Dá se znovu oživit vyhaslý partnerský vztah?

To hrozně moc záléží na okolnostech. Každý vztah je občas nahoře a občas dole, jednou jste zamilováni víc, jednou míň, pak zase víc..jak na horské dráze řekla bych. A právě teď je otázka, jestli když se zrovna svezete na té pomyslné horské dráze někam do propasti, jestli lze znovu vyjet nahoru, jestli lze být zase šťastní. Obecně se o tom moc mluvit nedá jestli se dá oživit nebo ne..ale myslím, že je škoda zahodit dlouhodobý vztah s někým koho milujete nebo jste milovali jen pro to, že už to prostě není ono a momentálně to neklape. Myslím, že je třeba vztah zkusit znovu slepit..ale když jste v té propasti až příliš dlouho,zjišťujete, že už se to oživit nedá, tak potom je lepší se rozejít a hledat štěstí s někým jiným..

ono taky záleží na tom, jestli to chce oživovat jen jeden, nebo oba......pokud si oba vyříkají, že to zrovna není ono, ale oba se chtějí snažit, tak to šanci má....jeden to ale neutáhne sám..

Děkuju Marge1980 za založení tohoto tématu.
Já myslím, že se to oživit (rozhořet) znovu dá.. ale ten dotyčný musí chtít. Je to hrozně těžké a těžko se to ovlivňuje, ale dá se to. Jsem toho sama důkazem.
Měla jsem krásný harmonický vztah, nikdy jsem takového člověka nepotkala a strašně jsme se milovali. Jenže časem člověk odloží ty růžové brýle přes které se na svého partnera dívá a zjišťuje, že není úplně dokonalý a začne vztah trochu skřípat.. no a když v té chvíli potkáte jiného muže, je průšvih na světě. Právě že tohle se mi začátkem prosince stalo, pomalu to ve mě vyhasínalo a ještě k tomu jsem potkala někoho jiného. Asi tak 14dní jsem přemýšlela jestli vztah ukončit a začít si něco s tím novým a zahodit to krásné, co jsme s partnerem budovali anebo ne. Rozhodla jsem, že vytrvám, počkám chvilku a když to nepůjde, vztah ukončím. Ale pak najednou se to ve mě znovu rozhořelo, koukala jsem na svého partnera a najednou jsem ho začala znovu strašně milovat a vážit si ho. Stalo se to ve chvíli, kdy byl trochu napitý a šli jsme o půlnoci městem domů, povídal mi o svých plánech do budoucna a já jsem najednou v něm viděla velkého silného a vyrovnaného muže.. plamínek se rozhořel, moje krize skončila. Ale pak se stalo to samé mému partnerovi asi týden před Vánoci, cítila jsem, že se něco děje, že je chladnější. Ale říkala jsem si, promluvíme si o tom, pomůžu mu a půjdeme dál.. přeci mě se to taky stalo. Ale bohužel můj partner to asi po 3 týdnech vzdal a náš vztah ukončil. Jeho důvod byl právě ten, že jeho plámínek vyhasl.. po dvou dnech mi napsal, že za to všechno proč to skončilo může i fakt, že potkal někoho jiného.

Nevím, co si z toho mám vzít.. zažila jsem stejnou situaci jako on a dokázala jsem ji vyřešit kladně pro náš vztah..

martooni
Jsme fakt v podobné situaci, akorát u mě situace, kdy jsem bojovala se "zblbnutím" z jiného trvala cca 5 let. Opravdu krizi mám ve vztahu tak rok a v červnu vloni jsem poprvé měla pocit, že jsem vyhaslá. Nicméně od června jsem se snažila vztah k příteli znovu obnovit, ale nešlo to. Hrozný, spíš hlavně smutný, na tom je to, že můj přítel si uvědomil, že mě ztrácí a začal se strašně snažit, chová se ke mě úžasně a je na něm vidět, že by rád náš vztah takový, jako byl dřív. Jenomže já jsem se prostě nějak zablokovala a už se nedovedu chovat jako dřív, tím myslím zamilovaně. Tak nevím. Našla jsem si byt a chystám se odstěhovat, třeba procitnu tímto, až budu bez něho, tak zjistím, co opravdu cítím...

Jak dlouho jste spolu byli? A kolik ti vlastně je?

no, já mám úplně stejnou zkušenost......měla jsem dlouhý vztah, který pochopitelně kolísal, někdy bylo líp, někdy hůř, ale taky se mi stalo, že jsem měla pocit, že už to nikam nevede....vždycky jsme to probrali a snažili se to zlepšit a oživit.....pak se to stalo i příteli a už to nešlo....zpočátku to taky chtěl spravit, ale není to lehký, a být ve vztahu, kde se oba snaží a snaží a vlastně si to ani neužívají, je zbytečné.......ukončili jsme to a teď už mám jiný, mnohem lepší vztah.....takže podle mě to má šanci jen do určité míry...když už si ti dva vážně nemají co říct, nemá cenu to oživovat..

Marge1980
Myslím, že by ti pomohlo, kdyby se na tebe přítel "vyprdnul", nemyslím to zle.. ale jedině tak si to dokážeš uvědomit. Když se nebude snažit, když nebude hodný.. když tě prostě nechá být.. tak se to u tebe znovu rozhoří.. vím, o čem mluvím.. taky jsem tohle zažila.. a když se přítel snažil, ještě víc mě ztrácel..

Byli jsme spolu krátce, necelý rok, ale moc mě to zasáhlo v tom, že to byl naprosto dokonalý vztah, strašně jsme si rozuměli, měli jsme toho strašně moc podobného a přitom jsme se oba tolik lišili.. nedá se to popsat.. nikdo z našeho okolí tohle nečekal, všichni si říkali, že my se vezmeme.. byli jsme opravdu dokonalý pár.. nikdy jsme se nepohádali, ve všem to klapalo, naprosto ve všem.. nikdy jsem nepoznala tak mě blízkého člověka.. oba jsme věděli co chceme od života, od práce, od partnera, od budoucnosti..nikdy jsem tohle nezažila a ještě před měsícem jsem si říkala, že jsem ráda, že jsem toho pravého konečně našla a ne ani tak daleko ode mě, jen 40km.. to je prostě paráda.. a hups.. po měsíci je všechno jinak..
Je mi 23let, ale už od 15let jsem měla vážné vztahy.. vždy jsem to brala vážně..

v téhle situaci teď přesně jsem... Zvláštní je, že strašně stojím o to, abysme zůstali aspoň přátelé, protože jako člověka ho mám hrozně ráda.

Jaňous
jak dlouho u vás to "snažící" stádium trvalo?

souhlasím s tebou... Samotné je mi líto, že to takhle dospělo...

Se mi to krásně radí.. zaujala jsem tuhle pozici (to nebýt hodná, nesnažit se), když jsem cítila, že to z přítelovi strany chladne.. zvláštní je, že on mi při našem rozchodu řekl: a ty ses teď ten poslední měsíc tolik snažila, byla tak hodná.. ???.. takže je to hrozně těžké být zlý, když někoho miluješ, víš že o něj přicházíš a mermomocí přijít nechceš..

Mari, myslím že u tebe už jiná možnost není. Ty se odstěhovat potřebuješ, chápu, že se bojíš, ale podle toho co vím, tak to prostě je nutný a věřím tomu, že on to pochopí. Určitě ho to bude bolet, ale když jsi "vyhořelá" tak tomu nejde poručit.
Mari myslím, že tvůj přítel je rozumný a nepřijdeš o něj.

Jinak k tomu "vyhoření" já myslím, že je potřeba, aby se v tom vztahu něco dělo, to pak člověk na to nemylsí, i když se to děje a je jasný, že u každého se to někdy projeví. Jsme s mužem zítra tři roky, bydlíme spolu od prvního dne, manželé jsme rok a tři čtvrtě. V té době muž dvakrát měnil práci, já také, byla jsem celkově za rok 100 dnů doma při nemoci, koupili jsme byt, vzali si hypo, měli svatbu...bylo toho strašně moc. Nevím ale jak by to bylo kdybychom chodili jen od pondělí do pátku do práce a jinak bylo vše takový stereotypní. Třeba ta koupě bytu, muž mi vyrobil kuchyň a nábytek do bytu, dřeli jsme se, ale prostě to byl pro nás oba takový náboj. To potom není žádné snažení ani třeba. Musím taky říct, že ve vztazích dřív jsem víc "řešila" a myslím, že to bylo tím, že jsem byla na vejšce a měla spousta času na přemýšlení o blbostech. Já jsem teď hrozně spokojená, ale na druhou stranu, i když máme hypo, pokud by mě ten vztah už jen trápil a byl o ničem, tak se raději rozvedu....i když teď se mi to říká....

Evča82
Moc hezky napsáno. Ztotožňuji se plně s Tvým názorem, což jsem i vyjádřila ve svém založeném tématu"zda zachránit vztah a neublížit dítěti".

no já nevím přesně, ale tak dva měsíce určitě....už je to víc než dva roky, co jsme se rozešli, a i když jsem se hodně dlouho dávala dohromady a myslela, že to nerozdýchám, jsem teď mnohem štastnější....
a souhlasím s tím, že je důležité ten vztah neustále někam posunovat a neupadnout do stereotypu....ten můj vztah se rozpadl právě i proto, byli jsme oba na VŠ a vídali se jen o víkendu...pokaždé to bylo stejné - přivítání na nádraží, snaha o krásný večer - kino, večeřě, posezení, sex, přes víkend návštěva rodin,kamarádů,výlet, v neděli rozloučení.........už to prostě bylo o ničem...Teď mám vztah, který se pořád mění, vyvíjí se, teď zařizujeme byt, plánujeme atd....Podle mě to není ani tak o zamilovanosti, jako spíš o tom, si toho člověka vážit a mít spolu hezký čas, a neustále nějaké sny a plány před sebou...

ježišmarjá já mám to samý, snad se neblíží konec!!!! No ale taky zařizujeme zrovna dům, takže se nenudíme, ale co až bude hotov? Co pak?

naproto souhlasím, i s Evčou, ostatně já jsem toho zářným příkladem, že pokud se nic neděje, jde to do háje...

Příteli jsem řekla včera, že ho opouštím, že jsem si našla byt. Nad touhle situací jsem i v minulosti přemýšlela snad tisíckrát, nikdy bych nevěřila, co to se mnou udělá, až to opravdu řeknu - cítila jsem lítost, ale dostavila se obrovská úleva...

neboj Už to, že zařizujete dům je super, posouvá vás to někam dál. Pak se můžete vzít, pak budete plánovat rodinu atd., neboj