Po jak dlouhé známosti uspořádat svatbu?

Vdávala jsem ve se 30, po 3,5 letech.. Rok jsme manželé

Je mi 23 let, s přítelem chodím 2,5 roku. Začali jsme spolu bydlet asi po 3 měsících chození a myslela jsem si, že to bude fiasko- nestalo se. S financemi jsme na tom byli už i hodně špatně, přítel měl hodně (zbytečných) dluhů, já byla dlouho bez práce- stejně jsme zůstali spolu. Každý máme nějaký vroubek,ale i přesto ho miluji a vím, že bych ho neopustila. Na děti mám záporný názor v tomhle věku, ale kdyby mě teď požádal o ruku, neváhám ani minutu a to jsem ještě snad před 1 a půl tvrdila, že se nikdy nechci vdávat S tím pravým to může být klidně po půl roce vztahu, člověk prostě pozná, když je to ten pravý.

Je mi 22 let, a na svatbu a dítě se vůbec necítím, ještě tak 5 let určitě na to nepomyslím ale kdoví, třeba příjde ten pravý a bude to jinak. Ale svatby po méně jak 3 letech vztahu mi příjdou na hlavu, je to moc brzy. Stejně jako společné bydlení po pár měsících. Tak to vidím já.
Sestře je 29let, z dětí má hruzu, to samé její 30 letý kamarád, za to její 30lety přítel s kterým je 4 roky by chtěl xD Každý to má jinak.

Je mi 27, s přítelem jsem 2,5 roku, skoro stejnou dobu spolu i bydlíme. Vdávat se ale ještě nechci, asi jsem divná.

Reaguji na TerikT: To je různé kdy je ideální doba už jen proto, že není rok jako rok apod.
Lidé kteří spolu chodí a jsou spolu např. jen o víkendech si klidně mohou "dovolit" vzít se až po dvou nebo třech letech.
Pokud spolu bydlí, tak za optimální dobu pro svatbu považuji max. dva roky.
No a v neposlední řadě také hraje podstanou roli věk. Jiné je to v době první lásky a dejme tomu okolo dvaceti let a jiné, když se třeba blíží třicítka.
Stejně to nejde obecně říct.
My se s manželem brali přesně na rok a den, z čehož jsme většinu času už spolu žili a myslím si, že to bylo tak akorát.

opakuje se tady spojení "na svatbu a dítě se ještě necítím"
Manželé můžou být i bez toho,aby nutně bylo hned dítě
Ono pár let manželského života bez toho,aby doma bylo dítě je fajn zkouška.

Mě je 27 a přítel je o 23 let starší, jsme spolu 7 let. Bydlíme spolu stejně dlouhou dobu a například moji rodiče ani neví, s kým žiju a jak se jmenuje a stejně tak jeho, bydlíme spolu v Praze a naše rodiny v různých vesnicích za Prahou. On je svobodný a bezdětný, vždy byl proti svatbám a dětem a doufám, že to tak i zůstane. Já po vdávání nijak netoužím, ne že bych byla vyloženě proti, to ne, ale rozhodně jsem proti dětem, doufám, že v jeho věku už ho nenapadne myslet na dítě. I po těch sedmi letech si připadám pořád jak na začátku vztahu, každý den se na něj těším, skvěle si rozumíme
Myslím, že svatba zas není tak důležitá, když vztah funguje jak má, a naopak nefungující vztah ani svatba nezachrání... Jen můj názor

Prožívám rozchod po více než 3 letech, 2 roky jsme spolu bydleli. Já plánovala budoucnost, on si chtěl užívat a to nás asi rozdělilo. V mém okolí jsou lidi, který se vzali po krátký době - sestřenka po půl roce (z toho byla 4 měsíce těhotná), další po roce atd. Tak doufám, že na mě ta druhá půlka čeká...

To je velice individuální a člověk to vidí jinak ve dvaceti nebo třiceti. Ve dvaadvaceti jsem poznala kluka, u kterýho jsem zničehonic pocítila, že je to ten pravý, ale říkala jsem, že je to nějak brzo. Po pár měsících jsme se rozešli. Od šestadvaceti do třiceti jsem měla čtyřletý vztah s "klukem", kdy po dvou letech mi začínalo docházet, že tudy cesta nevede a po třech už jsem věděla, že toho si fakt vzít nikdy nechci. Ve třiceti se u mě "zjevil" ten "pravý" z dřívějška, zhruba rok jsme spolu chodili a hlavně si vyjasňovali, co jsme ochotni pro náš vztah vydržet a unést (jeho rodiče), kdy jsem hodně často přemýšlela o rozchodu jen proto, že jsem na jeho rodiče neměla nervy. Letos v květnu, měsíc před mými 32. narozeninami, jsme se po všech těch peripetiích vzali. Svatba byla přesně tři měsíce po zásnubách. Nebylo to nic plánovaného (přitom já jsem docela velká plánovačka), prostě se to tak v našich životech stalo a já jsem za to nakonec moc ráda.
Prostě na Tvou otázku neexistuje jednoznačná odpověď, všude je nějaká výjimka potvrzující pravidlo. Podle mě je "rizikové" brát si někoho ve dvaceti po půl roce a stejně tak si myslím, že na svatbu už je pozdě v dlouholetých vztazích. Ale to je jen můj názor a jak říkám, najdou se výjimky.

já ve 23 letech, brali jsme se po 4 letech známosti, teď jsme spolu 7 let a zatím vše ok

Je mi 25, snoubenci taky tak a budeme se brát příští rok. V té době spolu budem 8 a půl roku Mělo to být už letos, ale finance nedovolily, protože vše si platíme sami. Jinak spolu 2 roky bydlíme. Myslím, že ale nezáleží na délce vztahu před svatbou pro to, aby vám to vyšlo. Má budoucí tchýňka s tchánem teď slavili 25 leté výročí, mají úžasný vztah a brali se po půl roce chození.

Přesně jak se tady už zmiňovalo, je jedno jak dlouho spolu chodíte před svatbou, jestli to je ten pravý tak to vyjde.. Bohužel když to ten pravý není, zjistí se to až později.
Dnes je velký trend se rozvádět a rozcházet a nepracovat na vztazích. Je to jednoduhší, co by taky ne.. Taky mě to mockrát napadlo a až přítel mě navedl na tuto myšlenku, že rozejít se je to nejjednoduhší co může člověk udělat.
Měla jsem od 16ti do 21 krásný vztah a pokazil se. Byl to do poslední chvíle ten nejhodnější kluk, udělal vše co mi na očích viděl a co mohl...ale bohužel se nám to pokazilo... Rok na to si mě našel momentální přítel, jsme spolu přes 1 rok.Troufám si říct, že krušnější dloooooouhéééé začátky vztahu, jako jsme měli my, měl málokdo. Ale na druhou stranu přes to vše zlé a ty všechny zkoušky, kterými jsme si prošli, jsme se v podstatě prověřili, kde jsou až naše hranice, co můžeme od toho druhého očekávat v těžkých situacích a teď už jen záleží na nás... Mohli jsme se dávno rozejít, ale zatli jsme zuby, ani mně a asi ani jemu se nechtělo ukončovat náš vztah,který když jsme neměli rozepře byl opravdu krásný když se hold potkají dva paličáci, musí se naučit hledat kompromisy

je mi 25let s přítelem jsme spolu skoro 7let, bydlíme společně skoro tři roky, ke svatbě se nemá, já zase ano.K dětem se zatím nemáme oba a on má jiný názor na budoucnost (bydlení) než já, on do ničeho nespěchá (a to je o 10let starší), na děti nespěchá, kdyby měl mít jednou své bydlení tak chce byt a já chci dům, jsem beran takže za vším si stojím.Kdo ví jak to mezi námi dopadne, máme se rádi ale rozdílné názory na budoucnost mě v poslední době dost mrzí, chtěla bych dítě tak ve 30letech, ale nejdříve chci svoje bydlení aby jsme byli nějak zabezpečení, tak asi raději začnu budovat kariéru a půjdu na živnost jak jsem vždycky chtěla, měla jsem to v plánu až po dětech ale co..

Mě je 25 let, vdaná budu brzy rok, brali jsme se po pěti letech z toho tři společné bydlení.
Souhlasím s holkama, že ideální věk nebo doba vztahu není. Osobně si ale myslím, že ani tak nezáleží na délce vztahu jako na společném soužití, to by podle mě mělo být alespoň ten rok. Teprve když spolu dva bydlí, mají šanci se pořádně poznat, od zvládání společných financí, trávení času, domácích prácí až po maličkosti jako co se bude večer mlsat u televize. Viděla jsem se svém okolí hned několik dlouhodobých vztahů (i 10let) které skončily do roka po sestěhování..

Já měla svatbu před rokem a celkem jsme spolu necelých 5 let. Oba jsme se brali docela mladí (25, 26 let), ale myslím, že se známe víc než dokonale, poněvadž spolu bydlíme asi od 3.schůzky...Jinak ne každý den je posvícení a někdy mě ten můj beran taky umí naštvat, přesto ničeho nelituji taky jsme si prošli nelehkým obdobím-od ztráty práce, po společné bydlení na nějaký čas u rodičů atd. no a po svatbě jsme další etapu pojali po svým - místo plánování mimi jsme se přestěhovali do ciziny Jinak naším receptem v boji proti nudě a stereotypu ve vztahu je cestování a plánování různých aktivit - dobrodružné výlety, dovolené, svatba, motorka, život v jiné zemi...