Sourozenecké vztahy v krizi

No, v těch hvězdičkách není nic zas tak příšerného. Škoda že se to nezobrazilo. Nicméně já opravdu nesnáším lidi, kteří odsuzujou jiné za hypochondrii. Protože s tím mám své zkušenosti. Dlouho dlouho jednomu blízkému říkali že je hypochondr a pak mu našli pěkně hnusnou nemoc. Takže takoví lidi ať jdou víš kam - do míst, kde je velká tma! Nesnáším když někdo odsuzuje někoho za pocity, které sám neprožívá. True neví jak se ten dotyčný cítí a neví jestli mu skutečně nic není.

Reaguji na megahusta: Já tě chápu, zvlášť pokud s tím máš vlastní zkušenost, tak se dá celkem pochopit, že tě to vytočilo, mě se jen nelíbilo, že jsi tak ostře vystartovala na někoho, kdo prostě jen vyjádřil svůj názor, nic víc

Já nějak nechápu, proč se upínáš na bratra? V životě je důležité mít se na koho spolehnout, to ale ještě neznamená, že to musí být rodina.
Já třeba sestru mám, vyrostly jsme spolu, nezajímala mě už tehdy, nezajímá mě ani teď. Nestýkáme se, pokud se potkáme u našich, pozdravíme se. Nějaká delší komunikace nastane až ve chvíli, kdy budeme dědit. Neřeším to, je to pro mě cizí člověk.
Mám kolem sebe pár lidí, kterým můžu věřit. A na to bych se být tebou soustředila. Proč se upínat na bratra, který o tebe nestojí? Proč se mu vnucovat na procházku do lesa? Třeba chtějí být sami, třeba skutečně nemáte nic společného (kromě rodičů) a na tom se pak staví špatně. Z toho, co píšeš, mi připadáš malinko jako bratrův ocásek a nedivím se mu, že není nadšený. Ani já bych nebyla, kdyby jsme si s mužem naplánovali nějakou akci a jeho bratr by se nám tam vnucoval.