Strach z pohovorů a práce

Mám to stejně jako ty! Mám strach z nových lidí, z kolektivu..prostě mám ráda doma svoji samotu, jsem zvyklá být s nejlepšími přáteli a manželem a z cizích lidí se děsím. Když mám jít na pohovor, říkám si, až tak moc tu práci nechci, nepotřebuju, třeba bude něco lepšího....
Na pár pohovorech jsem byla, nebylo to tak strašný, jak si vždycky představuju. Když je tam milý ředitel a fajn lidi, mám z toho dobrý pocit. Jednou jsem dělala pohovor s moc milým manažerem, až mi bylo líto, že tam nemůžu dělat. Nejhorší je udělat tenb první krok a na ten pohovor dojít, pak už je to pohoda. Mně vždycky pomohlo se pěkně učesat, nalíčit, zvednout hlavu vzhůru a před zdrcadlem si říct To zvládneš, o nic nejde, když to zvořeš, najde se něco jiného, lepšího...

Už jenom to, že tě pozvou na pohovor, je docela úspěch. Chápu, pohovory kolikrát nejsou nic příjemného, ale že bych na něj kvůli tomu nešla? To by mě v životě nenapadlo.

Nikdy mi to nevadilo, ale asi před půl rokem jsem měla jeden pohovor kde jsem byla doslova ztrapněna a teď mám taky trochu blok. Ne že bych nechodila po pohovorech ale spíš odepisuji na pozice které jsou méně placené a kde mám se svým vzděláním a praxí navrch..Taky nevím co s tím.časem to přejde..Ale musíš se odhodlat a dojít tam..Po tom prvním už to bude dobré

Já když jela na svůj druhý pohovor, tak jsem byla ještě víc nervozni, než když jsem byla na prvním. Cestou tam (2h) jsem furt přemýšlela co budu řikat, jak se budu chovat, co mám a co nemám dělat. Dorazila jsem tam asi o hodinu a půl dopředu tak jsem čekala venku na lavičce, bylo hezky a furt jsem tak na tu budovu koukala a přemýšlela, až jsem si řekla, že tam rači ani nepudu, jsem introvert a bylo mi z těch pohovorů trošku šoufl, nakonec jsem tam šla, protože šlo o práci, která by mě bavila a ze všech těch lidí vybrali mě

To je trošku škoda, nemyslíš? Navíc "překvalifikovaní" lidé také nejsou moc žádoucí...

Holky, nejste v tom samy, mám ten stejný problém.
Ovšem přemohla jsem sama sebe, šla na pohovor (křeče, návaly na zvracení, stáhnutý žaludek, průjem...), vybrali mě a tento týden se zaučuji a pomalu pronikám do nového kolektivu. Mám sice neustálé obavy, cítím se nesvá, ale lidé jsou přátelští a snad to dobře dopadne .
Chce to vzít rozum do hrsti a prostě překonat své možnosti. Nejlépe bude, když na tebe před budovou pohovoru počká kamarádka nebo přítel. To mně hodně pomohlo, cítila jsem oporu a věděla jsem, že až to skončí, bude tam a půjdeme na oběd . Pořád jsem si opakovala, že je to JEN cca 30-45 minut a to se kousnu a zvládnu to.
Držím pěsti!

Právě, to je ono, lidé tohle nechápou, ale pokud je někdo opravdu introvert, uzavřený člověk a přidá se k tomu strach z kolektivu a celkově z lidí, není to nic příjemného a odhodlat se jít na pohovor je doslova noční můra...

Taky už jsem z pár pohovorů couvla, mám to jako ty. Prostě strach a nervozita jsou silnější. Minulý týden jsem byla na posledním, kde mě teda díkybohu vzali, ale stejně, nový prostředí, kolektiv a strach je špatná kombinace Hodně štěstí

díky takovým, které na pohovory nepříjdou, to máme my ostatní pak snažší na druhou stranu

Slyšela jsem, že v poslední době sice každý kňučí že není práce, ale pak se ani neomluví a na pohovor nebo případný nástup do práce nepříjde.

Omlouváte se aspoň že nepříjdete? že to pro vás už není aktuální? Jestli ne, styďte se.

S prominutím, ale já měla jeden den domluvený pohovor, den předtím se mi stala nehoda v koupelně a rozsekla jsem si holení kost a nemohla na to pár dní stoupnout, aby to nekrvácelo. Napsala jsem dlouhý email, že se velice omlouvám atd. napsala jsem přesně co se mi stalo. A jestli bych nemohla na pohovor přijít až další den, že o práci moc stojím. Samozřejmě bez odezvy!!

Nj, ale nezapomeň, že jsi to ty, kdo je v té "podřadné" pozici a kdo něco chce (práci), ne oni... Navíc to neodepisování je teď docela běžná záležitost.

Takže to není strach ale lenost? Promiň no, ale kdyby jsi byla v tíživý situaci, tak to překonáš. Hledáš jen výmluvy, asi práci nepotřebuješ, což je pro tebe jen dobře. Ale nervozita je přirozená, neznám nikoho, kdo by tam šel nadšenej a v klidu. Stejně tak nástup do nové práce je stresující, ale nějak se pracovat musí. Je spousta lidí, co by za to dalo bůh ví co, kdyby se jim alespoň někdo ozval.

Pokud máš nějakou sociální fóbii, že nezvládáš běžné každodenní úkoly, tak jdi k psychologovi. A jinak to vypadá na lenost, rozmazlenost a hledání výmluv. Promiň. Je to nepříjemné pro všechny, ale ne každý si může dovolit práci odmítat.

Viď.
Ženy, já už prošla desítkama pohovorů, na mnoha z nich ze mě udělali totálního blbce, takže chápu, že je to opruz, ale co budete dělat, až nebudete mít na nájem nebo na jídlo a nikoho, kdo by vám pomohl?

Přesně, já to taky nesnáším, dělá se mi z toho fyzicky zle... ale co člověku zbývá než to překonat a přerpět? Neznám nikoho, koho by to nestresovalo a neštvalo.