Nezadaní: kolik času trávíte s přáteli?

Reaguji na Sang:
jsem sama docela. večery strávené s přáteli za poslední 3 roky = 0. přátelé = 0.

nejhorší je na tom to bydlení, protože celou tu dobu bydlím s lidmi, kteří jsou pro mě "cizí". názorově, mluvou, oblékáním, zábavou, vztahy...prostě vším. nemáme nic společného, jen to, že spolu musíme bydlet, protože sami na sebe nevyděláme nové přátele jsem si nenašla, práci mám mimo své univerzitní město, někdo se odstěhoval do zahraničí a kontakty vymizely...a zbyla jsem jen já.

jak to snáším...no docela dobře. asi tak jednou za dva měsíce mám záchvat samoty, který přejde.

u mě je lékem na samotu fakt, že lidmi po předchozích zkušenostech dost..no nevím jak to nazvat. nikomu nevěřím, vím, že kdyby něco zlého udeřilo, tak na to stejně zbudu sama, a přestalo se mi chtít investovat čas, lásku a peníze do někoho, kdo stejně bude mít za každého počasí na prvním místě sebe a své, nikoli moje problémy.

první rok byl strašný, byla jsem skutečně hodně společenská, skoro každý večer jsem byla zvyklá trávit s "přáteli" (tehdy jsem si to o nich skutečně myslela), hráli jsme společenské hry, chodili do kina a divadla, a jezdili na hory...a kdeco. ale přešlo to, víceméně.

vím, že bych do toho lehce zase sklouzla, strašně ráda chodím do společnosti, umím bavit lidi kolem a chybí mi to, ne že ne.

Reaguji na Sang:
ale neboj, začneš chodit do práce a s někým se seznámíš

já mám bohužel tu smůlu, že moij kolegové jsou všichni ženatí muži, z čehož nějaké přátelení nekouká...

Reaguji na imoen: Děkuji za zajímavou reakci. Podobnou budoucnost víceméně vidím u sebe, v práci se seznámením to je asi docela problematické, už jen proto, že až se všechno vdá/ožení, tak už obvykle nikdo nikam nechodí. Je mi líto, že jsi skončila takto osamocená, oceňuji, že to dokážeš ustát. Ono to zjištění bolí, ale bez lidí je asi skutečné lépe. Držím palce. Čemu ale třeba věnuješ svoje myšlenky, sny, cíle - nějaký smysl, co Tě baví, mohu-li se zeptat? Většina lidí to má vyřešené vztahy, ale když ty nejsou, tak mají problém..

Mám jednu bližší kamarádka, s kterou se vídám nejčastěji, pak opravdu pár s kterými jednou-dvakrát do měsíce.
Já jsem tak byla, jak to říct... vychována? Jednoduše jsem nikdy nežila moc společenským životem. Chodila jsem na gympl, na jehož školné padly skoro všechny peníze, takže já jsem chodila hodně špatně oblíkaná, takže jsem byla terčem posměchů... sice se to rok od roku lepšilo, ale stejně i tak... nemůžu se třeba proovnávat s kamarádkou, která noc co noc chodí s prominutím chlastat. Já jsem k tomu prostě nebyla vedena, neměla jsem možnost a teď, když můžu je mi to skoro až nepřijemné, protože jsem dosud nikam moc nechodila.
Takže, během semestru po a mezi hodinami někam zajdem, občas se to protáhne do noci. Průměrně asi jednou týdně, kdy přespím u kamarádky.
Jsem ale zvyklá být sama doma, takže se dokážu zabavit psaním, atd... nepotřebuju nutně společnost.
Pravda ale je, že s tou osamělostí je to horší a horší. Nevadí mi být sama, teda spíš jsem si na to zvykla. Všechno si řeším sama, nikdy jsem nijak nebyla sdílná ohledně problémů, se vším jsem se naučila prát sama. Občas mám ale strach jak to bude. Na vejšce jsem druhým rokem, nezadaná a tak trochu o budoucnost mám strach. Že zůstanu sama.
Kamarádka se teď rozchází s přítelem a já si říkala, fajn, třeba konečně pochopí moji situaci, ale hned při dalším setkání (a vidíme se často) mi básnila o novém chlapovi. Ještě ten den ale ríkala, ze z toho nic nebude. Ze o ni asi nemá zájem. A co bylo priste... kdyby byla úplně volná, uz by byla s ním. říkám jí to pokazdy: Ty sama nikdy nebudeš. Ona ze prý ano, az si nemyslím, ze má kazdeho koho chce. Ale z toho posledního mám fakt pocit, ze ona nepochopí, co je to být sama.
Kazdý semestr se těším na nové lidi, ze potkám nové prátele... asi i pro svůj dobrý pocit, ze okruhy lidí kolem sebe rozsiruji. Ale sláva to není.

Reaguji na Sang:
pomáhám rodičům s firmou, vymýšlím třeba interiéry obchodů, vedle práce ještě občas pomáhám s korekturami, hodně čtu (hlavně detektivky , čímž se zbavuju volného času.

a sny? strašně ráda bych se účastnila natáčení nějakého filmu coby pracovník štábu (ne na druhé straně kamery), takže ve volném čase studuju životopisy různých producentů a režisérů momentálně přemýšlím, že bych začala blogovat, takže zkoumám blogy. a protože mám hodně zdravotních problémů, zjišťuju všechny možné způsoby, jak se jich zbavit.
mám ráda hvězdy a poslední dobou jsem zkoumala, kolik by tak stálo zařízení na jejich fotografování, jak to vypadá a kde ho sehnta a jak se to vůbec dělá.

čímž nevím, jestli jsem ti odpověděla, asi ne...

nějaký životní plán nemám, měla jsem jich hodně.. jsou nenávratně pryč, nemá smysl plánovat, člověk je jen pak nešťastný. většinu věcí které bych si přála, mi moje zdraví stejně nedovolí.

Já mám velmi dobré kamarádky 2 plus snoubenec jedné... chodíme spolu občas do hospody, nebo děláme nějaké akcičky, nebo plesy. Teďka teda v poslední době to bylo 1x týdně, ale to je jen období plesů, maškarní a tak... Ale to jsou přátelé jen v mém bydlišti. V Praze, jsem v holobytě v baráku známých kvůli škole, mám jen pár známých ve škole, ale bydlím sama, nikam tam nechodím, práci pořád nemůžu sehnat... Nejhorší je, že z těch mých 2 nej kamarádek jedna už dítě má, druhá se určitě co nevidět vdá a já zůstanu sama, bez přátel, bez chlapa... oni mi sice říkají, že né, ale co vědí, nastanou jim jiné povinnosti a tak....

Já trochu nevidím důvod, proč od vašeho plánu s bydlením ustupovat... Kdybyste měli třeba byt 2+1, ty svůj pokoj a oni dva svůj pokoj... Přijde mi to trochu sobecké, aby se na tebe teďko vybodli... Taky jsem spíš introvertka, ale dokud jsem neměla přítele, byla jsem přecijen o dost společenštější. Myslím, že i pro introverta je dobré mít aspoň jednoho, dva blízké kamarády, se kterými si opravdu rozumí... Ale tak už to bývá, že se ti lidi asi trochu střídají... Jedna z mých nejlepších kamarádek čeká už druhé dítě a vídáme se jednou za půl roku.. Další se mi v poslední době taky nějak odcizila.. Ani nevím proč...

Reaguji na panda08: Ono jde o to, že je to hoch a slečna a dali se oni dohromady a náhle je to ve třech tak trochu hloupé a bydlení by mi nepřišlo s dvojící úplně příjemné.. prostě páté kolo u vozu.

myslím, že si trochu odporuješ aniž bys to možná sama věděla. ale nic proti tobě, nemyslím to zle, jen mě to praštilo do očí.

já prostě vím, že když mi bylo nejhůř, a jakože fakt na to si něco udělat, tak nikdo z těch, o kom jsem si myslela, že za něho můžu dát ruku do ohně, neměl čas. já jsem jim byla oporou vždycky, i když mě to často stálo nepříjemné důsledky. bylo mi to strašně líto, a vzpomínka na ten pocit beznaděje a zklamání mi spolehlivě pomůže překonat pocit osamění.

Nevím jak pro zakladatelku, ale pro mě je tahle představa hrozná... Bydlet s párem znamená, že budeš vždycky ta navíc, oni budou mít svoje plány - společně koukat na televizi, společně nakupovat, vařit a jíst, společně prát, sprchovat se... cítila bych se tam asi dost hloupě a dřív nebo později by to určitě začalo skřípat.. ale každý to asi cítí jinak.

Reaguji na Nelie:
Já to mám dost podobně. Byla jsem vždycky outsider, ani né kvůli finanční situaci rodiny jako kvůli možná výchově a tomu že jsem introvert. Teď jsem ve 3. ročníku na vysoké, mám jednu fakt dobrou kamarádku, jsme skoro jako sestry, a s tou se vídám hlavně ve škole a občas (1-3 měsíčně) někam vyrazíme, ani jedna nejsme na časté chození na party, takže ětšinou kecáme po skypu. A pak máme ve škole partu, ale to je spíš o tom, že si rozumíme jako lidi, máme podobné školní výsledky i názor na učení, humor apod. Občas spolu zajdem do hospody, ale nejsou to žádní svěřovací kamarádi, s nimy se jenom bavím, na problémy, povídání mám kamarádku.
Ale většinu večerů jsem doma u rodičů, nemám na to abych pořád někde lítala, nejsem na to zvyklá. Sice mě někdy přepadne lítost, že nemám hodně kamarádů a ani přítele, al evětšinou to rychle přejde..

taky bych tohle nemohla, bydlení s párem je pro mě jedna z nejhorších variant vůbec.

tím, že se z přátel stal pár, se ten třetí osamělý automaticky stává "lampou", někým navíc.

já bych s nimi nechtěla bydlet, ani kdyby mi to nabídli.

já se na tohle zatím dívám jen očima vysokoškolačky, která tohle asi moc neřeší a strach ze samoty rozhodně nemám...ba naopak neustále odmítám pozvání druhých, hlavně spolužáci chodívají pravidelně po škole někam na pivo, ale přesně, jak některé píšete, nejsem na to zvyklá, byla jsem vychovaná jinak, ne vysedávat s kamarády u piva, na střední jsem vůbec nepila a celkově pro mě prostě alkohol a bavení se u piva či v baru nepředstavuje žádnou zábavu a pro mnohé lidi ano, takže můj čas trávený s přáteli vždy znamená příjemný oběd s jedním člověkem, nikdy ne banda lidí a bavíme se o životě, našich snech a přáních a říkáme si různé historky, nikdy s lidmi neřeší své problémy, protože jednak mám pocit, že vlastně ani žádné nemám a pokud mám třeba nějaká dilemata či pochybnosti, stejně si je vyřeším sama, prostě si nemyslím, že by mi druzí mohli poradit lépe než já sama sobě...ovšem pokud je to něco, kde by mi zkušenější mohli poradit, tak to se samozřejmě na radu zeptám...ať již rodičů či spolužáků ze školy...ale že bych jim vyklopila nějaké soukromé věci, to asi ne...jak říkám, necítím tu potřebu, takže to není obava z jejich reakce, ale spíš absence pocitu nutnosti to dělat..
a podle mě člověk se může seznámit a zabavit i sám...prostě pokud v práci máš kolegy, kteří mají rodinu a s nimi čas trávit nejde, tak si najdi jiný okruh lidí...třeba to nebudou hned kamarádi na život a na smrt, ale najdete společné téma, budete si rozumět..mám na mysli třeba chodit na nějaký sport, učit se jazyky, cokoli...tam potkáš lidi se stejným zájmem a určitě budou někteří stát o přátelství...jak říkám, ne třeba takové to "bez sebe ani ránu", ale na skvělý a zábavný večer dvakrát do týdne by to být mohlo jinak já spíš naopak přijdu často domů a jsem ráda, že jsem sama studuji dvě vysoké školy a do toho mám plno dalších zájmů a vzdělávám se i mimo školu, takže mám každý den neskutečně nabitý, tudíž nějaké vysedávání v hospodě pro mě opravdu nepředstavuje nic lákavého...jako je to vše o prioritách...nejhorší je, když se člověk nutí do něčeho jen proto, že "většina druhých to tak dělá"...jako třeba "holky spolu chodívaj na nákupy", tak mají dvě kamarádky potřebu chodit taky, ačkoliv jim to třeba nevyhovuje...nebo mám občas dojem, že někteří spolužáci do té hospody chodí "z nutnosti", aby jakože zapadli a nevyčnívali...mně třeba vyčnívat nevadí, pokud je to něco, za čím si stojím a je to moje vlastní rozhodnutí..prostě člověk by se neměl trápit konvencemi a dělat hlavně věci tak, jak je sám cítí...jen tak může být šťastný..

Mám spoustu kamarádek a přátel, ale zároveň mám ráda svoje soukromí. Vydržím se celý týden s nikým nebavit a je mi fajn. Jenže po delší době začínám toužit po společnosti a začíná mi být smutno. Tak někam vyrazím a pak si říkám, že to za to ani nestálo. Jenže za chvíli mi zase začne být smutno. A tenhle kolotoč se pořád opakuje, i ve vztazích. Má to někdo z vás taky tak?