Mentální anorexie: má moje matka právo zařídit mi hospitalizaci když už mi bylo 18 let?

na těchto stránkách pod ,,léčba" je to napsané http://www.narodnizdravotniregistr.cz/zajimavosti/ 51-mentalni-anorexie-a-obezita/
Léčba mentální anorexie: Je-li dívce méně než 18 let, mohou do terapie zasáhnout rodiče. Pokud je však dívka plnoletá, nemohou rodiče rozhodnutí dívky léčit se či neléčit se nijak ovlivnit.
ale nevím, jak to třeba je, pokud by uznali, že jsi sama sobě nebezpečná, což jsi a dočasně tě zbavili svéprávnosti, což lze...

Apropo, jsem ,,bývalá" anorektička, bývala je v uvozovkách, protože tahle dáma sedí v hlavě stále, ale lze ji ,,neposlouchat", nedovolit jí, aby člověku ovlivňovala život.

Buď ráda, že máš matku, které na tobě záleží, která se o tebe bojí, chce ti pomoct.
Je hloupé neléčit se, kazíš si život, ani nevíš jak..., je mi jasné, že to nyní nevidíš..., ale je to tak...mívala jsem 38Kg na 165výšky..., lituju každého dne, kdy jsem A nechala, aby mi mluvila do života, s ní to není život, neustálá sebekontrola, omezování se, bolest, strach, nespokojenost..., brrrr

Chce to terapii, pořádnou, intenzivní a chtít z toho ven, stojí za to se pokusit a rozhodně stojí za to vyhrát nad ní...
Bez ní jsem volnější, spokojenější, nejsem zcela fajn, to bych kecala, ale do toho A vězení už bych se ani za nic nevrátila a i když mi v hlavě občas ,,mluví" a chce zase počítat kalorie, pošlu ji vždy někam...

Drž se, a neblbni!!

Ach.. hrozná nemoc
Nemá právo.. ale pokud někdo uzná, že jsi pro okolí nebezpečná.. tak ano..

Jak bylo řečeno výše, z hlediska legislativy na to právo nemá, ale jelikož je to matka, je to z etického hlediska její "povinnost", to prosím zkus pochopit...
Zkus ji poslechnout a zkus léčbu... Ukončit to můžeš vždycky, ale zkus alespoň začít.

1)Bez tvého vědomí, jsi li svéprávná, tě nelze hospitalizovat (to by tě asi musela omráčit a někam dotáhnout)
2)Právo zavolat záchranku v situaci ohrožení má, ba naopak, je to její povinnost, pokud bys byla v takové situaci, kdy by záchranka byla třeba. Určitě se nebude dívat na svou dceru jak bezvládně leží na zemi...
3)Záchranka tě musí ošetřit případně převést do nemocnice pokud uznají, že nastaly důvodu k převezení, a to můžeš odmítat jak chceš, pokud bys byla na pokraji smyslů a života, tak tě stejně odvezou.

Může Ti být nařízená hospitalizace soudním příkazem, tím hrozila doktorka mně a potom musíš nastoupit, to je opatření pro ty, kterým už bylo 18 let.

tak tak Každopádně, jestli se to týká tebe, tak bys měla poslechnout matku a léčbu zkusit, ani nevíš jak to pro ní musí být těžký navíc je zbytečný riziko si s anorexií zahrávat, i když si myslíš jak to máš na háku a jak seš spokojená, nekončí to pěkně v mnoha případech.

tak hlavně je to tvoje matka, má tě ráda a má o tebe strach!

tak přestaň blbnout... Ted budu trochu od tématu, ale i přesto že jsem celý život držela diety jsem nikdy nespadla do anorexie, můj největší váhový "rekord" bylo 49kg/166cm výšky a tehdy mi stačilo se podívat párkrát do zrcadla a vidět ty hnusné vylezlé kosti a bylo po dietě.. Stejně tak je to i s bulímií - zkusila jsem to tak 3x, a přišla jsem nechutná sama sobě a už jsem to nikdy víc nezkusila.

To jste holky tak labilní? Tak zaměřené na sebe? Nedokážete převzít zodpovědnost za svůj vlastní život? Nebo jste jen tak hloupé, že můžete trpět těmito nemocemi? Už jsem nad tím přemýšlela mnohokrát, a opravdu nedokážu pochopit, jak někdo tak může nezvládat sám sebe?

Reaguji na Mia13:
takto soudit je velmi jednoduché..., mnohé poruchy příjmu potravy mají podměrně složitou dynamiku, reflektují vztahy v rodině..., u anorexie je to často silná vazba právě na matku, touha nedospět..., ovšem děje se to spíš na nevědomé úrovně, ne, že by to člověk byl schopen nějak rozebrat, poznat...
Není za tím jen touha po štíhlosti...
U mě to bylo o tom, zmizet, nebýt vidět, zabírat co nejméně prostoru, být ošlivá, vlastně i touha umřít a zbavit se všeho..., opět můžeš namítnout, že to šlo zvládnout jinak, ale představ si, je ti 14, zcela závislá na rodičích, doma se děje dost nepěkných věci, jediné, co můžeš kontrolovat je strava, dává ti to i pocit jistoty, že něco máš ve svých rukách, že do něčeho ti prostě mluvit nemohou, něco ti vzít nemohou. Mimo jiné se i soustředíš jen na to jídlo a zbytek pustíš z hlavy, ať se děje, co se děje, nic se k tobě nedostane. Ač to bude znít paradoxně, mně tohle pomohlo přežít, i když mě to málem zabilo...
A víš, co bylo paradoxní, nikdo si nevšiml, že mi něco je...

Soudit a odsuzovat je lehké, pokud si neprojdeš něčím ,,hraničním", a pro každého je tím hraničním něco jiného, co tobě může připadat jako snadné, pro jiného to může být nepřekonatelné...

Reaguji na Mia13: 49kg/166cm výšky - hezká postavička

Z právního možná ne, ale z morálního hlediska rozhodně ANO. Nechtěla bych se dívat, jak se dítě, které jsem porodila, ničí.

Reaguji na drazula:
Souhlasím, ale stejně tak, jako má každý někde jinde hraniční bod, tak má právě tak rozdílný způsob, který ho může zastavit.
Někdo potřebuje povzbudit a někdo, takříkajíc nakopnout.

Hospitalizovat tě proti tvé vůli nemůže,jak je to se zbavením svéprávnosti přesně nevím,ale je to náročný proces. Je to i vůli člověka chtít se uzdravit.Úspěšně lze pomoci jen tomu kdo o to stojí. Vím,jak snadno se říká neblbni.Kéž by to vždycky bylo tak snadné udělat,jako se to řekne..

Já mám 168 cm na 50 kg a žádné kosti mi teda nelezou, řekla bych, že je to dost individuální. (a ne, s anorexií opravdu problém nemám, jsem neskutečnej žrout ).

Jinak jsem tuhle diskuzi četla, takže asi nemá cenu to tu znovu omílat, každopádně Ti chci říct, ať se držíš a když už tě i mamka chce hospitalizovat, nebraň se, bude to vážně třeba.. Jdi se léčit dřív, než někde zkolabuješ a než si nenávratně poškodíš organismus. Teď sice budeš pár týdnů, možná měsíců hodně HUBENÁ, jaká je tvá vize, ale potom je možný, že už ani NEBUDEŠ žít, není to žádná sranda, v mém okolí je toho víc než dost !

Reaguji na True:
To každopádně, mnohdy je nejlepší léčba šokem Člověk se potřebuje jakoby probrat..., žije v jakémsi snu, bludu, a dostat ho z něj mnohdy po dobrém moc nejde. Mně to došlo, když mi šlo skutečně o kejhák a byla hospitalizovaná s těžkou plicní infekcí. Došlo mi, že to mám možná za pár, ale umřít a takhle? jsem připravená rozhodně nebyla
Naneštěstí jsem neměla podporu rodiny, jakou má slečna...,toho by si měla hodně vážit...
Kéž by jí nějaký příspěvek taky aspoň poootevřel oči.