Kniha hledání sama sebe

Jde o to, co chceš sama v sobě najít, resp. co na sobě chceš změnit. Ty zmíněný knížky, jako např. Alchymista nebo Čtyři dohody, jsou dobrý, ale taky jenom v určitým stupni "osobního vývoje" - můžou být přelomový, ale už ti taky nemusí dát vůbec nic, jestli už jsi sama někde dál, kde tohle nepotřebuješ.
Frankl je taky dobrý, ale podle mě občas trochu zjednodušuje, tj. tváří se, jako kdyby všichni lidi byli stejní, stejně silní a odolní a nepotřebovali různý přístup. Ne každýho nutně posílí to, co ho nezabije... Ale jinak mně osobně je jeho náhled celkem blízký: Kdo se nerozhodne se věřit a bojovat, nemá moc šanci...
Když už byla řeč o Ruízovi, tak jeho syn taky něco napsal. Nevzpomenu si teď přesně na název knížky, ale bylo to něco o odpoutání. Jenže jak jsem psala, tyhle díla jsou inspirující spíš pro lidi, co se nikdy podobnými tématy nezabývali a je to pro ně něco nového.
Jinak sama za sebe bych každýmu doporučila přečíst si Jonathana Livingstona Racka. To je podle mýho opravdová výzva životu - její motto: Nebudu dělat něco jenom proto, že to tak dělali všichni přede mnou, kteří si mysleli, že jinak to nejde. Takhle přesně vidím život i já
A ještě je dobrej Carlos Castaneda, ale to zase může pro někoho být celkem moc...

Reaguji na mau-mau: Je fakt, že po těch knížkách nesahám vyloženě proto, že bych měla něco konkrétního, co chci změnit nebo objasnit. Třeba ten Mnich mi byl opakovaně doporučován jako něco, co by měl mít každý povinně na nočním stolku, tak jsem si říkala, že když se ke mně ta informace opakovaně dostává, že si to přečtu a třeba mě to něčím obohatí. A vlastně by mě mohlo spíš těšit, že se tak úplně nestalo. Asi mám téměř vše uspořádané tak, jak to má být Vždycky jsem upřednostňovala zdraví a spokojený osobní život před šplháním za kariérou, vztahy v rodině jsou dobré, o vztazích partnerských jsem se hodně naučila ze svých vlastních zkušeností a chyb (= lekcí ), přístup, že vše se děje z nějakého důvodu, i když na něj člověk může přijít klidně až po letech, mám v sobě od pradávna, stejně jako, že všechno špatné se mi jednou vrátí. Odjakživa je pro mě důležitý dostatečný spánek a energie... atd atd. Takže já jsem vlastně asi vyladěná tak nějak sama od sebe Jediné, na čem je ještě potřeba pracovat, je šťourání v minulosti a síla pozitivního myšlení, tak třeba se mi podaří objevit nějaké dílko, které by mě přecijen někam posunulo...

Tímhle bych si nebyla až tak úplně jistá - že je dobré řešit, co už se stalo a nejde změnit. Může to přinášet zbytečné setrvávání v něčem, čeho by se člověk měl nebo chtěl zbavit.
Zkus třeba Osha, ten je myslím tomuhle náhledu celkem blízko, není to takový ten tradiční duchovní guru, co radí vypořádat se s něčím, co je dávno za tebou. On je vlastně dost netradiční ve více názorech.

Vidím to naprosto stejně Proto nemám pocit, že by měl člověk hledat nějaké rozhřešení. Chyby neexistují, člověk udělá vždycky to, o čem si v daným okamžiku myslí, že je nejlepší. Když je z toho prů.er, tak to znamená jenom to, že mu ještě něco důležitýho uniká.
Možná je lepší se na žádnou literaturu a cizí zkušenosti nespoléhat, ale poslouchat jenom sebe. Vlastní intuice ti poradí nejlíp, ostatní by tě mohlo spíš plést, nebo dokonce navést na cestu, která vůbec není správná.
Protože sama píšeš: ...

Tak proč máš potřebu ještě něco řešit? Nedej na to, že je kolem pořád spusta lidí, co vydělávají na těch, kteří hledají sebe sama svoje štěstí, takže pořád všem vnucují, že se mají hledat, že se musí vypořádat s minulostí atd. Jestli se cítíš dobře, tak nic neřeš. A jestli se dobře necítíš, tak ti stejně nikdo jiný než ty sama nepomůže. Protože jen ty sama, když k sobě budeš úplně upřímná, můžeš přijít na to, co si se sebou máš vyřešit.
A radši pak o tom sama napiš knížku

Já to myslela právě tak, že bych ráda zapracovala na tom, abych se v té minulosti už moc nešťourala. Mám třeba jednu konkrétní věc, která se stala cca dva roky zpátky. A vždycky třeba po půl roce mě napadno něco, co bych k tý věci ráda té zúčastněné osobě dovysvětlila. A přitom je to celý úplně putná, v současnosti to nehraje absolutně žádnou roli, ani mě to nijak už nežere, jak to tehdy dopadlo. Ale pro nějaký vnitřní pocit "čistého stolu" mám prostě takovou pitomou potřebu dovysvětlování. Kupříkladu včera jsme si k tomu zase něco řekli, ani ne z mého popudu, prostě to vyplynulo, a dneska mě zas napadlo něco dalšího, co bych k tomu strašně potřebovala říct. No prostě zbytečný babrání

Tak já to nemyslela tak, že se toho babrání zbavím určitě jen díky nějaké osvícené literatuře, to vůbec ne. Já si myslím, že se k tomu dopracuju zase opět tak nějak sama, i k tomu využívání pozitivní mysli. A ani to není nějaký můj definovaný cíl, natož s přesným postupem a časovým harmonogramem. Jen mě v celku baví občas tyhle knihy číst, takže jsem to myslela tak, že ke mně náhodou třeba nakonec dopluje něco, v čem si něco užitečného objevím

Požádej a je ti dáno od Esther a Jerry Hicks, i když začátek je takový zdlouhavý a složitý. Napsali pak tři knížky pro děti Sára - kniha první, druhá, třetí. Teď čtu zrovna tu druhou a je to velice hezky a jednoduše vysvětleno, opravdu příjemné letní čtení, ze kterého si člověk něco odnese.
Jinak mě teď hodně na jaře nakopla knížka Já to dokážu od Hay.
Těch knížek jsou kvanta, osobně to vnímám tak, že každému sedne něco jiného, tím že každý jsme jiný, tak chápeme jinak a potřebujeme různé pohledy na to stejné.