Alergie na rodiče

odstěhovali se . . . bohužel, ale jinak to nešlo . . . i teď, když dojedu domu, tak po více než 3 dnech se tohle chování u mě projevuje. Ne sice tak moc, to vůbec, umím se ovládnout a rozhodně mi to nestojí za to (vím, že by mě to potom hodně mrzelo), ale vím, jak se cítím uvnitř a vybuchuju kvůli každé pitomině (myslím v duchu, uvnitř sebe), takže se pak všem klidím z cesty. Ale tady je to spíše o tom, že mám úplně jiný režim, když jsem sama. Nevím, co ti poradit, když je to u tebe při normálních rozhovorech, kdy tě do ničeho nenutí ani tě nekomandují. Opravdu mi to ale přijde jako ponorka.

Ponorka řekla bych

Reaguji na Peg:

matka je a bude především matka - ne kamarádka a jinak ta náhlá změna chování asi nemá co dočinění s chrakterem tvé mamky , ale s tebou samotnou.

to si budeš muset vyřešit sama v sobě a trošku si kontrolovat emoce,když taková nechceš být. Jiný řešení to nemá.

No to bude tím,že mě občas komanduje..ale u toho se umím ovládnout a proste odejdu.. a potom se to asi nahromadí a já vybuchnu až v normálním rozhovoru..ponorka to bude..jenže jak z ní ven..Odstěhovat se ještě nemůžu..jsem na škole..brigádu mám ..ale určitě by mi nestačila na byt..protože kvuli skole tam mužu chodit jen sem tam..ale určitě ne pravidelně.. a na kolej bych nikdy v životě nešla a ani by mi ji nedali,protože bydlím blízko školy..

Přesně tohle má můj taťka se svojí babičkou Nevím jak to řešili když ještě bydleli spolu, ale teď se jezdí maximálně na 3 dennní návštěvy . Mně to občas chytne se ségrou, ale snažím se hodně ovládat, a když mám fakt pocit, že to nezvládám ,tak se párkrát zhluboka nadechnu a je to lepší

však já o charakteru matky nic neříkám..ta je furt stejná..to mě e něco stalo

no to už ted taky dělám.. pomáhá o..ale asi to tím nevyřeším.. Začnu si asi kreslit vždycky.. ted jsem našla na netu ,že to uklidňuje

Taky trpím averzí na mamku. Se všema ostatníma jednám v klidu a nedělá mi to žádný problém, ale s ní se prostě těžko "snášíme" a neumíme spolu jednat. Vadí mi na ní snad všechno. To jak se vyjadřuje, to jak se neumí soustředit, když s ní něco řeším, to jak je roztěkaná, to jak ji dlouho trvá než něco pochopí. Je zvláštní, že to tak máme jen spolu Jako bychom fungovaly na úplně odlišných frekvencích. Ona má obdobné problémy se mnou, zato s ostatními sourozenci nee Nevím, je to asi věc chemie, moji výbušnosti a její neschopností chápat věci více než z jednoho úhlu Ona žije ve svém maličkém černobílém světě S tímhle je asi třeba se smířit. Například my s tím smířené jsme. Mamka vždycky všem známým říká, že nejsem její, že se asi v porodnici spletli. Občas se divím, že jsme obě ještě naživu
Tobě radím, snaž se potlačit ty nejjedovatější poznámky... a prostě se smiř s tím, že obě fungujete poněkud jinak. Ale mamka je mamka I když já s tou svou nejsem a nikdy jsem nebyla kamarádka, takže to neumím docela dobře posoudit. Ale pevné nervy

A nezlobíš se na ni vnitřně kvůli něčemu? Myslím něco, co máš potlačené a hned tě to nenapadne. Taky to může být prostě jen ponorka a přejde to

No doufám,že to ještě přejde..pokusím se ještě ovládat..ale jestli to zas nevyjde,tak se zblázním.. No dneska jsem se odhodlala a omluvila se..což je pro mě taky strašně těžké..nerada se omlouvám a proto se snažím abych nedelala věci za které se musím omluvit..Tak ted mi to nevyslo.. Ale zvládla jsem to

Já mám něco podobného s babičkou......bydlíme s ní v jednom baráku a prostě rozdíl generací se projevuje.....příklad: Něco s mamkou řešíme a já už trošku vytočeně řeknu:"Ale to má být takhle, chápeš to?" no a babi na to hned namítne, jestli tam musí být to chápeš to.....vždycky se raději klidím, protože bych se s ní mohla i pohádat ale jinak ji stejně miluju, jen je prostě narozená v jiné době

Tak já tohle prohlásit tak už ji schytám. To bych teda svým rodičům nikdy neřekla. Nevím kolik ti je, ale pokud jsi v pubertě, je tvé chování naprosto normální. Hold puberta je těžké období.

Taky mám občas takové chování, protože mi to nepříjde normální co říká nebo dělá. Myslím, že je to stárnutím a to je taky ta věc co mě strašně štve, že stárne psychicky. Nechcete to říct, ale řeknete to i když víte, že jí to může ublížit. Nevím kde se to ve mě bere, ale asi mám podvědomý vztek. Nicméně neděje se to pořád..Nejvíc mě štve, že mi něco slíbí já se začnu těšit začnu kolem se kolem toho připravovat a ona mi pak týden nebo dva předtím řekne, že to neplatí že to posuneme o tři měsíce. A vy víte, že za ty tři měsíce se to zruší...S mámou nebydlím naštěstí a nejhorší je, že ona mi to pořád předhazuje a chce bydlet zase společně.

Averze na otce...to je mnohem horší ..co asi cítit k člověku pro kterého jste vzduch.. ale snažím se držet jazyk za zuby

Já mám něco podobného. Některé otázky od mamky mě neskutečně nervujou, protože jsou právě podle mě předem jasné a nechápu, proč se na to vůbec ptá... Ale myslim si, že u mě to je problém spíš toho, že už strašně chci a potřebuju bydlet sama a mít svůj život. Člověk prostě dospěje do stadia, kdy už je to nutný a tadyto jsou signály i přestože mi rodiče nijak neubližujou, ba naopak, chovám se pořád, jak kdyby dělali to nejhorší na světě, jak mi to už doma leze na mozek. Jsem si jistá, že jakmile se odstěhuju a budu je jezdit jen navštěvovat, hned se vztahy zlepší....