Diagnóza: Platonické lásky. Som sama?

Zajímavé téma, jsem zvědavá na odpovědi. Vzhledem k mému věku asi nemůžu radit, jen mám z toho všeho pocit, jakoby se tě ti chapi báli, vzhledem k tomu, jak jsi slušně soběstačná, možná z tebe mají pocit, že chlapa tak úplně nepotřebuješ a raději se vytratí "po anglicku"...

To musíš ty vědět, zda se cítíš sama. Asi ano, když jsi téma založila, jinak by tě to nenapadlo.
Vlastně nevím v čem konkrétně chceš poradit, co chceš prodiskutovat?
Nebo ses chtěla jen vypsat?

Rozumím tomu dobře, že hledáš lidi, co žijí stejně jako ty? Tak to já nejsem. Nikoho v okolí takového neznám.

Chcela som vedieť, či medzi vami je nejaká moja rovesníčka v podobnej situácii. Určite existuje mnoho žien, ktoré žijú sólo, pretože stále nestretli človeka, ktorý by ich nadchol a ktorý by im to nadšenie opätoval rovnakou intenzitou. Iste existuje mnoho žien, ktoré sú náročné na seba a svoje okolie a namiesto toho, aby boli s niekým iba z núdze, sú radšej samy a v kútiku duše veria, že niekde na nich čaká ich druhá polovička. Určite existujú ženy, ktoré sa snažia o priazeň človeka, ktorý v nich prebudil emócie, ale ich snaha je márna, pretože im to vytúžený muž nechce/nevie opätovať. Ja v živote obyčajne vyhrávam, považujem sa za šťastného človeka, ale porážku v láske otvorene priznávam. Chcela som vedieť, či medzi vami je niekto s podobnou story a chcel by sa so mnou o ňu podeliť.

Reaguji na Dorothee: Chlapi se v zásadě žádné ženské nebojí, protože by byla až příliš soběstačná To je jako kdybys to samý řekla o ženských - ženská se bojí chlapa, kterej si umí sám uvařit a vyžehlit A proto ta ženská s tím chlapem není Když má chlap o ženskou zájem, tak ho má. Když ho nemá, tak ho nemá... Ne vždycky přeskočí jiskra z obou stran. Prostě je o to štěstí.
To, že je chlap zbabělý a bojí se dát ženě sbohem, je věc jiná. ženskou to pak hodně mate, protože v zásadě, když žena není spokojená a chce se rozejít, tak to udělá...//Tak to aspoň vidím já, rozhodně to nemusí být berná mince...

Reaguji na Melory: Já mám v mém okolí pár takových kamarádek. Je jim taky kolem 30-ti a o správného chlapa ne a ne zavadit. Ale jako nezávislý pozorovatel vidím, že o ně ani žádný chlap zavadit nemůže. Jedna by nejradši lidem organizovala celý den minutu po minutě, druhá je tak zoufalá, že hledá chlapa až to odhání i ženský a třetí už si zase natolik zvykla na samotu, že podvědomě toho chlapa odežene sama, protože i když s někým chvilku chodí, pořád to není "my" ale "já". Já tě samozřejmě vůbec neznám, takže to určitě prosím neber nijak osobně... Ale myslím, že zaprvé bys neměla o svém milostném životě přemýšlet jako o prohře. A pak - ne vždycky je klika, že jiskra přeskočí z obou stran, s tím se musí člověk prostě smířit. Někdy je holt štěstí a někdy není. A zkus se třeba i zamyslet naprosto kriticky nad tvými bývalými partnery... Neděláš tu samou chybu a nevybíráš si v podstatě pořád ty samé, aniž by sis to uvědomovala? Zkus pro změnu jít na rande s chlapem, se kterým bys za normálních okolností nešla-neříkám, že s někým, kdo se ti ani trochu nelíbí...ale zkrátka někdo, kdo se vymyká tvému standardu...// A ohledně toho, že každý den si říká mnoho párů své ANO. To není berná mince, víš přece, jaké jsou statistiky rozvodů To by mě trápilo asi ze všeho nejmíň...
____________
ještě mám výborný tip na knihu - Proč muži chtějí sex a ženy potřebují lásku. Možná že tam najdeš pár odpovědí, proč chlapi dělají to co dělají

Ahoj Melory, mám podobný problém jako ty..jen místo psa mám kočku . A jsem o velmi málo mladší. Práci mám teda normální, takže nejsem nějaká kariérní konkurence pro muže, ale samostatná jsem až až. Byla jsem tak vychovaná-vychovaná především otcem s tím, že nesmím nikoho potřebovat...jen doteď nevím, jestli mi to není spíš na překážku, protože se postarám o cokoliv, cokoliv udělám,ale neumím pomoc a laskavosti přijímat (nikdo mě to nenaučil ) a cítím se trapně, protože to vlastně mám zvládnout všechno sama já ne..

Ale k věci, taky jsem poznala hodně mužů, ale zamilovala jsem se vždycky jen do těch "mršek", kteří se mnou měli tendence orat nebo zadaní atd..jak píšeš. Taky si pak jsem schopná namlouvat, že to bude jiné,ale mívá to stejný scénář.. Když je na mě kluk hodnej nebo nemá navrch, tak to prostě není ono..jsem trubka

Sama osobně to vím, chci s tím něco dělat, ale nevím CO...takže až na něco přijdeš, dej mi vědět

To, že si ženy přitahují muže, kteří jsou tak trochu ,, hajzlíci,, je stará věc, ale od určitého věku se mění priority a ženy začnou obdivovat jiné kvality...A životní hodnoty se mění...
Pokud tomu tak není - bohužel se točíme neustále v bludném kruhu..Když je nám 19, 20...a dostaneme pár ťafek, je to jiné, než když je nám 35 let...
Ale holky - jen hlupák opakuje stále stejné chyby...
Taky jsem to mívala jako vy - a to, že se většinou zamilujeme do špatného a naopak do nás ty co zase nechceme my - to také není žádná novinka pod sluncem...

Takže ano, nejsi jediná a jediná rada je - nezaobírat se tím tolik a prostě žít..Nebránit se novým kontaktům a možná se zamyslet nad tím koho chci - protože s ženáčem, či vyčůraným sobcem, těžko budeš zakládat rodinu...

Takže ty vlastně hledáš "svého otce".

Melory děti nechce, psala ve svém minulém tématu.

Reaguji na Diplomka:

Právě....ale jednoho dne to zlomím

no ja som na tom podobne. A nechapem čim to je.... mam 31 a som sama. Nemam problem nadviazovať kontakty. Chodim medzi ludi, som spoločenska. Ani vo vychove si nemyslim, že bol nejaky zasadny zlom, ktory by ma psychicky blokoval. Ani nemam problem s chlapmi typu -hajzlik. Taki ma nikdy nepritahovali... Ani nesnivam o žiadnom modelovi. A lesba tiez nie som Dlhši intenzivny, nejaky vazny vztah som tiez nemala. Skor mam pocit, že už dlhšiu dobu som nestretla nikoho, kto by ma nejakym sposobom zaujal ako osoba, s ktorym by mi bolo fajn a ktory by bol na mojej frekvenčnej dlzke-alebo ako sa to hovori. A ak aj, tak to blli ženati alebo zadani chlapi, ktori si važili svoje manželky, takže ani nahodou sa o nic nepokušali. Som naročna? niekto si mysli, ze som . Neviem možno som. Asi nie som typ, ktory bude s niekym vo vzťahu, iba preto aby s niekym bol. Aj ked priznavam , tužim po tom aby som našla partnera s ktorym si budem rozumieť a s ktorym by som bola štastna. A tiez by som raz chcela mat rodinu. Mam pocit, že je to aj o štasti. bud niekoho takeho stretnete alebo nie. Sice sa hovori, že na každu dieru sa najde zaplata.... ale čo ja viem?

Tak presne takto to podľa môjho skromného názoru je . Mne ťahá na 30, poriadny vzťah som mala len jeden, som celkom otvorený, priateľský a ako-tak komunikatívny človek. S chlapmi si veľmi rozumiem (asi viac ako so ženskými). Ale akosi sa mi do cesty nepletú tí správni. Možno som náročná, ale zas až tak, že by som mala za 10 rokov stretnúť len dvoch fajn, zaujímavých chlapov, to snáď nie. Myslím, že je to dosť o náhode. Mám kamošky, ktoré prakticky nikdy neboli single, majú za sebou viac pekných, plnohodnotných vzťahov..a po ukončení jedného príde ďalší fajn chlap, nad ktorým môžu aspoň uvažovať. Ale ja ani uvažovať nad kým nemám . Zasa z toho nie som nejak zúfalá, beriem to ako fakt a nemienim začať hon na ženícha. Čo už..

věkem jedna přichází na to, že jí víceméně vyhovují standardy,které má - svůj klid, čas, práce, kariéra, koníčky, kamarádky, . . . .

ano, toužíme o muži (bo jsem taky jedna taková, jen s tím rozdílem, že už mám porozeno, dcera je na intru - takže vlastně skoro sama) - scházíme se s muži, máme vztahy s muži, věříme mužům, plánujeme si s nimi skvělou budoucnost

jenže pak přijde to ale - rozchod

když se zamyslím, proč se rozcházím já

- jeden důvod, i když mě miloval, já tam tu jiskru neměla a cítila jsem se mladá na to, abych byla s někým jen bez té jiskry

- další mi rovnou řekli, že jsem na ně moc silná, náročná, málo podřizující se, (nevařím každý den teplé večeře, uklízím, když mám náladu, do práce chodím,jak potřebuju, mám kamarádky, sporty) a nejsem schopná vzít telefon, pokaždé, když zavolá a nefoukám každou bolístku (hlavně tu v práci - přece nechci partnera, který mi bude vyprávět, jak bylo v práci, jak jsou všichni okolo neschopní, . . .)

- a pak jsou ti nepoužitelní, se kterýma jdu párkrát na rande a připadám si vedle nich jak marťan

- pak jsou ti, co by mě chtěli, ale já si zase říkám - nejsem tak stará, abych vzala, to, co je, co když za rohem čeká ten "pan on", se kterým to bude až dokud nás smrt nerodělí

- pak jsou ti, co bych chtěla já, ale asi pro ně zase nejsem dost dobrá, krásná, chytrá, . . takže, než se takovýma zabývá a přidělávat si vrásky, tak jdu zase o dům dál

shrnuto a podtrženo - víme, co chceme, nechceme snižovat z našich nároků, představ, tužeb, tak hledáme a hledáme a paběrkujeme a čekáme na toho pravého a on se jednou někde objeví, a pak budem vědět, že ten a žádný jiný