Jak se pořád nebát že mi umře králíček?

Reaguji na sirrrrka: Reaguji na Pajinka282246:
Já si myslím, že je to právě hlavně tím, že víte, že už není nejmladší, člověk to normálně neřeší, když se například zvíře běžně dožívá 15 let a je mu 5, tak je na takové úvahy čas, ale jak třeba i vidíš, že stárne atd. Takový je prostě koloběh života. Ale to pořád neznamená, že tady s náma nemůže ještě několik let spokojeně vegetit. Řekla bych, že to budu vnímat stejně, až bude naše fenka v letech. Tak hodně štěstí...

Reaguji na eileen11:
S tím mejdanem jsi to napsala hezky... A souhlasím i s tím, že příroda to tak prostě zařídila, že většina zvířat má život kratší než my, tak si potom kdyžtak pořídit rychle jinou radost v podobě zvířátka, nejlépe nějaké dlouhověké želvy nebo papouška...

Souhlasím s Eleanora22 a Mallory Knox. To by mě opravdu zajímalo, co chce zakladatelka slyšet. Je to normální koloběh života, kdybych se měla věčně strachovat, kdy nějaké z mých zvířat umře ,tak se asi zblázním..

sirrrrka[/cituji] Docela by mě zajímalo kolik ti je/vám let, páč jestli se takhle vyjadřuje dospělý člověk, tak to je docela síla. Máte horší slovník než kdejaký puberťák.

Já to mám takhle se psama brečím každý týden kvůli tomu že jednou umřou a já s nimi protože jsou to moje lásky největší

Reaguji na otuzilka: Já skoro každý den, když ji pozoruji jak spinká a uvědomím si jak moc ji miluju

Já bych ještě pochopila a byla schopná empatie, kdyby už s králíkem bylo zle a zakladatelka si přišla pro slova útěchy a povzbuzení, ale tohle?
Vzala jsem si k sobě kotě z vesnice, aby se dožilo aspoň dospělosti. Teď má přibližně půl roku, už je ten správný čas začít brečet, že mi jednou umře, což je stejně nevyhnutelné (cítím v tom absurditu skutečně jen já a dvě další?), nebo si mám raději v klidu užívat společné chvíle a hry, dělat vše proto, aby mělo co nejdelší a spokojený život a pláč si nechat, až na dobu, kdy skutečně umře a já k tomu budu mít důvod?
Pokud někdo emocionálně nezvládá pouhou představu toho, že zvíře jednou odejde, patrně by si ho neměl v zájmu zachování duševní rovnováhy vůbec pořizovat. A brečet každý týden nebo obden? Pokud se nejedná o šestileté dítě, tak to už vypadá na emocionální poruchu psychiatrického rázu, a to nemyslím s nadsázkou. Oplakávat někoho, kdo žije a neumírá, je mírně řečeno divné.

Máš recht.

Ježiš, tak je někdo holt citlivější. A já sem tohle nevěděla, než sme si psa pořídili. Teď už vím, že nikdy žádného už nechci.

Mně přijde, že spíš mají poruchu některé uživatelky tady na omlazeni...

Myslím, že příčina je tady.

měla by ses nad sebou zamyslet.. mojeho králíčka mám radši než děcka (to fakt, protože děcka nesnáším, mám taky nějakou poruchu nebo tak? ) a psala jsem že mi už jednou málem umřel i veterinář to říkal ale vzpamatoval se z toho tak mám prostě strach.. A v tomhle ohledu je mi jedno jestli někomu příjde že se chovám jak šestileté děcko nebo ne tak co to tady plácáš

Souhlasím s tebou.

Reaguji na sirrrrka:
já tě naprosto chápu, jen nechápu některé proč do diskuze vůbec přispívají když nemají pořádno radu.
Mám králíčka přes 3 roky, jasně že se o něj bojím, říkám že je moje první miminko ale na to že někdy umře se prostě nesmí myslet. Věnuj se mu, hraj si s ním, mazlete se, "zabývej se s ním"..
Já už Benjimu zachraňovala život několikrát, nikdo neví čím to je ale opakuje se to s pravidelností každé 3 až 4 měsíce. Z ničeho nic přesatne jíst, pít, bobčit, čůrá pod sebe je nafouklý a apatický. Chodím s ním ke králičímu specialistovi taky mi bylo řečeno že jednou se mu rpostě nemusí podařit ho zachránit, pustila jsem tu větu hned z hlavy. Stojí to spousty peněz, času a nervů a slz ale všechno tohle mi za to stojí, když vidím jakou má radost ze života, vyhazuje prdelku do vzduchu, třepe hlavičkou a blbne. Přijde se pomazlit, přijde si pro sušenku...
Kdo ušáka nemá tak to nepochopí. TY ho máš tak si užívejte přítomnosti a na to co jednou bude nemysli.

to že každému umřel po dvou letech neznamená že to bude tak i u tebe a že tě každou chivilku opustí. Ušáci se mohou dožít i 10 let.

Kdysi jsem měla psa, měla ho ráda celá rodina a když umřel tak jsme to obrečeli. Ale určitě jsem ho nebrala jako svého mimíska , ale něco jako parťáka. Taky mi přijde trošinku ujeté ve 23 letech být takto upnutá na králíčka. Mimochodem, zakladatelka je vegetariánka?

Reaguji na myskin:
my třeba bereme psa jako člena rodiny i když má 4 nohy. Mimochodem, každýmu přijde ujetý něco jinýho

já taky, dojíždím s ním do Prahy, z domova až do ordinace je to hodina a půl cesty. TAky mi na pohotovosti velmi arogantní veterinářka řekl aže je to jeho konečná a at se smiřuju s nejhorším. A ještě o něj ohla jehlu. opravdu jsem neměla slov. zřejmě měla na králíky stejný názor jak ty urýpané dámy tady.

přesně, hlavně ono je to také tím že, ač chceme nebo ne, většina lidí má králíky jako část jídelníčku a když tu někdo řekne že je ušák miminko tak už člověk patří do cvokhausu.