Lenost

A jsi opravdu líná nebo unavená,necítíš se dobře apod? Možná bych změnila psychiatra,zkusila vysadit prášky, posilovat vůli...nic tě nebaví,nedělá radost? Nemáš deprese?

Víš, zjistila jsem, že nikdo ti nepomůže, ani žádné prášky, musíš sama chtít. Sama se dát dohromady, uzdravit si dušičku a pak bude všechno dobrý.. Já si s psychology užila svoje, brala jsem i prášky... Stejně si člověk musí pomoct sám, říct si, že to chce změnit...

Hm, mám něco podobného, takovou nechuť, apatii něco dělat... nevím, co ti na to napsat, vím, že je to nepříjemné. Člověk nechce nic a vlastně neví proč. Jako by nám chyběl elán do života, viď? Na únavu je fajn zelený čaj. Ale tohle bych řekla, že není taková ta klasická únava.

Hodne lidí si myslí, že se deprese projevuje jako špatná nálada, případně tak, že je člověk smutný. Dlouhodobý smutek může sice být jedním z příznaků, ale často se deprese projeví jako jakési ochromení, neschopnost cokoli dělat, nechuť k čemukoli a postižený člověk se může jevit jako líný. Rozhodně to není stav, který se dá zvládnout vůlí, jak tady píše sabcza. To je bohužel hodně častý předsudek a rady typu: "seber se a snaž se" jsou úplně nanic a jenom depresívnímu člověku ublíží. Pro léčbu depresí je nutná medikamentózní léčba, která je v současnosti na vysoké úrovni a vedlejší účinky, které byly běžné u léků používaných dříve, jsou zanedbatelné. Léky nejsou ani návykové, čehož se někdo obává.
Pokud jsi dostala léky od odborného lékaře, určitě to bylo opodstatněné a v žádném případě je nevysazuj bez konzultace s ním. Spíš bych ho informovala o únavě nebo "lenosti", kterou pociťuješ, protože by bylo namístě zvážit změnu léků a vybrat ti jiné.

Tak to ti tady asi těžko někdo poradí, to chce vyhledat radu odborníka.

a není to útlum po psychofarmakách které užíváš?? jaké užíváš??Léčíš se s tím někde ?? Konzultuješ to s nějakým odborníkem?? Byla ti diagnostikována nějaká forma deprese?? Únava může pramenit z čehokoliv .

Není to také tím, že máš strach vyjít mezi lidi? Že ti zas nebude třeba dobře? Nicméně to nenazývej jako lenost, máš zřejmě problém ale není to přece rozmar nebo přímo lenost. Jenže jak už tu bylo řečeno, prášky za tebe nic na 100% nevyřeší. Je to boj sama se sebou..

hlavně nepřestávej brát prášky, a poraď se s psychiatrem ohledně změně léků, s jinou účinnou látkou. třeba látka venlafaxin je na únavu při depresi dobrá.
posím, hlavně neposlouchej rady o posilování vůle, pití zeleného čaje, procházek, apod. to samozřejmě můžeš dělat, ale totální únava, že ani ráno nemůžeš vstát z postele, je jeden z nejčastějších příznaků endogenní deprese. endogenní znamená, že není způsobena vnějším faktory, třeba úmrtím někoho blízkýho, ale postě chemickou nerovnováhou v mozku. na to ti procházky opravdu nepomůžou, naopak si budeš vyčítat, že ti neni líp.
deprese je rakovina duše, a rakovinu taky neléčíme posilováním vůle. nebo zlomenou nohu. léčila bys zlomenou nohu pocházkou? tak šup za doktorem, změnit léky, klidně změnit i lékaře, ale hlavně to nenech vyhnít. deprese je totiž klasifikovaná jako nemoc smrtelná, protože při neléčených stavem může končit sebevraždou. jestli jsem tě vyděsila, tím líp. držím palce

Étoile
Přesně tak !

Holky, tak to jste mě moc nepotěšily... Mám totiž velmi podobný problém jako Jokyna, akorát je to zatím ještě ve fázi bez psychiatra...
Prý mám nedostatek nějakýho hormonu, kterej tohle všechno způsobuje. Já ale na sebe byla vždycky tvrdá a nic jsem si nechtěla připustit, přece nejsem žádná srábotka, že...

Naposledy mi takhle bylopůl roku po tom, co mi v 18 umřela mamka. Tenkrát jsem se z toho nějakým záhadným způsobema za pomoci psychologa vyhrabala. Teď to má podobný příznaky - celková vyčerpanost, nechuť cokoli dělat, pocit absolutní méněcennosti, prostě depka jako blázen - akorát už vím, čím to může být způsobený... Přítel je zlatíčko, ale bojím se, abych si těma stavama, který občas předvádím, nepokazila vztah. Jednou to, chudák, se mnou vydržel, podruhý by nemusel.....

Jasha
to je serotonin.
na vztahy je deprese svinstvo, málokdo to vydrží. koukej se sebou něco dělat. zkus toho psychologa, co ti pomohl. rozumnej psycholog tě v případě potřeby nasměruje k psychiatrovi

Étoile

Díky za podporu, dělám, co se dá.... Přece nebudu v depce celej život, že.....

Zajdu za tim chlapíkem a uvidíme. Dostala jsem kontakt na jednoho bezvadnýho neurologa, tak to možná ještě spojím s tím...

Taky jsem líná, ale zároveň chodím k psychiatričce, beru antidepresiva, mívám i panickou ataku, takže ještě beru léky na uklidnění. Já bych jen chtěla říct, že takové dpresivní stavy na mě přišly tak v 17 lety, měla jsem odvahu a šla na psychiatrii a k psychologovi. Pak se to nějak tak řešilo, pak jsem přestala brát léky, myslela jsem, že vše zlé je už za mnou, ale to nejhorší mě teprv čekalo. Začala jsem se hroutit, omdlívat, prostě panická ataka vyvolaná smrtí babičky, infarktu táty, zhroucení mámy, rozchodu s přítelem, problémy na vejšce.A to byla síla, v tu chvíli jsem věřila jen sobě, myslela jsem si, že mě nikdo, hlavně ne doktoři, neberou vážně. Dokonce jsme si myslela, že jsem skutečně blázen a ztrácela jsem kontrolu sama nad sebou. Rodiče mě v noci odváželi na záchranku, s tím že mám asi infarkt. Tam mě čekal jen výsměch a rada, že bych měla zhubnout. Nejvíce mě štvalo, jak doktoři říkavali, jak taková mladá holka může mít nějaký problémy. Myslela jsem, že mě neberou vážně, sama jsem si musela říct obvoďačce, o vyšetření u kardiologa, neurologa, to mě uklidnilo, ono to však nechápala a připadala jsem si jak simulant. Musím se tomu teď smát. Začalo se stmívat a já se bála usnout, bála jsem se, že se už neprobudím, že umřu, bušení srdce, motání hlavy, mdloby, hysterie, a moc slz. Každou noc jsem chodila za rodiči do ložnice jako malá holka. Trvalo to tři roky, a pořád to není ono, ale mnohem mnohem lepší. Líná jsem možná i od přírody, já vlastně ani nevím, ale dokážu ležet celý den v posteli, jen jíst, každý den vám přijde stejný a čas letí. Čím víc jsem v posteli, tím víc jsem unavená. Nudím se a hlavně nic mi neřijde smysluplný, stejně vše skončí smrtí. Tloustnu, z ležení mě bolí záda atd. Léky beru, ale problém samotný to úplně neřeší, ta snaha tam je asi taky třeba, někdy když se k něčemu přemluvím, tak mi je pak líp, ale vůle mi většinou taky chybí. Holky, naprosto vaše problémy chápu a i když to bude znít zle, tak jsem ráda, že nejsem sama, kdo takový problémy má! Určitě se nestyďte a jděte k psychiatrovi plus k psychologovi, léků se tolik nebojte a snažte se! Jsem s vámi. M.