Může člověk při těle trpět mentální anorexií?

Neznám, ale jednou byla taková slečna v Jste to, co jíte.
Ano, i člověk při těle může trpět mentální anorexií. Jsou lidé při těle, kteří jsou ve skutečnosti podvyživení.

Reaguji na Adka: podvyživenost znám, ale spíše že to není v hlavě v pořádku.. ona jinak je fajn holka, někdy mám pocit, že když je mezi cizíma, tak se baví snaží se a vypadá v pohodě, ne jeden kámoš sháněl přeze mě na ní číslo, ale jak je mezi lidma, kterým se může otevřít, najednou člověk vidí jednu velkou hromádku neštěstí, která se nenávidí.... nechápu to

Tohle nemůže chápat člověk, který je od malička hubený, pro to aby si udržel štíhlou postavu nemusí dělat prakticky nic.

Já tvojí kamarádku chápu, měla jsem od malička to samé, cca od 6 let se bojím jídla a až díky tomu, že mám skvělého přítele, který mě vidí jinak, než já sebe, tak jsem se začala mít trochu ráda (předesílám, že nejsem nějaký extrém - konfekční velikost 40/42).

Znám takového člověka.. protože jsi tím popsala MĚ. Jedu třeba do obchodu že si koupím něco hezkého, ale když uvidím ty vychrtlé ženské s dokonalýma postavama všude kolem a já - vel 38 tak z toho pokaždé chytnu depku s jídlem mám taky problémy a nebudu říkat jaké .. to je jedno. Nikomu to říct nemůžu. Když jsem se kdysi opila a řekla to mému příteli. Tak si ze mě ještě udělal srandu že mi to nevěří a nijak mi nepomohl. Řekl mi pak na to že kdybych něco takového měla tak by si toho všiml. Tím pádem můj jediný pokus svěřit se neklapl, tak si to nosím všechno v sobě.

Reaguji na Cindova: no jo já taky nejsem nejhubenější, ale neřeším to, spíše by mě zajímalo, jak jí pomoci, člověka to bolí, když jí slyší říkat věci, co vůbec nejsou pravda....

Já z pohledu člověka s celoživotn nadváhou musím říct, že v určité míře to jsou normální stavy (pokud to není pořád a člověka to neomezuje), ale myslím, že to občas přijde na každého člověka při těle. Také jsem se dostala do stavu, kdy jsem začala přemýšlet o nehezkých věcech kvůli tomu jak vypadám. teď sportuji, jím pravidelně, snažím se většinu času vynechávat sladké a když už tak ho nejím večer a později odpoledne, sportiji a cvičím (8 hodin týdně) a ikdyž se mi nějak nedaří moc hubnout, tak jsem mnohem spokojenější.
Co zkusit kamarádce/známé navrhnout, že spolu budete chodit třeba na in-liny nebo do fitka nebo já nevím co by ji mohlo bavit?

Reaguji na Jánošík: nevím no možná na kolo.... když ona tak strašně mluví o sobě, když měla kluka, tak si myslela, že ji každou chvíli opustí, protože je tlustá

To nevím, ale třeba já jsem si jako docela malé dítě (7 let) vytrpěla 6 týdnů v ozdravovně kvůli "obezitě". Moje dětská doktorka prostě usoudila, že moc vážím (nikoho nezajímalo, že každý den lítám venku mám každý den sportovní a zájmové kroužky, a že to je asi i o složení těla. Podstoupila jsem několik vyšetření štítné žlázy. chtěla po mě slyšet co jím, když jsem jí třeba řekla, že jsem měla k svačině ve škole banán a k obědu květák na mozeček a brambory, tak mi řekla abych banány nejedla že po nich jsem tlustá a brambor abych jedla málo chápeš, sedmiletému dítěti!) Rodiče si mysleli že doktorka ví co dělá.

A od té doby je jídlo můj kostivec ve skříni Prostě kamarádce přeju, aby se z toho postupně nějak dostala, ale normální smýšlení o jídle, prostě ani už nikdy mít nebude. S tímhle se člověk musí smířit. Bohužel

Já taky pravidelně něco dělám cvičím ( fitko, běh, kolo, brusle, eliptical, procházky )snažím se lépe jíst ale s mou stavbou prostě nic neudělám a to mě nejvíc se*e mám z toho depky...
Kamarádce by pomohlo hlavně to, když s ní o tom budeš mluvit a zajdeš s ní sem tam zacvičit a do přírody aby si vyvětrala hlavu

Reaguji na Cindova: no jo komodoktoři ti vždy věděli, co je nejlepší

Hele tak to já to samé Je ale fajn vědět, že je na tom taky někdo stejně "blbě"

Reaguji na Cindova: mám teď takové celkově nanic období takže ta postava je jen kapka v moři

Podle mě to určitě existuje, protože jak už jsi napsala - je to MENTÁLNÍ anorexie, tzn, že všechno má to děvče v hlavě. A to že je teď při těle, neznamená,že za rok nebude kost a kůže. Podle mě to určitě jde.

To si nemyslím, já jsem v pubertě taky trochu blbla. Chodila jsem na gymnastiku a tam každá zvracela, mně to zůstalo, i když jsem tam přestala chodit, tak do 16 ti. To jsem se nenáviděla příšerně.
Ale teď smýšlím o jídlu normálně, zkrátka je to všechno v hlavě a stačí,když se člověk smíří s tím, že je takový jaký je a začne se mít rád. Neříkám, že to je jednoduchá cesta, ale v podstatě je jediná.