Schizoidní porucha osobnosti

Víš, asi rozhodující je, nakolik Tobě tahle vlastnost vadí.A jestli jsi byla taková už od narození, nebo ses změnila později, kdy a proč...
Píšeš o těhotenství, to musíš mít s přítelem nějaký vztah, asi. takže jsi schopna vztahy navazovat. Píšeš, že ho máš ráda. To jsou city, ne? Láska...
Jsi zjevně ctižádostivá, mladá, můžeš studovat, užívat si, není divné, že v tom věku netoužíš po dítěti.

Hlavní věc je, že takto asi nejsi spokojená. Takže možná budeš mít chuť něco s tím dělat - určitě doporučuju zajít k psychologovi a rozebrat to s ním - ale chce to najít nějakého, který ti opravdu sedne a nečekat výsledky po prvním sezení. Psycholog ti pomůže určit, jestli se jedná o depresi nebo něco jiného, my tady nejsme odborníci.

Jenom by mě zajímalo - k příteli něco cítíš? nějakou lásku?

Když jsi byla mladší, bylo něco, co tě těšilo a zajímalo?

Jak teď trávíš volný čas, čemu se věnuješ?

Když se člověk chce rozvíjet, nejsou žádné důvody, proč by nemohl. Takže určitě zajdi k odborníkovi a začni to řešit. Některé věci mohou být jen obrana - třeba to, že myslíš na solárko místo na mrtvé dítě.

Myslím, že o tohle nejde, já jsem po něm netoužila nikdy, ale jde mi o to, že spíš obrečím rozbitý mobil než tohle.

Jo, mám ho ráda.

Právě, že ne. Nikdy jsem neměla žádné zájmy ani kamarády, připadám si celý život strašně prázdná (ale nevadilo mi to a nevadí).

Volný čas trávím a vždy jsem trávila tak, že sedím a koukám do zdi.

A co takhle jednou v životě zkusit něco jiného? Něco podniknout? přihlásit se na výtvarný kurz nebo začít hrát na nějaký hudební nástroj? hudba prý otevírá mnohé dveře v duši... nebo začít s nějakým sportem....žes to nikdy nedělala neznamená, že tě to nebude bavit. Žijeme jen jednou a ty asi taky nejsi úplně spokojená, když zakládáš toto téma. A jak trávíš čas s přítelem? Podnikáte něco? A kdyby umřel on, vadilo by ti to? Co se týče toho potratu, asi nejsi jediná ženská, která to tak má, některé prostě zajímá víc lak na nehtech než dítě...

To je právě to - zkoušela jsem už kdeco, ale nic mě nikdy nebavilo a u ničeho jsem nevydržela, sport, jazyky, hudba, nic. Čím jsem starší, tím víc o tom přemýšlím, ale nikdy se nedostanu dál, než právě k tomu přemýšlení. Sice s tím nejsem spokojená, ale říkám si, že kdyby mi to tolik vadilo, tak s tím přece něco dělám. Když kolem sebe vidím ostatní co všechno dělají, stíhají a čím se baví, tak si přijdu, že jen přežívám a vlastně ani nevím proč přežívat. Vůbec nevím, co se životem, nevěděla jsem to nikdy, ale čím jsem starší, tím víc si to uvědomuju.

Reaguji na qwertyw:

jak jsem psala, za pohovor s psychologem nic nedáš

a chvíle s přítelem tě taky nebaví?

Reaguji na penelopka:
Být s přítelem mě baví, jsem s ním ráda, i po letech se na něj pokaždé těším.
Psychologů i psychiatrů jsem už vystřídala víc, ale vždy mi jen předepsali antidepresiva. Prý mám lehkou mozkovou disfunkci, to mi řekli už v dětství, ale nikdy se to nijak neřešilo.

No něco takového také prožívám, příjde mi že mě nic nenaplňuje a někdy je mi všechno jedno. Myslím že v dnešním světě je to pro ty z nás co jsme psychicky slabé dost těžké. Nejsem ten typ co jde přes mrtvoly, vychvaluje se do nebes a leze výše postaveným lidem do zadku. Ale taky nemám odvahu udělat něco pro to aby se můj život změnil. Někdy mám takovou chuť se přestěhovat a dělat sama za sebe, ale vždy zůstane jen u snění..

Přesně, já nemám vůbec žádné sebevědomí a když mi někdo řekne, že jsem chytrá, tak si myslím, že si dělá p*del, ale zase jsem až přehnaně namyšlená, co se týče vzhledu. Říkám si, že když jsem blbá a k ničemu, tak aspoň vypadám dobře. Asi si tím kompenzuju nízké sebevědomí v jiné oblasti.

Moje řeč.

Reaguji na qwertyw:
No taky se dost podceňuju a taky se dost nervuju kvůli každý blbosti, ale jen vnitřně. Nedávno jsem četla že tyhle poruchy vznikaj už v dětství, když jsme třeba něco provedli a rodiče nám např. řekli že to se může stát jenom tobě, jsi úplně blbá všechno zkazíš apod..Což teda v mém případě bylo na denním pořádku, takže se ani nedivím že jsem jaká jsem :-/

Nesouvisí ta citová oploštěnost právě s AD?

To já taky, ale právě jen kvůli těm blbostem. Věci, kvůli kterým bych se nervovat mohla, ty jsou mi jedno

Hm, to já jsem pořád slyšela něco jako "proč všichni mají normální děti jen já ne".

To ne, já jsem je nikdy nebrala, když jsem si na příbaláku přečetla vedlejší účinky, tak jsem je vyhodila, navíc jsem taková odjakživa.

Tak to je něco podobného, člověk se pak cítí méněcenný :-/