Ideální věk pro mateřství

Budu psát o mých zkušenostech a názorech. Píšu tuto větu na úvod záměrně, protože ,co se mateřství týče, je to v něm vše zcela individuální. Takže kdyby mi někdo chtěl oponovat, že on to tak neměl, já to měla přesně takhle.
Nemyslím si, že nějak extra záleží na věku, spíš na tom, jak je na dítě žena připravená po více stránkách - psychicky, fyzicky, emocionálně a hlavně ekonomicky. A hlavně musí mít chlapa, o kterém ví, že se o dítě a matku postará. Samozřejmě jsou matky, který to zvládnou i bez něj, ale to upřímně moc nechápu, když si vzpomenu, jaký byly začátky a jaký má naše dcera občas období, tak bych si to bez něj asi hodila (jen dodám, že kromě manžela mi nikdo nepomáhá).
Takže pro někoho je ideální věk v 25, pro někoho v 35. O tom, jak je to nejlepší pro tělo, je to jiná. Tělo je nejvíc ready do tý 25. Bohužel si myslím, že v dnešní době je to trošku všechno posunutý. Když si vezmu, že člověk studuje do 19 střední, pak chce mít nějakou stabilní práci, tak okolo těch 25 je to ideální. Pokud studuje navíc vejšku, tak je to posunutý ještě víc.
Já mám kamarádku, která má taky v 17 dítě. Nemá teda muže, o dítě se jí stará její matka. Neříkám, že je ona špatná, to vůbec ne, svoje dítě nade vše miluje, ale jaký zázemí mu může do budoucna dát, to nevím. Ona sama ještě studuje střední, na mateřskou neměla nárok (nikdy samozřejmě nepracovala, že jo), chlapeček má teda zatím vše, protože je malej, ale myslím, že většina matek chce dát dítěti víc než je oblečení, jídlo, vodu a střechu nad hlavou. Já třeba chci svoje dítě rozvíjet, dávat ho na různé kroužky, jezdit s ním na výlety, cestovat, poznávat svět, podnikat různé věci a to bohužel bez peněz nejde.
Taky bych se odpoutala od nějakých romantických představ o mateřství. Jasně, že to vypadá kouzelně, když si hraješ s dětmi. Ale tu práci za tím nevidíš, když sama dítě nemáš. Ačkoliv jsem se starala o svoje dva malé sourozence, nemusela jsem k nim v noci vstávat na kojení, řešit následné nevyspání, nemusela jsem u nich být ve dne v noci, když byli nemocní, nemusela jsem se starat o celou domácnost, vařit každý den, uklízet, pořád je přebalovat, rozvíjet je apod. A navíc jsem mohla od nich odejít kdykoliv.
Jsou věci, které nikde nejsou psané, ale každá matka si tím musí projít (i když ne možná ve stejné míře) a je to fakt těžký. Já jsem kupříkladu v těhotenství nemohla ani pořádně fungovat, bylo mi naprosto příšerně dlouhých 5 měsíců, strachovala se o dceru celé moje rizikové těhotenství, porod císařem bolel nehorázně, do toho rozbouřené hormony, nastupující laktace, bolesti, hrozba operace, dcera je hodně kontaktní, tak jsem ani nemohla jít na záchod bez ní, lítali jsme po doktorech (Vojtovka, hemangiom, šelest, série očkování), od jejich 5 měsíců jsem nespala (je to už skoro rok, co nespím déle než pár přerušovaných hodin denně), do toho moje zdravotní problémy, práce, domácnost... Od porodu dcery jsem vlastně nikdy nebyla bez ní déle než cca 3 hodiny. Beze mě a muže neumí být jinak začne řvát. Takže hlídání nepřichází v úvahu. Je to prostě psycho.
Mateřství je nejkrásnější věc na světě. Sama jsem nezažila silnější pocit. Ale člověk si musí uvědomit, že je to daň za odříkání si spousty věcí.
Být tebou, tak hlavně zkusím s tím tvým klukem žít delší dobu a teprve pak přemejšlet o dítěti.

Tak já také napíši to svoje. Dva kluci rozdíl věku 4,5 roku. První v 23 letech (jsem ročník, kdy jsem byla už stará matka). Obě těhotenství v pohodě, oba kluci pohodoví, v noci spali, ve dne hodní, takže spousta času na cokoliv. Manžel se moc nezapojoval, ale nevadilo to. Jezdili všude s námi a v pohodě. Kroužkování se tolik neprožívalo, kluci dělali spoustu aktivit, jenom ne tak jako teď za spousty peněz (sportovní gymnastika, šerm, balet, kytara, flétna, tenis a výlety a tábory se skautem). Samostatní, hodně času trávili s babi a dědou na chatě. Nemoci, až na ty dětské infekční(neštovice, příušnice, zarděnky) se nám zcela vyhýbaly. Prostě pohoda. Oba vystudovali vysokou úplně v pohodě. Nějak si nemyslím, že bych si něco musela odříkat, nic mě nenapadá

Každý to teda má nějak jinak. Uvidíme... Samozřejmě se na dítě těším, ale vím, že nejdříve možná převládají starosti než radosti. I když se říká malé dítě - malé starosti, velké dítě - velké starosti

Myslím, že od 20 je to OK, ale já osobně bych se do dítěte nehrnula, pokud bych já jako jednotlivec neměla aspoň: dokončenou střední, aspoň 1-2 odpracováno, stabilní bydlení a spolehlivého partnera. Já měla 23, když jsem otěhotněla poprvé a i tak jsem měla pocit (a stále mám), že mi toho dostu uteklo.
A já osobně bych do dítěte nešla třeba po třicítce. Pro spoustu žen je to normální, já bych tak pozdě začínat nechtěla. Moje mamka otěhotněla s bratrem, když jí bylo 30, když byl bratr v pubertě, neměla na něj síly, teď je našim 50 a 52, chcou si užívat život, ale stále musí živit bráchu vysokoškoláka, který má Aspergerův syndrom, je to s ním těžké, musí se o něj starat a brát na něj ohledy (nemůžou jet tam a tam, protože Matěj to a tamto)... a nedokážu si představit, že by měl bratr teď ve 20 dítě (ikdyby byl zdravý). Jak já vidím ty dvacetileté dneska, tak to je horší, než moje generace ve 14...

Tak já si myslím, že hlavně záleží na ženě, jak se na to cítí a jestli má potřebu být matkou. Slyšela jsem, že biologicky je nejlepší 19 let. Po 30 roce života se zvyšují pak nějaká rizika. Já rodila první v 27 letech a vše v pořádku. Dnes už ale rodí ženy i 40+, ajko moje mamka a taky vše ok hlavně záleží na zdraví matky