Kariéristky

Reaguji na Zuziik: Ano. Vše má své pro a proti, hlavní je vyváženost.... za ty roky jsem to již také poznala... ale znám mnoho žen, které se ženou a ženou a přitom jim "život" doslova uniká mezi prsty... Ale zase klobouk dolů před nimi. Myslím si ale, že mnoho mužů "kariéristky" by doma ani nechtěli.... i když... ono opět asi jak se to vezme!

Dle mého názoru v ČR není tolik míst, kde by žena měla šanci udělat opravdu velkou kariéru a i když, tak musí být hodně dobrá, aby obstála. Všechny se ženou na vysokou a hned jak přijdou první den do práce už si říkají, jak to tam povedou aniž by na to vůbec měly schopnosti. Ve výsledku tyto ženy většinou sedí u počítače a jsou rády, že stihnou v práci udělat, co mají. Nehledě na to, že kolikrát právě ten chlap s tou kariérou pomůže tu ženu někam protlačit. Tato velká místo jsou totiž většinou přes kamarády Nikdo neříká, že by ženská měla sedět doma u plotny to né. Měla by se vzdělávat a získávat zkušenosti, ale když se žena rozhodne jen pro kariéru, tak tím většinou ublíží jen sobě, protože o rodině příliš uvažovat nemůže. V jednom případě muži v ČR nesnesou úspěšnou ženu a když, tak je jich většinou málo a nebo to jsou ti, kteří nechají vše rádi na ženě. Tj. superžena, která chodí do práce, uklízí a ještě se stará o děti zatímco muž chodí pouze do práce. Nechtěla bych být matkou, která je věčně v práci a maká pro cizí. Nechci abych jednou přišla do školy a doslechla se, že moje dítě bere drogy a špatně se učí a ve volném čase se tahá bůh ví kde. Ano žena by měla mít svůj koníček případně práci, která jí baví, ale neměla by ji zatěžovat pokud už je matkou. To je můj názor. Žiji určitou částí v tom, že o rodinu se má starat muž. Je to tak dle mého i podle přírody a jak se jde proti tomu, tak to nemusí dělat dobrotu. Znám spoustu žen, které mají *kariéru* asi o dvě tisícovky větší plat než před tím a chlapa nechtějí, ale je to především i proto, že je žádný nechce a ony už žádného chlapa do svého hnízdečka nechtějí. Možná tak pejska a nebo kočičku.

A doporučuji pořad na čt1 někde je to v archivu pořad celnice a téma rodina. Je to zajímavá debata. Spíš jde o to, kdo si co vybere. Peníze, vlastní nezávislost ale samotu, pohodlí, kariéru a nebo rodinu. Já nevidím lepší smysl než předat něco svého dítěti než nějaké cizí firmě, která mě za pár let dřiny v týmu pošle někam ze dne na den s přehledem například. Znám hodně kariéristek nebo žen * nezávislých na muži*, ale většinou jsou nešťastné. Vždy má člověk dvě cesty a nikdy neví kam dojde. Každopádně vždy může litovat a nebo se radovat. Každopádně pro mě kariéra není a nikdy nebude na prvním místě.

Já spíš přemýšlím, co je to ta "kariéra". Slovo kariéristka je dost otřesné, představím si spíš takovou nějakou satorii, která myslí jen sama na sebe a jde přes mrtvoly
Jako ženu, která by musela volit mezi rodinou a prací, tak si představuji třeba nějakou vyhlášenou lékařku-specialistku nebo vědkyni, která se prostě tak oddá svému oboru, že nestíhá nic jiného..Ale jinak nechápu, jak si může žena tolik zakládat na nějaké pseudokariéře, např. kancelářské pozici a "obětuje" se kvůli tomu, aby za 5 let z pozice junior postoupila do pozice senior . Já nevím, no, přijde mi to až úsměvné.
Nemá cenu spekulovat, co je pro koho lepší. Člověk má žít tak, aby se cítil spokojený. A to každá žena sama podvědomě cítí, jestli je se svým životem spokojená nebo ne. Namlouvat si můžeme, co chceme, ale v hloubi duše víme jenom my samy, jak to doopravdy je. Pokud si holka nechá umotat tři děti a pak sedí doma a brečí, že jí to doma s..e, protože nemůže chodit do práce a po večerech pařit s kamarádkami, tak to je prostě jen její chybné rozhodnutí na to žádná obecná příručka nebo rozhodovací vzorec není. To samé je, pokud žena nechce děti, protože si myslí, že by ji omezovaly a překážely a po 40-ce zjistí, že na sama na baru už vypadá blbě a že všechny kámošky už mají rodiny a začne panikařit, že jí ujel vlak, tak je to taky špatně.
Příčinou většiny problému jsou vždycky špatná rozhodnutí. Člověk by měl vědět, co v životě chce a za tím si jít. Prvním předpokladem je vhodný partner, protože vždycky vedle sebe potřebuješ člověka, který ti pomůže a podpoří tě, ať už se rozhodneš se životem naložit jakkoliv. To, co tady většina holek nazývá "kariérou", je vpodstatě jen dobrá práce, která se dá úplně v pohodě skloubit s péčí o rodinu a se zábavou, pokud člověk není líný a nepotřebuje trávit půl dne po kafíčkách a po kadeřnicích. Mít "dobrou"práci je klíč k tomu, aby žena byla relativně finančně nezávislá na druhých a zároveň si mohla dovolit ten "luxus" mít děti. Ale ze zkušenosti vím, že pokud máš děti, už nikdy nemůžeš být zcela nezávislá. Máš prostě zodpovědnost a vedle sebe osůbky, které jsou na tobě závislé a potřebují tě, a ty tu musíš být pro ně. Je to velké pouto. Pro někoho je to spíš okov a nechce se nechat spoutat. Takto chápu ženy, které nechtějí mít děti. Pro mne je tohle pouto spíše jako silný řetěz, který drží, chrání a zabezpečuje všechny blízké kolem mne. Tak já vnímám rodinu. Dává mi pocit zospovědnosti, ale zároveď síly, stability, zázemí a bezpečí. Sama bych nikdy nedokázala to, co s rodinou. Byla bych sama a ztracená. Čili to, co je snem některých žen, že budou samy a nezávislé, to je pro mne doslova noční můra Takže já hlasuju za rodinu

Reaguji na amelie1111: Napsala jsi to výstižně.
"Kariéristka" mi zní taky trochu pejorativně, rozhodně bych se za ní neoznačila. Ale "obětovat se" mi taky nepřijde správné. Proč? Tolerantní chlap by přece ženu měl podporovat, aby mohla dělat, co jí baví a co jí naplňuje. Pokud by mě měl tlačit do nějaký role hospodyňky s tím, že sám se postará, asi bych brzo vzala nohy na ramena. Někomu může takovýhle rozdělení rolí vyhovovat, ale já potřebuju ke štěstí mít i vlastní život, vlastní prostor pro realizaci, vlastní příjem (byť nesrovnatelně menší než partnerův). Partner a rodina přesto u mě zůstanou na prvním místě, to se nijak nevylučuje.

Reaguji na amelie1111:

Moc pěkné.
Já rozlišuji mezi významy slov "kariéra" a "kariéristka"; "kariéra" beru opravdu ve smyslu "profesní dráha", a nevyjadřuje to jak moc se člověk kvůli dané pozici obětuje. Klidně se dá říct třeba "její kariéra zahrnovala zejména pozici dojičky v JZD a později, poté, co už na tuto práci zdravotně nestačila, obsluhy veřejných záchodků". Klidně. "Kariéra" je neutrální slovo.
Naopak "kariérista" je pro mě člověk, který je do té kariéry zažraný, a je to pro něj priorita číslo jedna. Někdy to může být pochopitelné, jako u těch zmíněných profesí, někdy je to úsměvné a jindy šílené, jako ta slečna, která zabila svoje novorozené dítě, protože se bála o pozici recepční na městském úřadu.

O tématu "žena chce pracovat a mít slušnou práci" bychom se jako o "kariérismu" mohly bavit v situaci, kdy by muž byl schopen bez problémů uživit sebe, ženu v domácnosti a několik dětí - vybavme si střední třídu v USA padesátých let. A zároveň (nutná podmínka!) by platilo dřívější pravidlo o tom, že žena po rozvodu dostane takové výživné, aby měla stejný životní styl jako v manželství. A do třetice je takovéto zajištění i pro případ ovdovění.
Protože jen v takovém uspořádání (se kterým mimochodem nesouhlasím, protože příliš často docházelo k parazitování na mužích) se dá snaha "mít slušnou práci" brát jako "kariérismus". V naší společnosti jsou primární důvody naprosto jiné.

Označovat ženu, která chce mít slušnou a jistou práci jako "kariéristku", to mi přijde stejně ujeté, jako označovat ženu, která 1x týdně vyluxuje a vytře prach a 2x za měsíc převlékne postele jako "uklízecího maniaka"

Dobrá poznámka, asi se tu pak každá baví o něčem jiném. Právě si nemyslím, že těch kariéristek - satorií je u nás hodně. A i ženské na vysokých pozicích můžou být normální. Spíš jsem s tím ale setkala od holek, které si hned po škole pořídily rodinu, a všechny ostatní jsou pak pro ně kariéristky.
Jak už tu někdo psal, může to sloužit jako výmluva - kariéru pro rodinu obětují hlavně ty, které nesehnaly práci, co by je bavila a rodinu kariéře ty, které nepoznaly vhodného partnera.

Zas záleží, jak moc kariéristky, ale souhlasím s tímto:

Na duhou stranu chlapi většinou těžce nesou, když má žena lepší pozici/plat, to pak může dělat ve vztahu problémy.

tak nějak

Bůhví co jsem pro ostatní já, když jsem si x let bezostyšně užívala svobody, cestovala, snažila se jít za svými sny... zatímco exspolužáci spláceli hypotéky, rozmnožovali se.... Teď už jsem trošku jako ptáček lapená, protože mám stálého partnera a pomalu to bude asi spět k usazení, rodině....
Ovšem nedovedu si představit obětovat svůj život rodině víc než bude třeba (ani si nemyslím, že trochu povyrostlé děti by mne chtěly mít stále za zadkem a aby byly mým jediným koníčkem či snad dokonce "projektem" - abych do nich vkládala příliš nadějí a tlačila je někam, byť s dobrou vírou...myslím, že budou šťastnější, když se jim budu věnovat po práci, která mne nabije, než abych byla věčně doma s ponorkou....).
I tak se ale necítím jako kariéristka, protože čistě o nějaké postupy v práci mi prostě nejde - jen se chci úplně normálně uplatnit v tom co mne baví. Mám výhodu, že vím naprosto přesně co mne baví a nemusím dumat nad tím, která práce by pro mne byla vhodná. Ne každý to tak má.

Znám několik kariéristek. Dvě ze tří zůstaly rodičům na krku. Ta jedna je špička ve svém oboru, lidé za ní jezdí zdaleka, nelitují peněz za její práci. Ale! Nemá třeba vůbec ponětí, kolik stojí rohlík! Oblečení jí kupuje maminka, o marketing firmy atd se stará její tatínek nebo na to má firmy. Je jí asi 40 a vypadá to, že nebude mít následovníky s jejím vlastním genetickým potenciálem. Hrubě řečeno: zůstane starou pannou. Jinak všechna čest co se týče její odbornosti.
ztratila nadhled a lidský přístup. od svých zaměstnanců vyžaduje totéž, co dělá sama. Proto u ní vydrží jen svobodní a nezadaní, kteří nemají jiné zájmy než práci. Pak jim ovšem hrozí vyhoření..

Reaguji na amelie1111:
Napsala jsi to moc pěkně. Za kariéristku jsem se nikdy nepovažovala, přesto jsem to v práci "dotáhla daleko", získala jsem místo, které do té doby bylo vyhrazeno pouze mužům . Musela jsem se hodně snažit, chlapi těžce nesou, když jim velí ženská. I tak jsem vychovala syna, věnovala jsem mu každou volnou chvíli. Někdy to bylo náročné, jindy pohoda. Ale každý jsme jiný. Někdo se vyžívá v tom, že si pořídí 3 děti a plně se jim věnuje, možná až nezdravě, posluhuje jim. Ono, když je žena doma, tak nějak se očekává, že všechno bude hotovo a ostatní nemusejí "přeložit stéblo" a věnují se jen své zábavě. Já to neodsuzuji, ale neumím si představit, co by taková hospodyňka dělala, kdyby zůstala sama. Po čtyřicítce už po ní žádný zaměstnavatel neprahne, takže získat místo je docela těžké. Z čeho pak platit byt, hypotéku, školu, koníčky dětem, běžný provoz domácnosti. A samozřejmě by všude začínala se základním platem, než by se trochu vypracovala. Taky je to určitě nezvyk začít chodit do práce třeba po 15-20 let. Pracovní návyky se ztrácejí velice rychle, viz třeba člověk pár měsíců nezaměstnaný. Zřejmě nejlepší je zaměstnání na 6-8 hodin, jít domů s "čistou hlavou", žádné přesčasy. Zbývající čas věnovat rodině a taky sama sobě. Předpokládá to zapojit do domácích prací děti i partnera. Tak asi vypadá kompromis.

souhlasím

Sama jsem před volbou ohledně budoucího zaměstnání - buď něco co by mne nebavilo až tolik, ale přesčasy minimální... no a nebo naopak. Zatím to rozseknout neumím... a třeba se za nějaký čas najde třetí verze.

Tak to hodně záleží na individuálních kritériích, těžko se soudí obecně. Pro mě osobně je kariéra důležitá ve smyslu - dělat, co mě baví, získat si v tom reputaci, být dobrá, trošku pomoct světu a okolí. Nedělám to pro žádnou firmu, dělám to pro sebe, to mě uspokojuje. Nemyslím si, že by nutně měl být každý posedlý prací, ale žena by v každém případě měla být co nejvíc samostatná.. protože muži jsou stvoření vrtkavá a nestabilní. Někdo je do rodiny hodně, jak tu někdo moc hezky psal - pro někoho jsou to okovy (třeba pro mne). Na jednom ani druhém není nic špatného. Někdo má jako koníček práci, někdo děti, někdo život sám či cestování aj.

A jen bych dodala k sebeobětování - nehrajme si na mučednice, pokud to samy chceme.. tím myslím, že ženy ze sebe rády dělají nesobecké chuděry, které se obětovaly a měly děti a vykašlaly se na samostatnost, ale při tom ty ženy o tom snily už od šestnácti a v devatenácti slintaly nad dupačkama..stejně tak se "někdo obětuje pro firmu", ale při tom to je workoholik, svou práci miluje a bez ní by měl život prázdnej.. to taky neni žádný obětování.

Reaguji na Sang:

Tak s tím souhlasím, taky mě irituje, když se někdo zcela dobrovolně rozhodne pro nějakou namáhavou činnost, a pak ze sebe dělá chudáčka.

A souhlasím i s tím o kariéře; představa že "to dělám pro firmu" mi taky přijde mírně ehmmmm a nedivím se, že lidé kteří to vidí takhle si nad kariéristy ťukají na čelo. Ale pro mě je důležité "dělat v práci něco, co mě baví" (aspoň trochu!). Protože je sakra rozdíl v tom, jestli se 40 hodin týdně bavím, nebo 40 hodin týdně pokukuju na hodinky kdy už sakra bude padla.