Je panenství přežitek?

Já jsem měla první sex v 18ti letech - to je pro někoho taky "pozdě". Měla jsem okolo sebe holky co s tím neměli problém od 15 či šestnácti. Ale já jsem se na to necítila, potřebovala jsem potkat chlapa, kterýmu bych důvěřovala. A plně podporuji tvoje rozhodnutí, i když máš občas pocit, že když už ostaní holky mají sex měla bys i ty....to je normální ale nenech se těmi pochybami zvyklat. Osobě si nemyslím, že první sex záleží na věku (i když 15let se mi zdá oprvadu brzy). Ale záleží na partnerovi a jak mu důveřuješ a jak je k tobě ohleduplný. Na prvním sexu je důležitá hlavní věc - jestli se ti to bude líbit a bude ti to příjemný nebo ne. Protože když je první sex nepříjemný, máš strach a partnerovi nedůveřuješ....delší dobu budeš muset napravovat, aby se ti sex libil a byla to i pro tebe radost z lásky. Určitě se ti vyplatí počkat na toho pravého ( vím, že to zní možná směšně) - někoho kdo tě bude přitahovat, koho budeš milovat a důvěřovat mu. Určitě to není přežitek, a určitě najdeš chlapa, který to ocení ( jsou muži, kteří si váží toho že jejich žena "spojila" svoje tělo jen s nimi)

Moje zkušenost byla taková- poprvé to bylo v 15ti s klukem o 5let starším, kterého jsem milovala a najivně si myslela ,že on mě taky. Vzpomínka hrozná, zážitek žádný. S odstupem času bych se spíš styděla za to, že už nejsem panna, než že jsem. Myslím, že pokud najdeš člověka, který tě opravdu miluje a připraví tě o panenství - udělá vše pro to, aby to bylo nádherné. Myslím, že se nemusíš trápit, nebo řešit, jak to tomu muži řekneš. Ono to opravdu přijde samo. Někomu dřív, někomu později. Kdybych byla tvoje máma- byla bych na tebe pyšná.

Já mám zase pocit, že se z panenství zbytečně nadělá...jako že je to to nejcennější co žena má a že muž bude šťastný atd. atd. Podle mě už to trochu přežitek je. Tím neříkám, že je úplně ideální začínat s ním v 15ti... to je brzo a jsou to většinou ještě děti a ne ženy. Nemyslím si, že je nutné spěchat...ale zase panenství brát jako jakýsi poklad podle mě taky nejde.

nemyslím si, pro mě byl první zážitek hodně bolestivý a nepříjemný a přesto za párkrát už jsem v sexu našla zalíbení Co tak vím, tak poprvé se to většinou nelíbilo žádné...trvá to, než si člověk nějak najde k sexu vztah, přestane se stydět, naučí se říkat partnerovi, co a jak se jí líbí...prostě se tak nějak uvolní a otrká. Proto s věkem se podle mě zlepšuje, člověk svoje tělo začne vnímat jinak než v 15ti.

třeba můj první partner to neocenil....ne nějak špatně myšleno, jen mě to hodně bolelo a jeho trápilo, že mi způsobuje bolest (i mi tekly slzy), přitom chtěl, aby se mi to líbilo a abych byla šťastná a tak z toho byl docela vykolejený, že to pro mě bylo tak nepříjemné.

Takhle to taky neberu, jen jsem chtěla dát příklad, že než v 15ti jako já, tak radši ve 22ti.

No vcelku souhlas, co jste tu psaly výše. Já se poprvé milovala před 2 lety, tedy v 19, ale i tak, zážitek spíš hrozný než uspokojující - asi to bylo tím, že to nebylo z lásky (ale pozor ani z nouze), vyplynulo to ze situace a dost to bolelo, takže v tu chvíli jsem toho dotyčného upřímně nenáviděla.
Potom jsem poznala chlapíka do kterého jsem se vážně zamilovala a bylo to to nejhezčí ze všeho.
Mé spolužačky co vím přišly o věneček daleko dřív než já, ale nikdy mi to nepřišlo divné - naopak, kdybych tu příležitost měla, klidně si počkám do dvadvaceti a hlavně ! na toho pravého !

Já to takhle taky neberu. Já jsem panna protože jsem ještě nikoho nepotkala, ne, že potkala, ale nechtěla jsem ,,mu dát to nejcennější"... Já to naopak chápu spíš jako nějakou potíž, protože jak píšete, bolí to apod. Dřív to byl symbol, kdo o to přišel před manželstvím, byl skoro kamenován... To by se mi taky nelíbilo. Ale dneska mám zase pocit druhého extrému - je to zbytečnost, koukej se toho nejdřív zbavit, nezatěžuj mě tím...

Já si myslím, že se z toho moc nadělá. Ale v jiném slova smyslu než Patty. Podle mě by se mělo panenství brát jako normální, přirozená věc, která je součástí života. Nemělo by se řešit jestli to je či není vhodné být či nebýt panna. Prostě buď jsem nebo nejsem, je to moje věc a nikomu do toho nic není. A pokud se s tím partner nesmíří a nebude se mu to zdát, upřímně, co od něj čekat příště?
Nic si z toho nedělej, žij dál a ono to časem přijde i s panem Pravým (pokud existuje - a já jsem přesvědčená, že ano ), kterému bude tvé panenství šum a fuk .

Uvidíš, že někoho potkáš a bude ti to připadat přirozené a nebudeš se stydět mu to říct. Já jsem začínala v 18cti. Před tím jsem měla půl roku kluka, který ani nevěděl, že jsem panna. A pak jsem potkala toho, který to věděl během prvního týdne randění - prostě důvěra

Řeknu to asi tak: rozhodně to nepovažuji za "to nejcennější" co žena má, to by teda byla pěkná chudinka Snad mají ženy i cennější vlastnosti, inteligenci, empatii, samostatnost a podobně. Takže když už někoho miluji a vím že on mě, nač s tím otálet.
ALE! Přece jen je to "poprvé" a svoje "poprvé" si všichni chtě-nechtě většinou zapamatujeme, ať jde o "poprvé do školy", "první pusa", "první pětka", "první kolo", "první setkání s mořem", "první měsíčky"... Prostě to "poprvé" má tu magickou moc, že nás svou vyjímečností a novostí zasáhne, takže i "poprvé s klukem" by měl být ideálně příjemný zážitek, jelikož si ho budeš pamatovat napořád.
Já si taky počkala, až budu vědět, že mám přítele, který mě miluje minimálně stejně jako já jeho. A díky tomu to byl pro mě krásný zážitek, bolest si teda fakt nevybavuju, jen to, že jsme se oba strašně těšili, nespěchali a náramně si to vychutnali, s plným vědomím, co to pro nás oba znamená. Přestože nám vztah nevydržel, nikdy nebudu litovat, že k tomu došlo právě s ním, protože se mi to opravdu líbilo a asi i díky této první pozitivní zkušenosti, mi vydržel veelmi kladný vztah k sexu
Co z toho plyne? Nic nehroť, zbytečně se nervuješ. Až najdeš někoho pro delší vztah, kdo tě bude mít opravdu rád, bude se s Tebou i rád milovat bez ohledu na to, jestli jsi či nejsi panna. Bude-li znát pravý důvod (že se zkrátka nevyskytl nikdo na delší vztah) určitě nebude řešit, jestli jsi divná, stejně tak od něj nečekej obdiv, že mu dáváš buhví co Chlapi naše panenství podle mě řeší mnohem méně než my, holky

Retka
Někde v jiném tématu jsem četla o tom, že jsi nenašla nikoho, s kym bys chtěla mít vztah. To naprosto chápu, taky neumím jít do vztahu jen kvuli sympatii, opravdu potřebuji silný cit, a proto jsem ted po poslednim vztahu docela dlouho sama. Ale lepší být sama, než s někým jen proto, že dlouho nemám vztah.
Já nejsem panna od patnácti, poprvé to bylo s klukem, se kterým jsem byla pár let, a i když samozřejmě žádná extáze to nebyla, tak mě to nebolelo a špatné vzpomínky na to nemám. Ale jak už jsem dlouho bez vztahu, tak bez sexu nejsem. Umim oddělit lásku a sex. Ale mám absolutní pochopení pro lidi, kteří to neumí. Prostě každý jsme jiný, každý se cítíme dobře jinak.
Proto se do ničeho netlač, ani do vztahu, ani do sexu, pokud o tom nejsi stopro přesvědčená. Nehleď na to, co si myslí ostatní. No a protože čekáš na pravou lásku, tak tomu pravému opravdu tvé pannenství vadit nebude, to mi věř.
Hodně štěstí.

Retka
Nevím, myslím že se kolem panenství zbytečně nadělá... Já s voje poprvé prožila v 16 s klukem kterého jsem milovala a on miloval mě. Bolestí jsem nebrečela, ale blahem nejásala Rozhodně si myslím, že takové to poprvé na růžových lístcích s romantickou hudbou a slibem navěky věků být pouze spolu je jen velká filmová blbost Takže jediné co Ti poradím je: nepřemýšlet nad tím, nemalovat si své poprvé s princem na bílém koni, a nechat všemu volný průběh

Já si to ani tak nepředstavuju. Když čtu některý knížky pro holky, jak tam má při prvním sexu málem orgasmus Chci se milovat s někým, s kým mi bude dobře a budu mu věřit atd. A nebudu toho později litovat. A okvětní lístky u toho mít nemusím