S chlapem pod jednou střechou - po prvýkrát

Tady myslím, že jsi uhodila hlavičku na hřebíček...

Pokiaľ si neuvedomíš to,že chceš žiť vo dvojici,deliť sa o všetko /a to by mali prísť snáď aj deti/ by si mala praktizovať systém : obliecť gate a domov.

Mám pocit, že tu něco nehraje. Bydlíme s přítelem už přes rok a ani na sekundu jsem neměla pocity, jaké máš Ty (podrážděnost, zlobení se kvůli špíně v koupelně...). No... když přítel fakt něco zašpiní, tak se nějak domluvíme na úklidu. Každopádně mám z našeho bydlení skvělý pocit a vždy, když někdo z nás odjíždí, tak jsme oba smutní. A přijde mi, že kdo to nemá stejné, nebo aspoň podobné, tak asi nebydlí s tím pravým člověkem. Možná už jsi příliš zvyklá žít sama, těžko říct. Nebo s někým jiným bys takové pocity neměla. Každopádně Ti přeju hodně štěstí k překonání těch pocitů, ať už k tomu povede jakákoli cesta.

Reaguji na Melory:

Tak já tě asi potěšim
V žádnym případě to nevidim tak, že je jednoznačný, že on neni ten pravej.
Velkej efekt má to, jaká jsi osobnost, temperament a jaký máš zvyky a návyky...někdo si naprosto skvěle vystačí sám a má rád klid, soukromí, dokonce je mu tak třeba i stejně krásně jako s protějškem, jen prostě jinak krásně...
Náhoda - zrovna dneska jsem se o tomhle bavila s kolegou - že jsem už tak dlouho zvyklá bydlet sama, že si nedokážu představit s někym sdílet domácnost v těch nucených večerních hodinách, kdy oba přijdeme cca kolem 17 h z práce a už neni pořádně čas na nějakou extra zábavu našeho stylu, tak se tam jen tak pobývá a jakoby čeká na druhej den, kdy se zase pude do práce....nevim, zda to píšu zrozumitelně, alr pro mě je třeba daleko lákavější představa, že můj bude pracovat do 22 h pár dnů v tejdnu (jako to je doposud) a pak si udělá třeba 2 celý dny volno, který využijem podle našich představ - třeba se seberem a odjedem někam do jižních čech vejletit a relaxovat...a ty jeho pracovní dny já budu po večerech sama doma žít ten svůj oblíbenej volnej čas....
Naštěstí máme oba takovou práci, kdy to přesně tak, jak jsem napsala, žít jde, ale to myslim, že neni důležitý, můj pohled by to nezměnilo, ani kdyby nám to takhle nefungovalo - podle mě je příčina čistě jen v tvý osobnosti, její podstatě, a vůbec ne narušenosti
Znám hodně lidí, co milujou ten svůj svět a samotu a bez toho nejsou šťastní....
Jde o to, jak to ale zařídit při běžný pracovní době, čili do těch cca 17 h, kdy se ti dva doma chtě nechtě sejdou....a vyleze z toho ta umělotina víceméně povinná...

naprosto souhlasím - žila jsem teď 4 měsíce v jednom pokoji s dalšími dvěma dívkami a hrozím se toho, že bych to zažila znova - k životu prostě potřebuju mít soukromí, mít možnost bouchnout za sebou dveřma a říct, teď ne! stop a nechte mě v klidu. V opačném případě jsem podrážděná, výbušná, hysterická..I teď když jsem zpátky doma, trávím hodně času sama v pokoji a za mamkou jdu jen když mám náladu (Ale zase nechci vypadat jako melancholik - jsem hodně společenská a miluju lidi, jen jsem prostě víc samotářská.)
Možná je to s chlapem, kterého milujete jiné - ale opravdu je to o člověku.
A jinak jak jsi psala, že jsi ráda, že tvůj přítel některé dny chodí až po 22.hodině a ty máš čas na sebe - takhle bych si to do budoucna přála taky.

Reaguji na Melory:
Být tebou promluvím si s přítelem a jemně mu vysvětlím, že potřebuješ víc čase pro sebe, že na to jdete moc rychle a nechceš to pokazit - domluv se s ním, že byste měli trávení společného času omezit (navíc ty výhody - v ten čas, kdy spolu zrovna nebudete, můžete využít různé nástroje touhy atd..)

taky bych to neviděla tak jednoznačně, že to není pravá láska...

osobně žiju sama odjakživa, nikdy jsem s chlapem nebydlela ani dva dny v týdnu. nedokážu si naprosto představit, jak by to bylo, kdybych snad nějakého našla. obávám se, že by mě aspoň třikrát týdně taky obtěžoval. pokud totiž prožijete víc jak 1/4 života sami, ono se těžko někomu přizpůsobuje, jakkoli moc ho milujete. neznáte nic než svůj vlastní režim. u mě je navíc trochu komplikace se zdravotními problémy, kvůli kterým na sebe potřbeuju hodně času :-/ řekla bych, že v mém případě bych asi potřebovala oddělené ložnice. bez legrace. místo, které bude jen moje. někdy mám stavy, kdy lidi nemůžu vystát a kdybych neměla kam utéct, s partnerem bych se zabila.

Podle mě brzy na to, že nejsi zvyklá s někým nastálo bydlet. Ale možná proto jsi souhlasila.
Já myslím, že je to jako u "starých mládenců" - i žena si zvykne na volnost, na svobodu... Teď jsi zaskočená a taky si jako holky myslím, že by to chtělo zvolnit. A popovídat si s ním. Když jen "nebudeš mít náladu", řekne si, že Ti akorát lítaj hormony..., ale má nárok vědět, v čem je zakopaný pes. Já teda nevím, jak je na tom s bytovými podmínkami, jestli jste ze stejného města apod... Každopádně i když bydlíte spolu, nemusíte být spolu pořád. Snad má také kamarády, nějaké zájmy...
Přiznávám, že jsem podobná. Jak nemám svou dávku soukromí delší dobu, je ze mě papiňák. Mé poslední spolubydlení s partnerem dopadlo zle možná i z tohoto důvodu. Dřív chodil aspoň za kamarády, ale později vždy po práci spěchal domů za mnou. Někdy utekl i dřív z práce... a když mě nenašel doma, objížděl okolí a hledal mě. Nevolal mi na mobil, asi mě chtěl chytit "při činu" naživo. Byl bezdůvodně chorobně žárlivý a stále za zadkem. Člověk mého naturelu to dlouho nevydrží. Jako dítě jsem si také často vystačila sama a miluju pocit svobody. Na druhou stranu když je muž spíš mírně nedostupný a má své zájmy, nevisí na mě, tak si pak společné chvíle ráda vychutnám.
Všichni holt nejsme ze stejného těsta a žena nerovná se opečovávací bytost muži stále za zadkem.

Mám to úplně stejně. Naštěstí doma takové místo mám, místo kam se můžu zavřít a být sama, a jsem šťastná. Prostě k životu potřebuji vlastní prostor a to ať miluji kohokoliv a sebevíc, jinak vnitřně strašně trpím.

Také si nemyslím, že by nebyl ten pravý, ale člověk občas potřebuje trochu soukromí a klidu... já si také občas potřebuju někam SAMA zalézt a vůbec to není tím, že bych neměla někoho ráda, ale prostě potřebuju občas svůj klid. Je to daný povahou, ale v kuse 24-7 bych s nikým nevydržela i kdybych ho sebevíc milovala. Takže tě chápu.

Souhlas,

já si zase nemyslím, že by to nutně nemohl být ten pravý. Třeba můj táta má několik let přítelkyni a dalo by se říct, že s jejíma dětma u nich "bydlí" tak 4 dny z týdnu. Má tam věci, nakupuje tam a ona by moc chtěla aby se k nim nastěhoval uplně. On ale má rád svůj klid, když ho potřebuje, rád si do noci čte, má špatné dny, kdy nechce nikoho vidět, chodí občas s kamarády popít a chce si nechat pocit, že když přijde pozdě domů, nebude nikoho rušit atd.

Reaguji na Melory:
Tak jak to popisuješ mi příjde, že jsi vyložený singl typ.
Vůbec se nechci vyjadřovat k tomu, jestli tvůj přítel je ten pravý. Spíš mi jde o tvé pocity a ty bohužel moc nenahrávají partnerskému soužití.

Mám to stejně.

Reaguji na True:

Variant partnerskýho soužití je ale nespočet, přece to neznamená, že abych byla duo typ, nikoli singl typ, musím snést druhýho tolik a tolik hodin.
Všechno na světě jde kloubit, jak se nám zachce a zaLZE....nic neni černobílý....může bejt naopak výraznej duo typ, naopak by sama nemohla nikdy být, ale to duo má ovšem nějaký podmínky...já jsem třeba výrazně párovej typ, ale musí tam být ostrý hranice, pak jsem nadšená a láskou šílim

bydlím sama, a nemyslím si, že bych tím byla poznamenaná

všechno je o kompromisech a vzájemné úctě k tomu druhému, jsem doma sama ráda, což mi nebrání v tom, že se taky ráda k někomu přitulím a nebo se jen tak s někým koukám na televizi, povidám, vařím

jsou typy můžu, se kterými bych si dokázala představit společnou domácnost a jsou typy mužů, které bych nepustila ani do dveří

každý si zvykne na nějaký svůj denní či týdenní řád a je rád v tom svém řádu a pohodlí a jakýkoliv další společník mu prostě ty jeho plámy narušuje

a ano souhlasím s tím, že pokud miluješ, tak s někým bydlet chceš a dokážeš si ten život s ním představit

bo, jak se bavíme s kamarádkama

jaké bylo rande? jo dobrý, nahatýho si ho dovedu představit, ale mít ho doma, to tedy ne