Cukrovka

to je hrůza, já sama mám diabetes od necelých 4 let, už s ní žiju přes 17 let a je to v pohodě, jsem ráda, že jí mám od dětství, třeba v pubertě bych to asi snášela špatně, ale tak už to bere, jako bych se s tím narodila.
Mamka jak se to dozvěděla, tak se málem složila, ale doktor jí řekl správnou větu, buďte ráda, že nemá třeba rakovinu nebo nějakou jinou nemoc.
Vždycky jsem nesnášela a do teď nesnáším, jak mě někdo kvůli tomu lituje

Ahojky, bohužel mám k této diskuzi hodně co říct. 25.2.mi bude 23let a cukrovku mám od 24.2.2000, takže devět let. Mám sestru a potom, co jsem onemocněla, tak jsem samozrejmě pociťovala, že se mám "líp". Prostě chudák Mirunka je nemocná...ale takové péče jako se dostavá tvému bratrancovi se mi rozhodně nedostavá a nedostávalo. Žiju normální život, prošla jsem si tím, že jsem měla inzulínovou pumpu(3roky), ale jelikož jsem se s ní jako ženska necítila dobře, opět si pícham. Když to vidím v nemocnici, tak jsem "ráda" že mám tuhle nemoc a ne nějakou jinou nemoc. Mohla bych tady psát román, kolik mám zkušeností a že vlastně (podle jednoho léčitele) cukrovku nemám...zatím asi budu teda končit...

mě osobně se takové chování vůbec nelíbí. Několikrát jsem se pokoušela sním o tom mluvit. Pořád argumentuje tím, že se cukrovkou zhoršuje zrak, ucpávají cévy, prostě ať žije naplno. Myslela jsem, že mu dám přečíst tyto odkazy. Mladí lidé mají astma, lupenku, cronovu nemoc a prostě není potřeba něčím pořád dotovat.Nikdo z nás neví, zda se zítra probudí. Ráda bych poznala někoho kdo s touto nemocí žije dvacet..třícet.atd. let.

že se cukrovkou zhoršuje zrak, ucpávají cévy

jo to má sice pravdu, ale když se bude držet a udržovat hodnoty glekémie v normálu, tak se bude rovnat zdravému člověku bez diabetu

S cukrovkou se dá žít skoro "normální" život. Nezlehčuji to, samozřejmě každá nemoc je zlá, ale v mojí rodině se každou generaci u někoho vyskytne a i přesto se dožíváme vysokého věku. Mojí babičce je 89, cukrovku má od dětství, vidí na svůj věk slušně, má teď dost problémy s hojením po opaření, ale dá se to. Je to vitální relativně zdravá paní. Táta má cukrovku, vidí blbě, ale to zdědil spíš po svém otci. Větší problémy v normálním životě mu to nedělá. Brácha s cukrovkou žije normálně, musí se hlídat, ale máme celá rodina nastavený jídelníček pro diabetiky a zná to už od dětství, tak mu to ani tak nepřijde. Prostě není důvod k rozmazlování, tím ho staví do role opatrovaného chudáčka, to je přece hloupost. Je to smutné, ale to bude v jeho životě ještě spousta věcí.

naprosto souhlasím s Majálou.
Mám dokonce i piercingy a tetování a to se u diabetu nedoporučuje kvůli hojení, ale mě se to hojilo OK, já bych to brala jako neškodnou nemoc, pokud člověk dodržuje životosprávu a má ji pod kontrolou

Nejhorší v dnešní době je, že člověku naměří vyšší cukr a jejich diagnóza je, že máte hned cukrovku. Ale nikdo už nepátrá po tom, co ten vyšší cukr způsobilo...taky se bojím toho, že budu slepá, že nebudu mít nohu, ale snažím se žít přítomností a na takovýhle věci nemyslet. Ale je pravda, že jakmile mi přijde Diaživot a jsou tam různé fotky s nohama(jako třeba uřízlý nebo tak něco) tak většinou brečím...jsem cíťa...teď už jsem se s tím smířila, ale když jsem v těch 14ti onemocněla a vrátila se do školy a pořvávali na mě kolik sladím a jestli nepůjdem do cukrárny, tak jsem doma brečela celý večer....

Děkuji všem za vložené příspěvky.

Moje dcera - 6 let - má cukrovku od svých 4,5 let... celkem nás to celou rodinu dostává, je to na nervy...ale že bychom jí nějak ulevovali, t podle mě není k ničemu dobrý...i když je nám jí mocl íto..

Můj otec dostal cukrovku v 25 letech. V dubnu mu bylo 64 let! Správná životospráva, hlídání se a řádná lékařská péče. Má obě nohy, vidí na obě oči a díky tomu, že dodržoval rady lékařů se dočkal kombinované transplantace ledviny a slinivky. Říká, že mu tím začal nový život a že tak dobře se za celý život necítil. V lednu to byly 3 roky, co je po transplantaci. Pro mně je cukrovka naprosto přirozená součást našeho života, narodila jsem se až potom, co mu jí zjistili. Nikdy nás nijak jeho cukrovka neomezovala. Pravdou je, že tím trpí celý organismus - ale třeba můj tatínek s dietou dokázal vydržet bez dialýzy až do transplantace. Ale chápu, že každý případ je jiný. Zažila jsem hypoglykémie a je to hrozné.

Taky je fakt, že dodneska mi přijdou divné pocukrované buchty a nechutnají mi My jsme je prostě nikdy necukrovali

Můj tatínek dostal cukrovku v 34 letech, před osmi lety. Za těch osm let jsme museli 4x volat sanitku, když začal upadat do bezvědomí z důvodu hypoglykémie. Naposledy na Stědrý den 2008. Večeři jsem obrečela...

Já taky tu nemoc nechci nějak zveličovat, jsou daleko horší. Ale myslím, že je to možná i horší pro okolí, než pro nemocného samotného. Taťka je v pohodě, v podstatě se nijak zvlášť omezovat nemusí, nikdy se nějak nepřejídal ani sladké moc nemusí. Je sportovec, od rána do večera se hýbe (učitel tělocviku a tenisový trenér). Jen ta poslední hypoglykémie přišla zrovna na Štědrý den, bylo to takové smutné, když vám taťka nadává (má takové stavy ještě před tím, než začne nevnímat vůbec, že všem na každou kravinu sprostě odpovídá). No a odmíá cokoliv jíst. Prostě se zasekne a nic do něj nedostaneme, všechno vyplivne. V tomhle je ten největší problém. My to na něm poznáme celkem brzo, že má nízký cukr, ale už s tím nic neuděláme v té chvíli. Teď už u sebe nosí glukózu v takovém tom peru jako na inzulín, takže při nejhorším nemusíme volat sanitku a můžem mu ji aplikovat samy.

Pokusím se popsat nynější aktuální stav. Absolutně se nic nezměnilo, vše probíhá, jak je uvedeno v mém prvním příspěvku. Jen snad takové zvýšené napětí v soužití partnetrů. Dítko je neustále zahrnuto vyšší a vyšší hodnotou dárků. Profesoři na střední škole byli neobjektivní při klasifikaci jeho maturitních výsledků, jelikož měl velkou absenci z důvodu nemoci, což jsou slova z úst jak otce, tak jeho syna. Podaří-li se mu získat vysokoškolské vzdělání, už nyní má zajištěné místo v otcovo firmě. Ráda bych pomohla, zasáhla, ale mám svázané ruce.Ale také v tom tápu, zdali jsem vůbec objetivní. Vždyť se mi netýká, neznám problematiku a dopady cukrovky prvního typu. Přečetla jsem mnoho článků, shlédla pořady o této nemoci, stále si myslím, že toto jednání je nesprávné. Mohu to tak vůbec já tak nazvat? Já nejsem rodič toho dítěte, třeba bych jednala stejně, kdybych jím byla. Je mi jen moc líto té ženy, co sním žije. Myslela si že už bude konečně šťastná, mít svou rodinu....ale vše se točí jen kolem jediné osoby - človíčka mající cukrovku. Smutný příběh.