Chci pořídit kočičce kamarádku, je to pro ni dobré?

My máme doma 2 měsíce kočičí puberťačku, je to děsnej raubíř a také jsme se rozhodli že jí pořídíme ještě kamarádku.
Zkus se s chovatelkou domluvit, vysvětlil jí situaci kdyby si na sebe během pár dní nezvykly resp. byly reakce špatné zda by si koťátko vzala zpět.

musíš počítat s tím, že reakce bude na začátku hodně špatná. Kočky si brání svoje teritorium, nová kočka bude vetřelec. První měsíc je hodně těžký, starší bude na mladší vrčet, možná i sem tam útočit. Hlavní je vydržet, pak se to uklidní a zvyknou si.

Náš kocourek by mohl vyprávět. Dostal se k nám v půl roce a to jsme jeho 5.majitelé! Ti předchozí ho tak po týdnu vrátili s tím, že to nejde.... hodně ho to psychicky poznamenalo. Je to plašan, nedůvěřuje cizím lidem a chlapům už vůbec. Jako by měl pocit, že ho zase někdo odnese....

Radím dobře si to rozmysli a rozhodně nevracej, pokud budeš budeš mít pocit, že to nejde. Spřátelení může trvat i roky. Naše kóči jsou spolu 2,5 roku a stejně spolu nespí, netulí se. Prostě si udržují odstup.

My máme doma dva kocoury, jednomu je 8 let a druhýmu dva roky. Ten starší byl vždycky takový samotář, cizích se bál a moc se nemazlil, přišel jen vyjímečně..Pak jednou ségra přinesla domů kočku, který mohl být necelý rok, tak sem jí vzala ke kocourovi a to bylo něco, on na ní syčel a útočil a ona na něj, tak sme jí odvezli k jedný pani na zahrádku, pak sem se rozhodla, že chci koťátko, tak sem si ho vybrala a přivezla, no a na to kotě byl v pohodě, sice byl skoro dva dny schovaný, ale pak vylezl a očuchal si ho, nekamarádil s nim, ale bral ho a zvykli si na sebe v pohodě. Ten mladší má teď doma hlavní pozici, takže chodí první k misce, když jde starší do jednoho pelíšku, tak mladší za nim skočí, velkej odejde jinam a nechá si od něj všechno líbit...občas se perou, ale to je jen hra...takže na malý kotě by si měla zvyknout, možná spolu nebudou spát a hrát si, ale myslim, že si zvyknou, jen to bude trochu trvat...nebála bych se toho...

vy se tady sice bavíte o pokojových kočkách.. ale aj přesto přidám svůj poznatek my teda kočky máme zásadně venku.. a dřív sme měli kočku, který když měla koťata a my sme si nějaké chtěli nechat, tak za nějaký rok ta jejich mama kočku vždy vyhnala.. s kocourkem si vždy dobře rozumněla.. a to dělala i s cizíma koťátkama.. asi před dvěma roky sme si přinesli kocourka.. později i malou kočičku.. s kocourkem vycházela perfektně.. s kočkou vůbec..ale naopak ta mladá kočka s tim kocourkem vycházejí také skvěle.. furt spolu spí, sou pořád spolu.. no tak nevim dvě kočky se u nás prostě nikdy nesnesly.. ale kočka s kocourkem jo (dva kocoury sme nikdy neměli, tak to nevim )

tak naše je asi exot je to starší kočka o asi rok než kocour a nesnáší ho. A včera jsem koukala, že si dávala venku dostaveníčko se sousedovic kočkou...

Leni86
Jinak máš moc krásný čičiny, ta s výraznější kresbou je úplně stejná jako můj kocour

Leni86
napsala jsi to velmi výstižně. Naše kočky se taky snáší, tolerují, ale zvláštní lásku si neprojevují. Kočky jsou individuality.
ale je pravda, že kočka - kočka na sebe hodně syčí a trvá déle, než si k sobě najdou cestu. Brání si prostě své území. Kočka - kocour je lepší kombinace.
Kocour - kocour - pokud jsou oba vykastrovaní, tak to nemusí být problém.
Rozhodně radím si kočku pořídit, ale počítat s delším sžíváním a nenechat se tím překvapit a odradit.

Ahojky,my máme doma 4 kocoury-3 kastráty + puberťáka a nějaké zásadní problémy nikdy nenastaly.Vzhledem k tomu,že poslední 2 byli neplnánovaní-nalezenci,máme mezi nimi značné věkové rozestupy.Ale i přesto se zžili naprosto dokonale.Kočičce určitě pořiďte kamarádku,jen bych volila pokud možno jedince podobné povahy.A hlavně mějte hodně trpělivosti.Kočička může být-hlavně zpočátku,naštvaná a cítit se dotčeně-jako tomu bylo u nás.Ale každá je ohromná osobnost,takže dopředu se nedá říct,jak ta Vaše nový přírůstek uvítá.Držím ale pěstičky-i naši kluci kočičí.

ano radím opravdu velkou trpělivost, můžou na sebe syčet i hodně dlouho. Osobně bych doporučovala vybrat si nějakou obyčejnou kočičku z depozita nebo z útulku.

Vicky Halls ("zvířecí terapeutka" zabývá se problémovým chováním koček) ve svých knihách píše o tom, že v podstatě kočka žádného "kočičího kamaráda" nepotřebuje, protože v naprosté většině případů je jeden z nich dominantní a ten, který musí přijmout podřízenou roli, celý život strádá. Že kočka není pes a pokud je fixovaná na svého pána, bude nového příchozího v lepším případě tolerovat, ale určitě nebude ráda, že ho má doma. Zajímavé je, že sama autorka má několik koček. Nedokážu posoudit, nakolik je to pravdivé a všeobecné. Ale zkusila jsem pořídit své (tehdy roční) kočce kamaráda, aby nebyla sama doma. Byl to roční kocour z útulku, mazlivý a hodný, akorát ta moje kočka byla příšerně na nervy a několikrát denně zvracela. Bála se přiblížit k misce, nebo k záchodu. Po 14ti dnech jsem to nevydržela a musela kocourka vrátit, protože ten uzlíček nervů, co zbyl z mojí kočky, mi rval srdce. Ještě týden chudák chodila doma dlouhá jako jezevčík a nakukovala do každého koutu se strachem "odkud to zase přijde". Možná bych mohla ještě počkat, ale všechno mi říkalo, že se z nich kamarádi nestanou nikdy.

Tak já můžu říct jedině ano. Taky jsem se toho bála, ale dnes rozhodně nelituju. Ke třičtvrtě roční kočičce jsme si koupili mladší sestřičku z dalšího vrhu. Mají stejné oba rodiče, přesto jsou každá úplně jiná. Adinka, starší je rozvážnější, plašší, opatrnější. Ebby je číslo, rošťák a provokatér. Ukecaná, ke všemu musí mít tisíc připomínek a hlavně poslední slovo, teda pardon kník (naše kočky zásadně nemňoukají). Sbližování trvalo asi tři dny, kdy se Adinka urazila, a kudy chodila, tudy syčela, dělali jsme si srandu, že se nám změnila v užovku, ale čtvrtý den už spolu jedly a spaly. A já jsem fakt ráda, že jsme to riskli, protože když se k sobě tulí a mazlí, když se navzájem olizují, nebo když lítají po bytě jako tornáda je to ten nejkrásnější pohled na ně.