mikkýsek
Ale jo, stálo by to za návštěvu psychoterapeuta.
Když má člověk potřebu citově vydírat, už ubližuje druhým a to v pořádku není.
Otázka je, jestli to fakt sama cítí jako problém.
Já mluvila o té základní potřebě. Potřebě být přijímán a milován. Ta v pořádku je.
Píšeš, že Ty to tak rozhodně nemáš, v reakci na mou větu,
že nás celý život učili především myslet na druhé a sebe klást na poslední místo.
V tom případě nevím, proč Ti to přijde špatné u pisatelky tématu, že své potřeby klade na první místo.
Jiná věc pak je, jakým způsobem to dělá.
Mě tedy opravdu učili, že se musím rozdat, že nesmím být sobecká, že musím myslet na druhé, brát na ně ohled, nerušit, nedávat příliš najevo své potřeby. Že se to "nehodí", nesluší, že je to "sobecké", apod.
A to dnes úplně v pořádku nevidím. Chyběl tam ten druhý pól. Nučit se mít ráda především sebe.
Ale jsem možná jiná generace, tak třeba to tak mám proto. Nevím.
Jen vím, že většina neurotických konfliktů vzniká právě tím rozporem, co nám říkali druzí, jak se máme cítit, a mezi tím, co jsme skutečně cítili.
Zakladatelka tématu dala prostor "svému dítěti v sobě". Nechala promluvit své ID, ONO.
Lidé, kteří vyhoví bez výčitek svým pudovým tendencím, jsou více v pohodě. Problémy s jejich postojem mají spíše ostatní, kterým to připomíná vlastní "odmítnuté dítě".
Souhlasím s tím, že vyvolávání pozornosti sebepoškozováním je poměrně nezralý obranný mechanismus.
I kdybychom jí navrhli nějaký zralejší, bude náš, ne její. Třeba se k němu dopracuje.
Já mám spoustu nezralých obranných mechanismů. Oproti pisatelce se za ně ale stydím, a to mi dělá paradoxně větší problémy, než jí. Lepší je se přijmout tak jak jsem.