Výstava Psychiatrie: Pomoc nebo hrozba?

Myslím, že psychiatrie je velmi důležitý obor. Jsou nemoci, které se bez léků a léčby nedají zvládnout. V některých případech je ohroženo i okolí. Právě mi přijde, že obor psychiatrie a psychologie byl v minulosti dost opomíjený a nebo jinak vnímán. Byli pouze fyzicky nemocní lidé a "blázni".

Přesně! Myslím si úplně totéž! Lépe bych to nenapsala!

No já bychto řekla asi takto. Existuje mezinárodní klasifikace nemocí, kde je každá nemoc, porucha, diagnóza, kterou naše medicína zná. Samozřejmě je tam i "kapitola" psychiatrie, takže není pravda, že se neví jak se to projevuje, diagnostikuje nebo co se má/nemá předepisovat. Problém je však v tom, že každá porucha je specifická. Pokud například schizofrenie má 20 příznaků, tak bude schizofrenik co má 3 a bude další co jich má 11, ale oba prostě schizofrenici jsou.

Já sama se léčím na psychiatrii už docela dlouho a musím říct, že nebýt léků které užívám tak jsem dost nešťastná. Psychiatrie není na 2 návštěvy. Pokud je to opravdu vážné, může trvat dlouho, než zjistí co se s vámi děje (protože hodně chorob se propujuje) a správně namedikují.

Nicméně souhlasím s tím, že není úplně dobré si říct "tak a mám diagnózu, tak je to jasný a konec". Já jsem například začala chodit i na psychoterapii, která mi také velice pomohla a naučila mě nejen se vyrovnat s tím, že jsem prostě jiná, ale také nebýt sobecká a pochopit, že ani ostatní to se mnou nemají lehké.

Takže, každej ať si myslí co chce, ale já jsem rozhodně pro psychiatrii a její rozvoj. Pořád o naší psychice víme příliš málo!

Reaguji na Arishka: krásně napsáno. Škoda, že takových uvědomnělých jako jsi ty není více. Bohužel znám případy psychicky nemocných, kteří jsou mi velmi blízko a mám je ráda, ale pořád je to jen jak jsou oni nemocní jak jsou oni chudáci, ale jak to ubíjí mě a další okolo, to už nevidí. Držím palce, ať se s tím popereš co nejlépe

Reaguji na verisi: Děkuji já jsem taky dlouho byla sobecká a myslela si, že ostatní mě nechápou, že jsou hrozný a že mi jen ubližují - ono i ta porucha je dost složitá, protože já mám horší variantu a to jsem třeba 2 hodiny byla v depresi a pak 8 hodin v naprostý euforii. Další den jsem se probudila a byla jsem agresivní, vzteklá, pak jsem zase otočila a byla veselá a bylo to hrozně vyčerpávající. Ale největší moje štěstí byl přítel, protože narozdíl od ostatních, kteří se se mnou spíše nebavili a v těchto stavech odcházeli, tak on mě vždycky pevně chytnul a držel dokud jsem se nevybrečela nebo se nepřestala vztekat. Nenáviděla jsem ho za to, když mi tohle dělal, ale pak jsem zjistila, že to pomáhá. Víc jsem se začala soustředit na to jak ho ničí, když jsem na něj bezdůvodně zlá a vyčítám mu každou blbost. Měl obrovskou trpělivost a já pochopila, že vlastně nepotřebuji aby ostatní pochopili jak mi je, ale potřebuju se naučit žít tak, abych dala šanci sama době a přiblížila se k těm lidem. MOžná to zní moc "načančaně", ale prostě ty stavy byly už dost vysilující a to, že jsem ty lidi od sebe spíš odháněla bylo ještě složitější. Tak jsem si řekla, že to zkusím, vyměnila jsem psychiatra, který mě diagnózu určil správně a namedikoval, protože jsem se skoro 5 let léčila špatnou medikaci, přidala terapii, protože jsem potřebovala mluvit s někým kdo by na všechno koukal i z jiného pohledu než já. A vím, že to nikdy nebude úplně dobrý, ale vím, že už to nebude ani tak špatný

A k těm příbuzným. Ono je to složitý, smířit se s tím, že je člověk jinej je těžší než se zdá. Na druhou stranu si myslím, že okolí by se nemělo k nemocnému chovat nějak jinak. Neustupovat - NAOPAK - pokud je někdo jinej, musí dřít mnohem víc a to platí i v tomhle. Samo se to nezlepší

Koukala jsem jen na ta videa - možná je to druhý extrém, ale líbí se mi, že se na to snaží upozornit, a aspoň přinutit lidi k zamyšlení.

Psycho vědám moc fandím, ale souhlasím s tím, že užívání léků je v 1. řadě byznys. Výzkumy financují farmaceutické společnosti - a v jejich zájmu je, aby se co nejvíc lidí léčilo, ale nevyléčilo (a není to jen u psychiky). A je pravda, že je těžké říct, že je někdo psychicky 100% zdravý, protože každý jsme jiný, takže na každém by se dalo něco najít.
A statistiky jsou taky jasné - víc lidí bere AD, ale taky je pořád víc lidí nemocných. Taky máme většinou info o tom, jak některé léky pomáhají, ale vedlejším účinkům už se tolik nevěnuje pozornost.

Přesně můj názor. Dostala jsem pozvánku a zprva mě to silně lákalo, ale po dalším počtení o co se jedná nemám zájem. Budu žít svůj myslím spokojený život dál bez účasti na téhle šou.