Mívá váš přítel narážky na vaši váhu?

Můj přítel mojí postavu miluje. Dokonce mě i "vykrmil" (když jsme se poznali, byla jsem těsně po nemoci, vážila nějakých 47 kg a vypadala fakt děsně, teď mám 54 kg na 165 cm - foto viz ve fotogalerii postav) a cítím se vážně skvěle

Jinak můj bývalý přítel mi neustále vtloukal do hlavy, že jsem tlustá (tenkrát jsem vážila asi 52 kg). Přitom on taky nebyl zrovna svalovec s plochým břichem. No a když mi jednou řekl, že jsem tlustá ***** s velkým zadkem, tak jsem se fakt už nas.rala a poslala ho víte kam

Já jsem osobně kypřejších tvarů a mám s tím sama problém. Snažím se hubout, ale zřejmě to nepůjde tak lehce kvůli stresu, který by mohl mít i za vinu to, že jsem za pět měsíců přibrala deset kilo. No a takové přibrání na váze se rovná deprese a nenávist vlastního těla. Přesto můj přítel za mnou stojí a říká mi, že mu nevadí, jak vypadám. Přesto se se mnou chlubí před přáteli. Dodává mi odvahu a sebevědomí s tím, že pokud budu chtít něčeho dosáhnout, tak to zvládnu. A pokud budu chtít, že mi s tím pomůže, například si prý můžeme jít spolu zaběhat atd... Jenže jak jsem již napsala, je u mne přibrání na váze asi jiného důvodu než toho, že necvičím, či jím nezdravě a moc, naopak...
Podle mne je nejhlavnější, aby si se TY cítila dobře ve vlastním těle. Podle toho, jak se cítíš a vnímáš okolní svět, se vyvíjí Tvá osobnost. A to je to, co by měl mít Tvůj přítel rád

Váha je spíše orientační měřítko... Já mám křehké kosti, proto mých 52 kilo na mě vypadá jinak, než na stejně vysoké ženě.
Každý má trochu jinou stavbu těla - někdo má mírnou nadváhu a tím, že má pevné tělo se to ztratí a někdo je váhově nízko a má tělo ochablé a vykydlané.

Chm, takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela Mě moc nízká váha objektivně nesluší - v obličeji mě přidává léta a navíc vpředu jsem jak můj tatínek
Určitě si nemyslím, že bych zářila s metrákem a taky mi nepřijde špatné, když partner holku usměrňuje, pokud už má nadváhu (jde přeci hlavně o zdraví). Jsem ale háklivá na mužský, kteří mají normu nastavenou podle retušovaných modelek z mužských časopisů a médií a normálním babám ubírají sebevědomí
Za to my kolem chlapů chodíme po špičkách a nenapadlo by nás rýpat kvůli menším "rozměrům" či neexistenci svalů

Reaguji na Silvie OK:
JJ, to úplně chápu. Ale vždycky mě to přinutí nějak začít to řešit, ale pak si řeknu, hlavně že jsem spokojená já a přítel a taky vím, že váha (i když je to jednoduché číslo, která svádí k poměřování) je relativní.

A ještě mě napadlo, že přítel možná moji váhu nechce řešit, protože má taky rád jídlo a bere ho jako společenskou událost, takže nerad jí sám. Jenže nějak pořád nemůže pochopit, že já nemůžu jíst jako chlap, aniž by to nemělo následky

Já myslím, že nad 30 let už se musí hlídat skoro každá ženská... prostě vím, že nesmím spráskat hromadu jídla jen proto, že mám chutě, musím se ovládat... neodpírám si, ale hlídám si množství.

Úplně si vždycky vzpomenu na bývalou kolegyni, pro kterou bylo nemyslitelné nedat si na snídani jeden velký balík oplatků, na svačinku druhý balík, oběd, kafíčko se třemi zákusky, na svačinku pět chlebíčků nebo mega bagetu a pak brečet, jak to my mladé holky máme jednoduché, být štíhlé

Hehe, to znám

Ne od přítele, ale od mého tatínka. Když mi bylo tak cca 14 let, měl na mě narážky typu - "Nejez sladký, už si baculatá dost", "Koukni na sebe, jak si baculatá" a pod... Chvíli jsem si toho nevšímala, až jsem měla problém najít nějakého kluka - tak jsem tomu dávala za vinu mé váze (nebyla moc - 168/63 kg) a poslechla jsem tatího - začla jsem hubnout... Bohužel jsem zhubla tím způsobem, jíst 5x denně, málo a hlavně prázdné kalorie - až jsem došla k anorexii (to už jsem chytla po 2 měsících, co jsem zhubla 10 kg), tatínek byl spokojenej ale mě to nestačilo - stačil mi měsíc a dalších 10 kg dole (168/42 kg) - ale to už vadilo všem, mě to samozdřejmě vadilo. Takže jsem spíš slýchala "Kostlivka", "Koncentračka" a pod. narážky na hubenost... a nebylo to jen od tatího, ale od všech... Tatího ho to zdřejmě mrzelo, takže teď neslýchám nic než jen to "Přiber" =D a to mám 170/52 kg... =D Takže, nikdy nikdo s tvojí postavou nebude spokojenej - každej má své nároky... Což vyplývá, že ty sama seš ta, kdo se musí mít ráda (tělo) a pak ti budou všichni uprdele... a těch narážek bude míň a míň, nebo už žádné.

Nejvíc se do mě naváželi ti, co měli sami nízké sebevědomí (nikdy jsem si nevybírala kluka podle vzhledu, ale spíš podle zájmů atd. a tak jsem možná i doufala, že ocení, že jsem brala ohled na jiné věci a budu mít klid), ať už to byl hubený kostlivec s předkusem, nebo dvoumetrový halama s velkým nosem, akné a skoliozou páteře...jak ti mě dovedli slovně ponížit i třeba před společnými nebo i dokonce jen mými kamarády...dodnes si v sobě některé narážky nesu...
Nyní mám skoromanžela vysportovanýho, hezkého, sebevědomého, vyrovnaného. Jsem o deset cm vyšší a tudíž asi o sedm kilo těžší než on sám ( já 185/70 on 175/63) a bere mě naprosto takovou jaká jsem a vyvrací mi moje komplexy z minulosti.
Jinak jsem poznala i dvě jeho expřítelkyně. Oba vztahy cca pět let a obě byly hezké ale postupně přibraly asi dvacet kilo, které mají dodnes...důvod rozchodu to samozřejmě nebyl, ale jeho samotnýho spíš mrzelo, že o sebe přestaly dbát nejen co se týče váhy, ale i vzhledu celkově, jako by jim za to ani nestál.

Ta oplatka tím pádem balík oplatek.

Jinak s jídlem to mám stejné,jen tedy nemusím zákusky,ale chlebíčky,jednohubky a podobné dobroty v neomezeném množství. a to hlavně v noci.

Reaguji na Laky:
No jo, no Su z Moravy, tady máme oplatek

Přítele mám hubenýho. Nikdy mi to neřekl a taky mi říká že mi něco nesluší. Já se pak naštvu a stejnak si to koupím A pak z něj vyleze že se bojí, abych mu neutekla za jiným chlapem A docela tě chápu Když jsem byla v pubertě matka mi to říkala každou chvíli.

Udělalas nejlíp

Stejný případ, ale říkala mi to většinou máma

Je to teda pěkně ošklivý, ale je fakt, že to bývá často pravda..