

Ahoj, takhle diskuse mě zaujala. Onemocněl mi pejsek, taky yorkšírek, chtěla jsem pro něj udělat maximum, tak jsem si půjčila peníze na jeho léčbu a musela ho nechat na klinice, kde mu udělají vyšetření. První vyšetření nic neukázalo, a při tom druhém přestal dýchat. Před jeho smrtí jsem ho neviděla deset dnů, nepustili mi k němu, asi aby se nestresoval. Nechala jsem ho tam a počítala s tím, že se mi zdravý vrátí, tak bez nějakého loučení - odvedli ho na vyšetření a už ho tam nechali. Volala jsem tam skoro každý den a pejsek se měl dobře, tak moje naděje rostla. Pro úplnost - byl moje všechno, moje radost, můj úsměv, můj život, moje miminko...... Nemohla jsem se dočkat až si pro něj pojedu. Jela jsem si pro něj ale už mě nevítal a byl zabalený v pleně. Vyčítám si, že jsem ho nevybalila aale bála jsem se, že ho tak už budu pořád vidět. Taky jsem se nerozloučila. Jsou to tři týdny a já ho vidím všude, spávám s věcma co měl rád a nemůžu tomu uvěřit. To co mi chybělo v životě mi dával on, a těď už to nevrátím. Jsem věřící, tak jsem přemýšlela o tom jestli se s ním někdy setkám. jestli má duši...... Bylo mi oznámeno, že ne.

Tak něco podobného se mi stalo před 3/4 rokem, a ty pocity, co jsi prožívala byly u mě naprosto stejné, vše do detailů, jak píšeš. Já stále doufám, že až odejdu, tak se s ním opět setkám, stejně jako se svými ostatními milovanými.
Hodně se mi o něm zdají sny, ale velice zvláštní a moc nechápu, co mají znamenat, pokud něco znamenat mají. Začala jsem od té doby číst spoustu knih o životě po smrti atd. Ale stále se z toho nemohu nějak dostat.
Celkově mám hodně deprese, co se týče smrti, musím chodit k lékařce. Někdy si už nevím rady a jsem hrozně neštastná. Byl také jako moje miminko, má radost a ta se spolu s ním vytratila

Zdravím,
Nevím zda-li je diskuze aktuální.

Dějí se mi od smrti naší fenky, která s námi vyrůstala dost divné věci. Bral jsem ji jako mladší sestru, nejlepší kamarádku. Ačkoliv mě budete mít nejspíš za blázna.. Povídal jsem si s ní, nemusela odpovídat.. Tak nějak jsem z ní tu odpověď vycítil. Měl jsem s ní pouto jako s nikým jiným. Defakto jsem ji bral jako člověka. Kolikrát mi přišlo, jako by mi rozuměla i když jsem jí žádný povel nedal a řekl ji to jako bych mluvil s bratrem. Dokázala mě vždy rozesmát když mi bylo ouvej. Nevěřím v nebe ani peklo a jestli něco přeci jen je, pravděpodobně půjdu za tohle do pekla. Ale k věci..

Od její úmrtí je to rok a pár dní, chodím za ní na hrob častěji než kdokoliv z rodiny a kolikrát ji vyprávím co se stalo apod.. Před nedávnou dobou jsem dostal nějaký záchvat a umíral jsem, v tom snažení žít jsem ji uviděl, stála naproti mě, byla o něco šedivější než si ji pamatuji.. Dodalo mi to sílu a přežil jsem. Lidé mi říkali že jsem mohl mít halucinace z nedostatku kyslíku, ale od té doby, ji cítím u sebe, je to nepopsatelný pocit. Cítím z rukou její pach, ačkoliv se psům záměrně vyhýbám, protože to neměla ráda a já nemám srdce si jiného hladit, protože jsem měl v srdci místo jen pro ní. Říkám si jestli semnou stále je nebo mi z toho už hrabe. Říkal jsem si že by to stálo za hřích ji vyvolat, že bych ji viděl znovu a mohl se s ní rozloučit, jelikož jsem stihl přijít až tak 10 min po její smrti. Nikdy nezapomenu na ten její prázdný pohled, cítil jsem že tam už není, leželo tam jen její tělo ale zkrátka bez duše, prostě prázdná skořápka.. Hodně jsem si ji vážil a ačkoliv zblajzla na co přišla, kolikrát i čokolády apod.. Přežívala ostatní psy... Vzalo mě to víc než úmrtí kamarádů, za čež se i stydím. Risknul bych si vyvolání zlých sil a démonů na úkor toho, abych se s ní mohl rozloučit.