Odmítám schůzky - koukám se až moc dopředu

jsem ráda žes to sem napsala jsem na tom totiž úúplně stejně jo a taky je mi náct

jo? tak to je dobře, já už jsem si myslela, že takový myšlení mám jenom já

To ses fakt trefila mám to stejně a to mě je -cet!I kdyby mě nejhezčí kluk pozval na kafe,hned bych se lekla a řekla ne.Nejdřív bych ho chtěla trochu poznat než bychom někam vyrazili a ne hned z fleku - Půjdem někam? to mám hned paniku

No holky, já to mám úplně stejně, ale náct už mi docela dlouho není Co s tím nevím, zatím jsem na to nepřišla...Většinu chlapů jsem odmítla a když už neodmítla, tak z toho byly jen takové krátké vztahy. Taky mám představu o panu dokonalém, že to prostě poznám a že jednou určitě přijde...ale abych se toho někdy dožila Na druhou stranu, když sleduju partnerské vztahy, jsem ráda, že jsem sama. Zatím mi většinou single život vyhovuje.

koukám, že nás není zrovna málo mám stejný problém plus single život mi dost vyhovuje...asi bych se potřebovala hodně zamilovat, abych tomu nebohému klukovi dala vůbec šanci, ale poslední dobou mám pocit, že toho už snad ani nejsem schopná...jsem jak vyhořelá a vztah bych sice chtěla, ale né za každou cenu

Měla jsem to tak taky. Už jsem myslela že nikdy nikoho mít nebudu a jsem divná....Až jsem pak o jednom takovém mnou odmítnutém klukovi stále přemýšlela a uvědomila jsem si že on je ten na kterého čekám, jen jsem to v něm předtim nevim proč neviděla...A pořád si myslím že je to ten na kterého stálo čekat. Takže myslím že pokud to tak cítíš tak odmítej, on se objeví, a pokud je to jeden z odmítnutých tak ti to dojde.

Já taky většinu schůzek odmítám, ani nevím proč..jdu jen když se mi chce a mám náladu, a to stejně většinou dopředu tuším že to je jen kafe/kino a víc z toho nebude. Co jsem zažila pár krátkých vztahů, tak vždycky to bylo tak jak píšeš

Takže se zbytečně do ničeho neženu. Taky bys tomu měla nechat volnej průběh, občas někam s někým zajít a uvidíš sama, třeba si s někým sedneš a pak už to bude úplně samozřejmý

To je asi věkem holky, já byla taky taková, úplně mooooooc stydlivá a teď bych ho klidně pozvala i já, kdybych chtěla

jsem moc ráda že v tom nejse sama prostě nevim, na akci třeba poznám krásného kluka, povidame si celý večer, vezme si na mě číslo a zve mě někam, ale já to vždycky nějak zakecávám... ani nevím proč to dělám, možná se aji bojím, že už bych se mu nelíbila a pořád to odkládám až to nakonec nevyjde a přijde zase někdo jiný a tak dokola pořád...

Reaguji na Elenka: No nevím, já třeba neodmítám ze stydlivosti, s tím problém nemám

Měla jsem to úplně stejně. Vždycky jsem se děsila každého náznaku o kontakt (i když se mi třeba ten dotyčný líbil a chtěla bych s ním i být)..když jsem se jednou za uherský rok objevila na diskotéce a někdo mě "balil", vždy jsem se z toho nějak vykroutila a zdrhla..Nakonec to s mým nynějším přítelem bylo přesně tak, jak píšeš v úvodu - přišlo to samo. Prostě jsme se dali dohromady, ani nevím přesně jak, ale nervozita tam nebyla vůbec, hned od začátku jsem byla v pohodě.
Sice jsem ti asi nijak nepomohla, ale aspoň vidíš, že to může být i tak.

Mám to úplně stejně a už mi není _náct_ Dřív jsem s tímhle problém neměla, ale mám po dvouletém vztahu.. a teď mám problém jít s někým třeba jen na kávu Nikdo neodpovídá mému /ideálu/
Ale já už jsem takovej extrém, že mám "strach" si s někým i psát! První dny je to v pohodě, ale stačí náznak od toho kluka, že by chtěl trošku víc a já mám blok..tak raději ignoruji a neodepisuji

Já problém nemám přimout pozvání na rande ale jak píše Dianka po rozchodu s bývalým jsem ještě nenarazila na někoho kdo by odpovídal mému ideálu kde by to zajiskřilo,kde by byla ta chemie a já bez ní nemůžu. Je pravda že jsem sama teprve půl roku ale bojím se že chlapa nenajdu a že třeba už nepotkám žádného který by mě hned na poprvé okouzlil třeba tak jako bývalý, mě se nikdo nějak nelíbí, nepřitahuje mě. Hrozně se bojím samoty a trošku se i bojím toho že zase mi někdo ublíží jako bejvalej a taky se bojím rozchodu té bolesti a toho jak je hrozné jak se z toho člověk dlouho dostává a co to s člověkem udělá.....Přátelé mi řikají že si málo věřím že jsem hezká a chlapa najdu, že se chlapům líbím tak a mají o mě zájem, to je sice pravda ale vždy mají o mě zájem ti co nejsou můj typ A ty co by byli tak většinou chtějí jen sex a nebo nechtějí nic. O mě by zájem byl ale nemůžu najít někoho kde by to bylo oboustranný a kde by to zajiskřilo...Jinak ti co mě chtějí tak by mi snesli zrovna modré z nebe ale přitažlivost žádná..Jak se znám jestli někdy narazim na někoho kde to zajiskří tak to na potvoru bude nějakej b.bec který mi akorát ublíží....

Reaguji na Lloret: Nejsi sama zase tak dlouho, tak myslím že první je potřeba přenýst se přes ten rozchod..až z toho budeš vyléčená, přestaneš srovnávat, začneš si užívat život a nebudeš tlačit na pilu tak přijde ten pravej. A pak to riskni, kdo říká že se musíte rozejít, kdo říká že to bude zase bolet...když to nezkusíš, tak se to nedozvíš