Otec nejeví zájem

měla jsem hodně velký problém s otcem, nemůžu napsat jaký...
říkala jsem si, že mu nedokážu nikdy odpustit. a říkala jsem si, že až jednou umře, uleví se mi konečně.
Umřel. Neulevilo.
Dokázala jsem to překonat a odpustit mu až díky kinezioložce, která mi pomohla tu situaci vnímat jinak.

Naštěstí to vše nemělo vliv na mé vztahy. Našla jsem si partnera, který nějaké společné znaky s mým otcem má.
Otec je tím vzorem muže, kterého většinu dětství znáš, a podle toho se profiluje tvůj výběr partnera. Tak to funguje

To, že si hledáš starší muže má určitě příčinu v tom, že jsi otce v podstatě neměla. Mně umřel táta, když jsem byla malá a taky tíhnu spíše ke starším a vyzrálejším mužům.

můj otec je taky ***** - my si ani nepíšeme, nevídáme atd...prostě nic. Cca v období mezi 20-25 lety jsem podvědomě hledala někoho místo něj - stejnýho machra, uličníka a lháře....a světe div se, nevyšlo to. Pak jsem se od toho prostě a jednoduše odprostila a přestala na něj myslet a začala žít normální život, našla jsem si o rok staršího kluka - hodnýho, zodpovědnýho atd a toho jsem si nakonec vzala....tátu mi nahradil tchán

Já tohle mám naopak s matkou. Deset let jsem jí neviděla a v pubertě byl pro mě dost problém být vychovávána otcem, dědou a babičkou. Ale člověk se musí nějak sebrat, teď jsem za to ráda, dalo mi to do života plno zkušeností. Jinak i já jsem s tímto problémem byla u kinezioložky, můžu jen doporučit

To je mi líto To je dost nepříjemné, znám od blízkých přátel....
Zkus vyzkoušet kineziologii, sama nemám zkušenost, ale je tu o ní několik témat a několika lidem z mého okolí to dost pomohlo.

A nevím, jestli tě to aspoň trošku uklidní, ale můj taťka je ukázkovej, jsem tatínkova malá rozmazlená holčička a stejně v oblasti partnerů narážím na samý hňupy, co si mě neváží tak nevim, kde je chyba.

mám to taky tak, mám zlatého tchána a je mi blízký víc než můj otec

to bude možná ono

Nevim jak se od toho odprostit, nejspíš na to nemyslet, nedávat si to za vinu. A nedělat ze sebe chudinku, tedy spíš se nelitovat. Takhle to mám u sebe. Otce taky nemám, co máma zjistila, že je těhotná, tak se na ni vysr..o mě nikdy nejevil zájem, neplatil alimenty nic....Když mi bylo 18 našla jsem jeho adresu, napsala mu dopis, ale nic - neodepsal. A tím to pro mě skončilo, nechce mě vidět jeho mínus....V pubertě jsem se stýkala taky se staršíma klukama cca o 8 let, teď je mi 22 a přítele mám o 4 roky staršího. Jediný mínis je, že prostě někdy nevim jak se chovat v mužské přítomnosti, jsem velice stydlivá a většinou se červenám , ale pro muže je to přitěžlivé

Reaguji na Amnesia:
Njn taky už mě to napadlo...vzhledem k tomu, že jsem vyrostla dá se říct v ideální rodině, jsem byla docela bezelstná naivka a nečekala jsem od lidí,že jsou zlí, umí podrazit, když sem to doma neviděla....ale učím se

Asi takhle, já svého otce viděla poprvé v 19 letech u soudu, když žádal snížení alimentů (které nikdy neplatil a neplatí) ... má další 3 děti, první 2 z manželství další si upletl před 3 lety s dominikánkou, u soudu pověděl, že další děti jsou v pohodě, no a já jsem prostě neštěstí a omyl... Vadí mi filmy, kde se tátové o své dcery starají a bezmezně je milují a rvaly by se za ně, nerada na to koukám, to jsou jediné filmy které mě dojímají. Málokdo z přátel o tom ví.

Co z toho vyplývá? Nejsem zvyklá na chlapa v domě, bývala jsem velmi stydlivá v jejich přítomosti, protože jsem s nimi neuměla bavit. No učím se to Mě nechyběl, máma a prarodiče a strejda s její strany naprosto stačili.

Plus je, že mě to udělalo podle mě silným člověk, co se ze všeho nehroutí, hned nebrečí - pro mě je to výhoda, zvlášť co si kolikrát přečtu na omlazení, co tady holky hrozně řeší pro mě nepodstatné věci, i kamarádky ... No mínus, že je těžké ze mě vydolovat nějaké city - myšleno jako projevit je atd.

Pokud na to máš a chceš mu odpouštět, proč ne, ale myslím, že už to stejně nedoženete, ty ztracené roky nevrátíš i kdyby se teď rozkrájel, což se stejně nestane .... on zájem moc nemá ... já se lidem nevnucuju, takže bych se na něj vyprdla a spíš ho ze svého života smazala, tak to mám já a jsem relativně v pohodě

Mám jednu známou, která o tom furt mele (rodiče se rozvedli, on bydlí snad v anglii myslím) a furt to vypráví stylem jaká je chudinka ... na zabití, já to nemám ráda. (Čímž vůbec nemyslím teď tebe) Takže zkrátka to neřešit.

Děkuji všem za vaše komentáře. Kinezioložku se pokusím navštívit někdy v budoucnu, třeba mi pomůže srovnat v hlavě myšlenky : ). Jen se bojím toho, že se začnu místo otce fixovat na jinou osobu a snažit si tím vztah s ním vynahrazovat. Jsem vychovávána starším bratrem, mámou a babičkou a je pravda, že v rodině mi nikdy nijak nechyběl, uvědomila jsem si všechno až v burertě, kdy jsem se ani nemohla podívat na to, jak jiný muž vede za ručku malé dítě. Filmy na podobnou tématiku také nesnesu. Nemyslet na něj nejde, protože cítím že mi chybí. Jak psala Consuela Banana Hammock, také neprojevuji své emoce. Mám v sobě jakýsi blok, nevím jak to popsat. Chudinku ze sebe dělat nechci ani si s nim nechci nic vyříkat, ale chci si právě pár věcí srovnat a se vším se vyrovnat. Uvidíme, každopádně všem děkuji za příspěvky : )

Reaguji na Andy940: Neznám Tebe ani Tvého otce, ale dovolím si napsat svůj názor.
Možná je to přesně tak jak píšeš a otec prostě nikdy žádný valný zájem o Tebe, bratra i obecně o vás všechny jako rodinu, prostě neměl. Také mohl mít klidně i deset milenek a střídat je jak Baťa cvičky. To všechno je samozřejmě možné a v takovém případě..jak se s tím vyrovnat? Není to nic jednoduchého, ale nejspíš tak, že si prostě žiješ svůj život a upřímně, pochybuji, že takového člověka skutečně k životu potřebuješ. Zkrátka stalo se a uzavřená kapitola. Nepátrat, nesnažit se a dost možná i přerušit kontakty. Nevím jestli bych chtěla s takovým člověkem vůbec nějaký kontakt udržovat.

Dost možná je, ale také možné, že to všechno bylo tak trochu jinak a Ty neznáš celou pravdu. Kromě toho, že jsi byla i dost malá, je také fakt, že si s námi paměť dost zahrává a některé situace časem vypadají úplně jinak...mohla bych o tom vyprávět.
Táta možná tak úplný nezájem neměl, ale zkrátka vyvinulo se to tak jak to je a dnes už jsou dost možná ty vztahy narušené takovým způsobem, že ani on sám neví, jestli a jak má vůbec projevit nějaký bližší zájem.
Je také dobře možné, že mu ani nemáš co odpouštět a dotčený se třeba cítí on.

Jaká je skutečnost to vážně nevím, jen zkrátka uvažuji o tom, že ne vždy je skutečnost taková jak ji děti vnímají ..a bohužel je to velmi časté...děti rozvedených rodičů vnímají celou situaci úplně jinak, než jaká ve skutečnosti byla.

To, že hledáš partnery, kteří by Ti suplovali otce, není nic vyjímečného, ale upřímně to, že jsi neměla v mládí pozitivní mužský vzor..zlob se za to klidně na mě....vidím, jako velkou chybu Tvojí matky. Protože za to byla zodpovědná právě ona a nejde tady o to, jestli si měla najít nějakého náhradního tatínka....i když možná někoho takového měla a možná ne, ale o tom to není.

Reaguji na Veselka10: Také mě napadlo že chyba by mohla být na straně matky, než jsem si poslechla vyprávění od jeho přátel. Nebyl zrovna dobrým člověkem a ted podvádí i svou novou manželku. Samozřejmě, že jako dítě jsem všechno vnímala jinak. S tím naprosto souhlasím, ale moje matka mu nikdy nebránila v navštěvování. Před pár lety nás navštívil a nikdo mu tady nic nevyčítal. Nejel za námi proto že by chtěl, ale že má babička z jeho strany (jeho matka) ho k návštěvě prostě donutila, což se k tomu sama přiznala. S jeho rodiči se totiž navštěvuji. Jako malá jsem byla také opakovaně zklamaná z jeho slibů. Např. slíbil že přijede, já se těšila a on nedorazil. Za 3 měsíce to slíbil znovu, nedorazil... Jezdí k jeho rodičům do vesničky pár kilometrů od mého domu, ale nezastaví se. Nechápu proč. Jako dítě mě zval k němu domu do bytu jeho manželky na víkend, ale já nechtěla vidět jeho novou manželku. Je to žena, která mi ukradla otce. Od nevl. sestry, se kterou vycházím dobře jsem slyšela větu "Moje mama tebou opovrhovala a nechápala proč jí nesnášíš když jí neznáš, než nám udělal to samé jako vám". Na jednu stranu jsem byla ráda že jeho nová rodina se dostala do stejné situace, aspon mě pochopili. Nevím co si mám myslet, ale asi bude opravdu nejlepší když se na něj pokusim zapomenout. Udělat za nim tlustou čáru.

Mám to stejné...táta nejevil zájem pak mu máma domluvila, tak si mě od 6 let začal brát na víkendy k babičce a měli jsme spolu úžasný vztah jako táta a dcera. Chodili jsme do lesa, stříleli jsme, jezdili na výlety...a pak si v mých 11 letech našel přítelkyni ( samozdřejmě taková ta typická z amerických filmů co vám rozbije rodinu) a začal na mě kašlat. Vzal si mě jako oběť posměšků schazoval mi sebevědomí, říkal mi jak se mám oblékat, malovat, že jsem k ničemu...a já díky tomu začala propadat v 16ti depresi. Dělala jsem protest sebevraždy ( i když to spíše ubližovalo mámě) a jednou jsem to chtěla skončit úplně, ale něco se ve mě probralo taková ta síla bojovat a ukázat mu, že dokážu žít normálně, dokážu ze sebe udělat sebevědomého člověka a že to někam dotáhnu a za tím jsem si šla a teď tomu tak je. Táta nijak nereaguje sejdeme se jen aby měl s kým podrbat nebo pokecat o politice, ekonomice..ta jeho je totiž úplně vypatlaná no mrzí mě to příjdu si jak kdybych se scházela s cizím člověkem a ne s tátou je to zvláštní. Včera jsem byla v knihkupectví a mezi kategorii péče o dítě ( nevim proč jsem se tam koukla) jsem našla knížku pro nastávající táty jak je důležité aby se i oni podíleli na výchově svých vlastních dcer a já musím potvrdit, že táta je pro dceru hodně důležitý jako táta pro syna. Obecně, když vidím kamarádky z úplné rodiny se super tátou. Jsou naprosto spokojené, zdravé a téměř nezkažené. To já jsem ta, která to má na psychice...