První vycestování do zahraničí na vlasní pěst

málem jsem se z toho tenkrát po..., byla jsem nervózní, bála jsem se, ale jakmile jsem promluvila, vše ze mě spadlo. Pobyt jsem si užila, a když jsem se pak vracela, na češtinu a vše české jsem se hrozně moc těšila. Dalo mi to hrozně moc a co se jazyků týče, tak zkušenost z ciziny je k nezaplacení a žiju z ní dodnes.

ja se těšila, chtěla jsem vypadnout z domu a i když nakonec to všechno dopadlo jinak než podle plánu, byly z toho krásný 4 sezony na Ibize

Byla jsem z toho šíleně nervní, neuměla jsem anglicky říct pomalu ani jak se jmenuju, no a pak v práci bylo třeba se domluvit, v obchodě, nebo jen tak si s někým popovídat a za měsíc jsem fakt mluvila, ne sice nějak plynule, ale pokrok to byl velikej, nakonec jsem v anglii zustala skoro dva roky a jsem ráda, že jsem tam jela...jako první dny to byla docela síla, když po mě něco chtěli a člověk čumí jak tele do vrat a nevíš

Jela jsem na stáž do Španělska, sama, žádný kontakt na nikoho, z letiště do jinýho města, bez zajištěnýho ubytování a ve škole mi řekli, že tam nemají moje papíry a jsem tam o 14 dní dřív Nakonec se všechno vyřešilo, přežila jsem a bavilo mě to tam. Zkušenost k nezaplacení

Tak já na vlastní pěst poprvé byla, když sem jela jako au-pair do německa...strašně jsem se těšila, nervozita žádná...Jinak jsem byla kousek od Kolína, takže tam mluví tím svým kolínským nářečím, nebo při nejmenším jiným přízvukem...pár dní mi trvalo než sem si zvykla...a to sem měla na škole němčinu deset let
A když jsem jela do Mexika, tak to samé, natěšená jak sáňky v létě a to sem španělsky uměla sotva pozdravit...ačkoliv mluvím obstojně anglicky, tak ne každej tu umí žejo...tak občas domluva zajímavá, ale vždycky jsem se nějak domluvila
Určitě bych se toho nebála...ono když ti nic jiného nezbyde, tak nějak se domluvíš vždycky, protože musíš, donutí tě to, po chvilce si zvykneš