Partnerský život s "handicapem"

Reaguji na jersey:

Určitě se snažím, i když je to těžké. A moc děkuji

Lidé s handikepem mi nevadí. Kamarádila jsem se s hluchoněmými i bez znakové řeči, protože skvěle odezírali. Jednou jsem se do jednoho i zamilovala, ani jsem to nevěděla (měl naslouchátko schované pod vlasy). Scházeli jsme se v baru u pláže, strašné pusinky a hrozná láska z mojí strany (16 ) a druhý den ho vidím, jak leží na pláži tak k němu přijdu, mluvím na něj a on otočený na bok, čte časopis a naprosto nereagovat. Tak jsem mu začala nadávat do všeho možného a odešla. Večer měl tu drzost se ke mně hnát a objímat, tak jsem mu to vytmavila a pak jsem se dozvěděla, že je neslyšící a na pláži neměl ani to nasluchátko.
Když potkám slepce s holí, tak se ho zeptám jestli nechce pomoct přejít přes přechod nebo nakoupit ((když jsme v obchoďáku) a tak nějak se snažím jim dát najevo, že určitě nejsou na všechno sami. Až dostuduju, tak bych se ráda zapojila do této činnosti víc, v rámci dobrovolnictví.
Přítel nemá naslouchátko?

Reaguji na RomanKaS:

Bohužel nemá. Měl v dětství, ale má tak zvláštní vadu sluchu že pak slyší jen vysoké tóny a to i telefon z třetí místnosti. A pak ho bolí hlava a uši Moc děkuji za zprávu.

Ohledně nevidomých lidí a pomoci lidí na ulici jsem jak ve škole, tak později přímo od nevidomých, slyšela spoustu historek, některé jsou vlastně vtipné, jiné nikoli - i když to ti lidé, kteří "pomohli" mysleli dobře. Velká část zdravé populace se neumí k těmto lidem chovat, neuvědomuje si jejich zvláštnosti a nechápe, že "pomoc" z jejich strany může spíše uškodit. Zásadou je pozdravit toho člověka, zeptat se, zda chce pomoci a hlavně JAK.

Stává se často, že slepého člověka např. u přechodu někdo v dobrém úmyslu chytne, převede na druhou stranu silnice, pustí ho (aniž by řekl, kam ho dovedl) a odejde s dobrým pocitem, jak udělal dobrý skutek... V tuto chvíli je daný člověk rozhozený, protože se třeba ztratil z naučeného plánu cesty, případně na samozvaného průvodce mluví a ten je bez rozloučení už někde pryč, takže to pro okolí působí dojmem, že mluví sám se sebou, což mu po chvíli dojde a připadá si dost blbě.

Dalším příkladem je nástup do MHD, kdy někteří lidé v dobrém úmyslu dostrkají člověka čekajícího na spoj do právě přijíždějícího autobusu (aniž by se zeptali, zda tímto číslem jede, nebo zda chce v tu chvíli vůbec jet - může na někoho čekat atd.). Další situací je hlazení a drbání vodících psů, kteří v tu dobu pracují - tedy nejsou ve stavu, kdy jsou mazlové.

Když se potom nevidomý člověk ozve, že třeba pomoc nepotřebuje, že to zvládne sám, že si nepřeje, aby ostatní hladili jeho psa apod.... tak si to okolí někdy vykládá drzostí nebo sprostotou - "tak já mu chci pomoci a on takhle?"

Samostatnou kapitolou je rozhovor, ve kterém si značná část vidídích lidí dává pozor, aby neřekla slovo "vidět", aby se nezmiňovala o barvách, aby neřekla, že něco "vypadá" pěkně atd. Nevidomí nejsou tupí, aby tu obavu nevycítili, je to potom dost trapný rozhovor. Když potom vidícímu člověku nějaký takový výraz vypadne, tak se nezřídka začne omlouvat - tímto dá té situaci korunu. Světe div se, nevidomí lidé opravdu tyto slova běžně používají ("viděl jsem film" - slovo "viděl" přece neznamená oči přikované k obrazovce a projekci obrazu filmu na sítnici oka...).

Není to moc k tématu partnerského života, ale reagovala jsem vzhledem k:

Jinak obecně mají snazší nalézt partnerku muži s postižením než postižené ženy - jelikož ženy mají více ochranitelské a opečovávající pudy než muži, ženy také snáze přijímají postižení blízkého člověka. - Toto nemám z vlastní hlavy, vybavuji si tyto věty ze školy od jedné přednášející (která sama několik let pracovala s dospělými postiženými lidmi).

Dragon Lady, napsala jsi to moc hezky... Mám nevidomého manžela, a vím dost dobře, jaké to je soužití, v čem se mohu spolehnout, atd.