Upřímost ano,či ne?

Lenas
jsou situace, kdy jsem upřímná hodně, a naopak jsou situace, kdy neřeknu vše, vždy se rozhodnu podle toho, jaké by to mohlo mít důsledky. Ctím jednu jedinou věc - nelžu. Teda ano, zalžu v momentě, kdy na internetu budu vybírát dárek pro přítele a on se mě zeptá, co hledám, jasně že mu neřeknu pravdu Ale jinak se snažím být upřímná tak nějak podle citu...

já jsem na tom stejně a tak si radši už dávám bacha a někdy i předstírám..třeba s rodinou se mi to vyplácí, bohužel. jak mi i mnoho lidí řeklo, o upřímnost nikdo nestojí.
nikoho nezajímá co si myslíš (smutné),ale bohužel
příklad? tak třeba jsem nespokojená s prací, mám málo peněz, šéf mi ale nepřidá, ale zase ví, že by nikdo tuhle práci nechtěl..neřeknu mu, páč je to starej morous a furt na mě řve kvůli blbinám,tak na to kašlu a hledám jinou práci.ale i sama kolegyně mi řekla, by bylo fajn kdybys odešla, ten by čuměl!to je ta upřímost

většinou jsem upřímná a říkám pravdu, i když ne úplnou pravdu, takovou tu upravenou - z celkového kontextu vezmu, co se hodí, co se může říct a co neublíží

jinak je to asi jiné, když jsem upřímná doma s dítětem, ve vztahu k rodičů, ve vztahu k partnerovi, ke kolegovi, ke kolegyni, k šéfovi - tam se vždycky nějaká ta taktika musí najít a hlavně to chce čas, abych věděla, co vše si můžu dovolit a co ne

je důležité říct správnou věc na správném místě a použít ta správná slova (ale ne si zase všechno na svojí osobu nechal líbit, stahnout krovky . . . . )

Já jsem upřímná až moc. Bohužel pusa mi mluví rychleji než mozek přemýšlí,tak občas zalituju,že jsem tu pravdu (většinou nepříjemnou) mohla alespoň nějak zaobalit.
Já mám už teď "stres" z vánočních dárků - nedokážu rozbalit příšernej dárek a tvářit se,že moc děkuju, jak je hezký a jak se mi děsně hodí. Pak je dárce zklamaný,že se mi to nelíbí a já jsem naštvaná na sebe,že jsem se nedokázala přetvařovat a zkazila jsem mu radost A tak je to se vším .

já jsem na tom stejně a tak si radši už dávám bacha a někdy i předstírám..třeba s rodinou se mi to vyplácí, bohužel. jak mi i mnoho lidí řeklo, o upřímnost nikdo nestojí.
nikoho nezajímá co si myslíš (smutné),ale bohužel
příklad? tak třeba jsem nespokojená s prací, mám málo peněz, šéf mi ale nepřidá, ale zase ví, že by nikdo tuhle práci nechtěl..neřeknu mu, páč je to starej morous a furt na mě řve kvůli blbinám,tak na to kašlu a hledám jinou práci.ale i sama kolegyně mi řekla, by bylo fajn kdybys odešla, ten by čuměl!to je ta upřímost

Ono záleží na tom, co je vlastně ta pravda... když někoho budu jen kritizovat, navážet se do něj a vyzdvihovat jeho chyby, může se to zdát jako "pravda", ale přitom jde třeba jen o to mu ublížit! A tak by to být nemělo... Spousta lidí se cítí ukřivděně, protože je ta jejich upřímnost spíš srazila, ale podle mě se není čemu divit, třeba kdybych si o někom myslela, že jeho situace není dobrá, snažím se ho podpořit a neřeknu mu narovinu "jsi v pr..." Nebo taky když něco cítím krátkodobě, třeba vztek - někde jsem četla hezký příklad. Manžel, měl špatný den, je nadmíru naštvaný, na život, na svou manželku a jde na nákup a ona za ním ze dveří volá "nezapomeň koupit to a to..." a on si v duchu řekne jen "krávo". Měl by se otočit a říct jí to do očí, aby se choval upřímně? Ne! Protože tenhle pocit je jen chvilkový, dočasná emoce, jinak ji miluje.

Jednat taktně neznamená lhát nebo přetvařovat se.