Dlouholetý vztah - láska se vypařila, zůstalo jen přátelství

Souhlasím s tebou... Je důležitý si tohle uvědomit ale je mnohem težší se podle toho chovat...aspoň mně to teda vůbec nejde

holky každá máte svým způsobem pravdu, někdy vztah stojí za pokus o záchranu, pokud oba chcete. Ale já už jsem nechtěla, nemohla. My dva jsme jednoduše došly až na dno, úplně jsme se jako partneři vyčerpali a nešlo nic lepit. Zní to možná tvrdě, ale mně je líp bez něj, ikdyž to byl fajn chlap. Nepatřím mezi ženský, které musí nutně vedle sebe někoho mít - nebojim se samoty, nevadí mi usínat sama a nepotřebuju chlapa jako živitele. Už je to dva roky a já za tu dobu poznala tolik nových lidí, byla na tolika místech a celkově prožila tolik, co s ním za celý ty leta ne. Představuju si partnera, se kterým se budeme vzájemně doplňovat, umět a chtít spolu trávit čas, dokázat se společně pobavit, prostě takový trochu to souznění duší.. )) Žít spolu, nejen vedle sebe! Život je taaak krátkej, abych ho prožila ve stereotypu a nudě, vedle někoho s kým jsem hlavně ze zvyku a uklidňovat se, že takhle by to dopadlo s každým. TO NIKDY!
ZuzkaZ
ještě chci říct, že jsem v žádném případě neodešla kvůli jinému muži, on byl jen impuls

budgie

myslím si, že to zkouší každý, nikomu se nechce nic ukončovat, je to prožitých pár let, jsou tam zážitky, je to kus života, každý se snaží setrvat, oživit, přizpůsobit, jenže je otázka, jestli pak neztrácím sama sebe, jestli se pro udržení toho vztahu neztrácím

každé rozhodnutí a každý rozchod bolí, jen je určitě lepší nechat si to krásné, co mi ten vztah přinesl, než se pak trápit tím, že se obětuje a vztah ho vysává

to cítím úplně stejně, jenže k tomu musí dospět každá sama nebo každý sám

teď jsem taky v pohodě, poznala jsem spoustu chlapů a stále nové poznávám, jsou to přátelé, nikomu nic neslibuju, nespím hned s každým, prostě si hledám, poznávám, . . .