Co s bohémem?

Jí myslím,že k rozumu ho může přivést pouze těžká zamilovanost čili láska.Nedokážu si představit nic jiného,co by ho naučilo zodpovědnosti,alespoň malé....

Je mu jen 20, šance je veliká. Mě je 22 a pořád se měním. Jinak, co poradít nevím, žádného takového bohéma neznám. Všíchni volnomyšlenkáří v mém okolí studijí VŠ a poflakují se při tom.

Tak takového bych hnala, nedávala bych mu žádné kapesné i bych ho nechala, aby si sám nakupoval jídlo, pral si, prostě všechno jako kdyby bydlel v podnájmu...nebo se s ním domluvit, ať si najde práci a přispívá na domácnost, když tedy nestuduje, když by nesouhlasil, říct mu, ať jde bydlet jinam, ne, takovýhle lidi fakt nemám ráda...

Reaguji na mle:
Já myslela brzy,je jasné,že čas napraví skoro vše,ale řekněme do roku či dvou to dvakrát nadějně nevidím,vzhledem k tomu že takového kamaráda jsem měla.I po třicítce nezodpovědný nemakačenko,co bere dávky a ještě u toho brigádničí,protože stálou práci by nejspíš nezvládl.Nejvíc mě štve,že obírá stát o peníze a ještě se tím chlubí.

Přesně!

Pokud mu vaši neutnou tipec, tak si na to zvykne a nebude pravděpodobně dělat dál "nic". Když bude mít jistotu, že se má kam vrátit, že tam dostane najíst a nějakou tu korunu, tak se nebude snažit. Leda, že by se zamiloval a bylo mu blbé slečně přiznat, že nemá prachy, aby ji někam pozval, že bydlí v mamahotelu a vlastně nedělá nic. Horší, aby to nebyla nějaká mladší nanynka, co to má podobně.

Seřvat nepomůže, to máš pravdu. Chlapec musí tvrdě dopadnout a zjistit, že zadarmo ani kuře nehrabe a rodiče nejsou zaopatřovací ústav do smrti. Dala bych mu na výběr: buď si začně shánět práci a bude se podílet na chodu domácnosti nebo ať si hledá bydlení jinde. Vím, jak je to pro rodiče těžké, ale že si ho "nechají" doma na krku a budou doufat, že se změní a uvědomí si, že takhle to nejde, ubližují jemu i sami sobě.

U nás je to stejný a co je asi horší že to je holka. Její 20 absolutně nesamostatná, doma nic neudělá i přihlášku na vysokou jsem za ní musela vyplnit a poslat já. Maturitu udělala s odřenýma ušima, na vysokou si dala jenom jednu přihlášku aby se neřeklo ale dala si jí na tu nejtěžší aby měla asi "jistotu" nebo nevim že se tam nedostane. Asi dva měsíce nás krmila pohádkou že už má skoro zařízenou práci ale nebude nám zatím řikat jakou samozřejmě nedavno z ní vypadlo, že to teda nevyšlo ale stejně máme všichni pocit, že to celý bylo vymyšlený jenom aby jsme jí dali pokoj. Já jsem její přesnej opak snažim se doma nebo i rodičům pomáhat kde to jde, snažim se hledat brigády aby za mě nemuseli pořád něco platit ale jí to je absolutně jedno. Myslím že takovej člověk se asi jen tak nezmění a bude to mít v životě hooodně těžký.

Myslím, že těžké to bude mít právě to okolí (rodina, sourozenci, eventuelně partner). Dotyčný se bude mít "dobře".

Reaguji na cheryl:
úplně tě chápu, podobný případ jako můj bratr... je mu 24, je o 3roky starší než já, vystřídal tak 5 středních škol a maturoval v září stejný rok co já a od té doby je na pracáku (tzn. přes dva roky), na výšku se díkybohu nedostal (díkybohu z důvodu, že se hlásil na stejnou školu a byl by se mnou ve skupině) a chová se prostě stejným způsobem, že má vše na háku a asi čeká na někoho, až u nás doma zazvoní a nabídne mu lukrativní práci typu za málo roboty hodně peněz... po pár měsících to naše přestalo bavit a řekli mu, že jelikož už není student a dávno může vydělávat, tak bude přispívat na bydlení. A brácha to udělal tak, že každý měsíc někde vydělá (brigáda, u taťky v práci) ty peníze co musí dát našim a tím to končí... a naši proti tomu nic nezmůžou...a já co si furt hledá nějakou brigádu, studuju, doma uklizím, vařím si od něho akorát vysloužím kecy typu že jsem ta nejdokonalejší, nejzodpovědnější, a že by chtěl být tak dokonalý jako já atd atd... (samozřejmě vše myšleno v ironii)... a já ho nemůžu ani vystát...

No nevím, já taky měla se školou problém, kvůli docházce, takže taktak jsem to tehdy ukecala aby mě k maturitě pustili...
taky jsem poslední rok střední a nějakej měsíc po...vyspávala přes den a v noci byla vzhůru...snažila jsem se to dát do normálu, ale moc to nešlo
Tehdy jsem se sama odhodlala něco dělat.
Ale já teda nejsem zde zmiňovaný případ, že bych byla taková domácká nicnedělající vyžírka.

Myslím že bratr by potřebovat tvrdý střet s realitou, aby se o sebe sám musel postarat.
Znám podobný případy ale od manželových synů, ještě doteď je občas finančně sponzoruje a dva stále bydlí s náma, je jim 25 a 26 let. Několikrát jsem se manžovi snažila vysvětlit, že takhle to budou dělat celej život, pokud je nepřestane dobrovolně živit.
Ono totiž jedna věc je pomoc mladým vyžít, pokud se snaží osamostatnit, a druhá nechat je vysávat rodinu a lenošit

No to nevím... ta tenhle typ lidí většinou akorát dostává do depky. Slečna se s ním rozejde a bude to ještě horší než dřív...ještě by se mohl pokusit o sebevraždu...

Reaguji na Rebarbora:
Myslím, že téměř každý bohém má problémy s psychikou. Je to svým způsobem diagnóza.
Je tedy jasné, že své jednání může ovládat jen částečně, nicméně si nemyslím, že je "léčitelné."
Bohéma je nutné příjmout i s jeho nedostatky spíš, než doufat ve změnu.

Reaguji na pampalatrala: Nemusíš je mít ráda, ale když jde o Tvého syna, nebo bratra, vyženeš ho na ulici? To mu pomůžeš...začne brát drogy, stane se z něj bezdomovec...trošku s citem ty příspěvky...si někdy říkám...přece to tu lidi píšou, aby se poradili, ne aby jim někdo řekl, že oni nebo jejich partneři a členové rodiny jsou hodní vyhození na ulici...

Já myslím, že ve dvaceti je velká šance, aby ještě trošinku zodpovědnosti nabral...ale tak tak k nějakému uživení...záleží na tom, co prožije, koho potká a jak se k tomu rodiče postaví. Já si naopak myslím, že je přecitlivělý a potřebuje cítit to zázemí...Není snadná cesta, ale asi bych mu pomáhala hledat zajímavou práci, nebo školu, prostě to nevzdala a dál se snažila ho podpořit v tom co mu jde a má rád...Na to, aby nad ním rodiče zlomili hůl, je ještě deset let čas.