Ahoj. Je mi 24 a přítel je o 6let starší. Jsme spolu už něco přes pět let a já byla celou tu dobu v pohodě...Ale letos v létě "konečně" došlo na vážný rozhovor na téma svatba, děti a vůbec náš budoucí život...a já najednou začínám vyšilovat...Připadám si jako v nějakém blbém americkém filmu ("to už se nikdy nevyspím s žádným jiným?! atd. ). Zkrátka mi najednou přijde, že je na mě vyvíjený velký tlak. Přítel už má věk, kdy už začíná o rodině přemýšlet - že by to bylo jednou hezký atd. a krom toho jeho kamarádi už začínají taky "hnízdit"...Já si naopak připadám, že toho chci ještě hodně stihnout a pracovat na sobě, cestovat atd. a najednou mi představa svatby a dalších věcí připadá jako: "ajaj,spadla klec."
Přitom přítel vůbec na pilu nijak netlačí a o všem se vyjadřuje neurčitě - jakože jednou, až budu chtít. Krom toho mě i plně podporuje - např.v dodělání vysoké a tak. Ale i tak mě to jeho "jednou" dost děsí. možná i kvůli tomu, že naši měli manželství naprosto strašný a bojím se že tak taky dopadnem. nevím. Jen nevím co mám dělat, abych takhle nebláznila..nechci udělat nějakou pitomost (protože ty dělám, když vyšiluju)a nechci ani nijak náš vztah ohrozit. Asi jsem magor Nemá některá z vás alespoň stejnou zkušenost, abych věděla, že v tom nejsem aspoň sama?
Reaguji na tinfo:
Ahoj kočko,
hlavně klid . Jestli, jak píšeš na Tebe přítel nijak netlačí...není důvod proč panikařit. Možná, že to je dobře, protože si sama v sobě ujasníš, že třeba člověk, se kterým jsi ve vztahu není ten pravý pro Tvůj život... Nebo to bude právě naopak Já na Tvém místě bych si o tom, co cítíš s přítelem na rovinu promluvila, věřím, že máte hezký vztah, podle toho, co píšeš... Třeba zjistíš, že se cítíte stejně Bezdůvodná panika předem je nesmysl
Jsem s přítelem asi 6 let.. Je to v podstatě můj první vážný vztah.. Jelikož sme spolu už poměrně dlouho, tak jsme taky tak trošku začali mluvit o svatbě atd... V tu chvíli jsem se tak trošku zarazila- v první chvíli mě napadlo "a sakra, toto už není sranda, to už není jen takové chození, ale vážná věc"... Nějaký čas po našem rozhovoru jsem ho začala tak trošku víc pozorovat a když mě něčím naštval tak sem si říkala "tohoto chlapa si mám vzít" a když sme spolu byli delší dobu při tom co chodil do práce (nebydlíme spolu) tak sem si říkala "toto má být jako další můj život?" Ale už je to tak půl roku.. Teď se popravdě aj těším až budem manželé, budem žít spolu.. Také bych hrozně ráda cestovala, ale také bych moc ráda měla rodinu, kterou rozhodně nechci zakládat po 30. roku, což mi připadá dost pozdě... Asi si počkám, až nám děcka porostou, budu bohatá a pak budu cestovat Když to řeknu zjednodušeně, jsem ráda, že mám člověka, se kterým se milujem a plánujem společnou budoucnost a se kterým si rozumím, nemyslím si, že v dnešní době je tak jednoduché najít fajn chlapa.. Než dodělám školu, může se stát cokoliv (doufám, že teda ne ) ale kdž bych pak neměla člověka, se kterým chci být a mít rodinu, tak mám jasno-začla bch určitě cestovat a čekat až přijde ten vyvolený...
Reaguji na Pepis:
Hezky napsáno, rozumně.
Já znám tolik ženských, které měli tak cca do 25ti let touhu cestovat, poznávat svět, nové lidi a jak se blíží pomalu, ale jistě třicítka, tak už je jim cestování a pod. fuk a už pokukují po kočárcích a svatebních šatech.
Takže jestli tinfo přítele miluješ a je to pro tebe ten pravý, nemysli na nějaké časové údaje, nech to plynout, ono se může stát opravdu cokoli a i ty budeš určitě názory (ať už tak či tak) měnit. Je hezké, že o těchto věcech spolu mluvíte a řešíte je, to se už dnes také moc nevidí
A nebo se rovnou zaregistrujte. Zabere Vám to 2 minuty.