Krvavé škrábance - duch?

Reaguji na Marki86: a co dělal přítel v noci venku? No být na tvém místě tak v té chvíli asi zkočím z oka. Bydlíte v nějakém starém domě? Já bych se musela asi odstěhovat, pokud by se to opakovalo, na tohle jsem fakt posera

Reaguji na Klariša:

Ne, to nebylo v noci, to bylo ráno, vzbudila jsem se a přítel vedle mě nebyl.. no kdyby to bylo v noci a přítel byl venku, tak to mi úplně přeskočí .. ne, bydlíme v bytě ale máme starou chalupu, hodně starou.. když jsme ji kupovali (byla jsem ještě malá), tak tam visely na zdi takové ty staré fotky, vím že tam zemřel nějaký muž (upil se k smrti a umrzl)...a právě v té chalupě jsem slyšela ty kroky, tu skříň a šáhla na něco, co bylo jak ruka (i když je to divné, myslela jsem si, že se ducha nemůžu dotknout - ta ruka byla podle těch prstů položená tak, jako by vedle mě někdo ležel - proto jsem si myslela, že je to přítelova ruka, ale ten je měl za hlavou).. a ty škrábance se začaly objevovat v bytě, který jsme si s přítelem pronajali - byl to náš první, takže to jak vypadal, nebo co nám o tom bytě a bývalé nájemkyni říkali sousedé, nám ani nevadilo.. je fakt, že ty škrábance zaryté ve zdi mě trochu děsily, bylo to i na chodbě, ne jen v bytě.. ale nevím, jestli to má s tím něco společného.. spíš asi ne, ale dodává to tomu takovéto tajemno, když si všechno tohle spojím...

Vím, že hodně známých říká, že by v té chalupě nemohli být sami.. přítelova mamka nechápe vůbec, jak tam můžem chodit..ale já mám nejdivnější pocity právě na půdě (i za dne), a jelikož tam máme udělanou ložnici, tak to mám o zábavu postaráno a tímže je to na samotě, tak je v noci taková tma, že si oči vůbec nepřivyknou.. a když mám jít na půdu sama, tak se furt ohlížím a prostě nedá se to popsat, mám hrozný pocit, je to tam všechno takové tajemné..

Přítel říkal, že mě vůbec neslyšel volat, přitom já volala tak půl hodiny, měla jsem úplně vykřičený hlas, do toho ty zvuky, kroky, otevírání skříně (neviděla jsem ji, ale slyšela a ten zvuk otevírání dobře znám), začala jsem fakt brečet..tady nešlo jen o nějaké nadpřirozeno, v tu chvíli jsem si myslela, že se někdo dostal do baráku (což opravdu těžké není) a že něco přítelovi udělal (proto se neozýval) a pak že jde na mě.. takže myslím si, že můj děs byl oprávněný i pro ty, kteří mají to štěstí a s nadpřirozenem se nesetkali...

Reaguji na Marki86: Bude to znít naprosto bláznivě! Ale když nám bylo asi 14 o letních prázdninách jsme stanovali na jedné rozestavěné chatce u známého. Všichni jsme si hrály na hrdiny a nenapadlo nás nic jinýho než že si ze strandy zkusíme vyvolávat duchy. Nejdív Boženku Němcovou, nic se nedělo pak dědu od kamarádky taky se nic nedělo. Naše hrdinství a agrenalin stálen narůstal tak sme vyvolaly Satana... Báli jsme se, pořád se nic nedělo, tak sme šli spát a ráno jsme se VŠICHNI!! probudily s krvavým křížkem na zápěstí. Já na tyhle věco docela věřím. a tohle není jediná věc, která se nám kdy stala Mláádííí bylo bláznivé, ted bych si nelajskla na duchy pomyslet před spaním! Neusnula bych

Taky mám svůj příběh. Bydlím skoro od narození v bytě, v centru města. Člověk by řekl, že na takovým místě nemůže být nic strašidelnýho. Jenže už od mala tu mám zvláštní pocit a strach být sama, a to i přes den. To, že se nám občas sama od sebe vypíná a zapíná televize, na to jsem si už docela zvykla. Jednou jsem šla normálně po chodbě a najednou jsem zakopla. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se přede mnou neobjevila taková jako průhledná stěna (nevím, jak to vysvětlit), přes kterou jsem jakoby nemohla projít, a proto jsem zakopla. No ale to nejhorší...byla jsem sama doma, manžel odjel brzo ráno do práce a já šla ještě spát. Najednou mě vzbudilo odemykání a otevírání dveří. Nejdřív jsem se jen otočila v posteli, s tím, že někdo jde, ale pak mi došlo, že nemá kdo a ještě k tomu jsem měla daný klíče v zámku zevnitř, takže by je ani nikdo odemknout nemohl. A po chvilce začaly vrzat skříně, co jsou na chodbě. Opravdu jako když je někdo otevírá a zavírá. Já byla jako paralyzovaná, měla jsem příšerný strach, a jen jsem čekala, co se bude dít. Vrzání trvalo cca. minutu (i když mně to přišlo jako nekonečně dlouhá doba) a pak jsem uslyšela takový cvaknutí (to dělají skříně při dozavření). No řeknu vám, celý dopoledne jsem se z místnosti neodvážila vyjít. Od té doby se naštěstí už nic zvláštního nestalo, ale přesto se těším, až se odstěhujem do baráčku, který s manželem stavíme. Na takovýhle tajemna nemám nervy

Holky jsem ráda, že se tu objevili i tací, kteří mě hned neposílají na psychiatrii a mají navíc úžasné příběhy

Tak vyvolávání duchů mě také velice bavilo jako malou, asi proto, že se nám při tom nikdy nic zvláštního nestalo. Nejstrašidelnější to asi bylo kdysi se sestřenkou, vyvolávaly jsme tuším pikovou dámu, říkalo se, že když se pak člověk podíval do zrcadla, tak ji za sebou uviděl a ten den, co ji uviděl, se mu něco stalo. Ale bohužel, opravdu žádné strašidelné, tajemné historky nemám. Občas, když se nad ránem probudím, že musím na záchod a pak zalezu do postele a třeba chvíli nemůžu usnout, tak mám pocit, jako by v místnosti někdo byl, jako bych slyšela nějaký šelest nebo tiché kroky, ale to je spíš úzkostí z té tmy, než že bych opravdu něco slyšela, protože když je doma přítel, tak neslyším v noci vůbec nic. Sugesce dokáže strašně moc.
Reaguji na Marki86: Tak mě ještě napadlo na té tvojí chalupě, kdybys s tím "duchem", co tam je, začala komunikovat. Třeba když přijedeš, tak zavolat "Ahoj, tak jsme zase tady." Když si budeš povídat (jakože s ním), když tam budeš sama, tak tolik nebudeš vnímat nějaké křupání a vrzání, třeba to i přestane, protože tě bude poslouchat

Ahojte, nedá mi nereagovat...som realista a stojím nohami pevne na zemi, ale mám skúsenosti ktoré nedokážem ignorovat ani keby som chcela. Ked som si raz myslela že som sa asi zblaznila, správanie mojho psa ma presvedčilo o tom, že vidím to čo vidím a nemám halucinácie. Nikto nemože vediet čo sa deje po smrti. Ja osobne verím len svojim zážitkom, ale rozhodne viem, že ked sa to stalo mne, mohlo sa aj iným.

Tak tohle jsem už někde četla. Teď si za boha nemůžu vzpomenout kde... ale nějaká paní popisovala totéž... kroky, otevírání dvířek, padajácá obrazy a pokaždé otevřrná zásuvka u jednoho starého sekretariátu. Když ji to pak nedalo detajlněji ho prohledala a našla dopis ve skrýši v zásuvce na rozloučenou od nějakého muže, že se zabil. Už si nepamatuji kvuli čemu, ale hlavně ten dopis byl napsán v nějakém cizím jazyce. Ta paní si to nechala přeložit a rázem mu odpověděla v tomtéž jazyce. Dopis údajně vložila do skrýše v zásuvce a byl klid. Poprosila ho v něm že u ní může klidně žít, že už ho přijmuli, ale ať je nestraší. Od té doby prý vše ustalo.. ale kdo vííí jak to bylo... může to být i že jedna paní povídala ...

Jo, to máš pravdu, taky z úzkosti slyším kroky, nebo vidím postavy (to je prostě slabší fobie ze tmy), ale vrzavé zvuky nebo dotyk už mi nejde vymluvit jen na úzkost, sakra mi .. ale jinak v noci běžně ve tmě jde slyšet jakoby šustění, šoupaní, dýchání a tak, ale to je způsobené jen zesílením smyslů, kterým se tělo brání při strachu...

jo, tak to je přesné, někdy když mám divný pocit a podívám se určitým směrem, jestli tam něco není a pak se podívám na svojí kočku a ta čumí s vyděšenýma očima (které má, když štěká pes, nebo slyší něco co ji vyděsí) přímo na to místo, kde já..

A můžu se zeptat na tvůj příběh?

Jaj, i když se snažím si namlouvat, že všechno má nějaké vysvětlení, tak na tohle jsem poseroutka

nebylo to ve Věřte nevěřte? něco mi to totiž taky říká

Reaguji na Marki86: Verte neverte bylo super koukala jsem na to cca v 10, nevynechala jsem ani díl ... Kéžby to dávali znovu

Reaguji na CarolineSweet:

Perfektní seriál.. myslím, že někdy minulý rok to dávali? teď si nejsem jistá.. nebo jsem si to stáhla, už nevím, ale vždycky, když slyším ty dabéry, tak mám husinu.. a ze znělky tím tuplem .. když jsem byla malá, tak jsem na tom zažila hodně infarktových stavů

uuuuu