Kariéristky

Nejlepší je asi všechno dohromady
Ale sázka na vlastní schopnosti je větší jistota než sázka na partnera ...... spousta manželství nevydrží, a z něčeho je pak potřeba žít.

Reaguji na tara123: to ano, ale někdy člověk musí pro lásku obětovat....

Reaguji na cayenne.yenne:
Aby tě ta oběť jednou nemrzela. Není špatné být ve vztahu s pocitem, že nejsem na druhého zcela odkázána.

Je blbost se kvuli lásce obětovat. To pak není láska. Člověk musí najít kompromis, aby byl spokojený jak doma tak v práci. Celkově je důležitější rodina, ale pokud náhodou vztah nevydrží, tak tě to nesmí dostat do kolen a musíš se zvládnout postarat o sebe a třeba i děti.
Je hloupost se obětovat chlapovi a rodině a je hloupost obětovat rodinu práci. Je to jen práce.
Dneska je a zítra třeba nebude

Není dobré ani jedno. Ve všem je třeba najít rovnováhu. Nikdy jsem nebyla ženou, která by se hnala za kariérou, ale ani za rodinou. Zaměstnání mám normální, výdělek ani malý, ani vysoký. Teď mě čeká mateřská a trochu jsem nervozní z toho, že budu "odkázaná" na manžela, ale zase vím, že na něj je spoleh a že se postará. Po rodičovské nechci zůstat doma, vím, že potřebuju kontakt s lidmi a chci mít "svoje peníze", takže už teď přemýšlím, co bych mohla dělat při mateřské a kam případně směřovat, protože momentálně jsem trochu "vyhořelá" a nedokážu si představit, že se vracím na stejné místo. Ale vím, že nechci obětovat jedno pro druhé.

vnímám to stejně (navíc po x vztazích ). Já to mám se současným partnerem tak, že mne podporuje v tom, abych se dostala do práce, která mne láká (to asi není kariérismus jako takový - jen chci dělat to co mne nejvíc baví). Tam je ještě trochu cesty - zatím si vytvářím "praxi" jinde a šetřím na nové začátky, doplňuju si vzdělání... Až bych se dostala do vysněné práce, partner by byl i rád případně na "mateřské", ale to já zas asi nechci - nebo leda později - zezačátku chci být s případným dítětem já.
Dřívější partneři mne chtěli spíš víc doma (když to řeknu ve zkratce), takže změna. Myslím, že současný stav mi vyhovuje víc. Zažila jsem i to, že jeden bývalý partner nechtěl abych pracovala (jako vůbec) a abych byla doma, že nás uživí. Pro mne to vůbec nebylo... finanční závislost na někom a žádné vlastní opravdové uplatnění.

Jak píše LaArdilla - důležitá je rovnováha. Pro každého je ale jinde...

Nemyslím si. Člověku se může něco stát, může onemocnět, nebo tak a co pak? Pak nebude mít taky vůbec nic.

Myslím, že takhle všeobecně to říct nelze. Já jsem pro rodinu, k čemu by mi byly peníze, když bych si je neměla s kým užít?

No tak je ještě jedna možnost,že někdo nemá rodinu....ne kariera, ale prostě život...jsem starší a zatím nemám díte, ale ne kvuli karieře, prostě se tak stalo - neodkládala jsem rodinu, prostě nebyl ten pravý.
Až jednou díte budu chtít, nevidím duvod proč nejít na mateřskou a pak zase pracovat. Podle mně je se jedno s druhým nevylučuje.
Dědictví nějak nehrozí....takže se musím ohánět sama.

Nepokládám se za kariéristku, ale "být soběstačná" pokládám za téměř naprostou nutnost. Jako omluvu beru jen těžkou nemoc (ať už vlastní, nebo péči o nemocného člena rodiny).

Myslím, že se dnes velice zaměňuje "práce je pro mě smysl života a všechno jí obětuji, abych v ní byla úspěšná" a "práce je velice důležitá, protože nám umožňuje dělat všechno ostatní; je třeba dávat si pozor, aby naše vztahy a zájmy nekolidovaly s prací".

Reaguji na Moňas:

Statisticky vzato, je mnohem více rozvedených manželství než invalidních lidí, tudíž je výhodnější spolehnout se sám na sebe.

No vidíš a já mám tu zkušenost, že kdybych byla soběstačná, ale byla na syna sama, tak se můžu jít zahrabt, když mi onemocněl. Do práce bych totiž celý rok nemohla jít...

Pravda, pravdoucí....

Však nemusí být každá, co není karieristka závislá na chlapovi... Ale stejně jsou životní situace, že ženská může být třeba prezidentka, ale život prostě někdy člověka srazí na kolena a to se podpora manžela prostě hodí. A nejen ta finanční

Asi záleží na konkrétním případu, ale spíš si myslím, že není moc chlapů, co takovou oběť doopravdy ocení.
Já jsem se kvůli příteli dost rozmýšlela, jestli mám odjet na erasmus, a nakonec jsem jela a jsem ráda - on pak taky jel na delší dobu v zahraničí, a já bych si to hrozně vyčítala, kdybych tenkrát nejela.
Nevidím důvod, proč by se měl vztah vylučovat s kariérou. Podle mě je lepší využít dobrou příležitost, když se naskytne - skončit se dá vždycky
S dětmi už je to trochu jiné - to holt musí práce na chvíli stranou, pokud nemá trpět rodina, ale zas to není na celý život. Když lidi v mý generaci začnou "budovat kariéru" okolo 50, budou mít dost prostoru to někam dotáhnout, než půjdou v 75 do důchodu...