11. září 2001 - pamatujete si, co jste dělali ve chvíli útoku na WTC?

Reaguji na Malacek: Aha, tak teprve teď jsem si přečetla všechny příspěvky a vidím, že jsme na tom byly podobně

bola som v práci na poobednej a kolegyňa ktorá odišla domov skôr mi volala, či vieme čo sa stalo, najprv som si myslela že je to vtip ale potom sme zapli rádio a šlo to dookola ...
bol to šok.. "prvý" taký teroristický útok, kt, otriasol celým svetom ....

Pamatuji si to přesně - byla jsem v práci ( tehdy recepce fitko ) - koukám a nevěřím svým očím,volala jsem manželovi a on, že na to taky kouká... Byla to zvláštní směs pocitů - strach, hrůza, šok...Těžko popsat... Do té doby asi nikoho z nás nenapadlo, že se něco takového může vůbec stát...

Všem moc děkuji za příspěvky, pište dál

Taky si to pamatuji přesně. Byl to přesně rok, co mi umřel táta, takže jsem smutnila a tyhle okolnosti naprosto nevnímala.

Jestli se nepletu, bylo tehdy úterý a v úterý jsem měla vždycky hodinu hudebky v LŠU. Tam televize ani rádio nikdy nebylo, jelikož ve všech třídách hrály na nástroje děti, které se střídaly po hodinách, takže odpoledne jsem ještě o ničem nevěděla. Přišla jsem domů, hodila kufřík s flétnou za dveře pokojíku (stával tam stojan na noty), doma nikdo nebyl a tak jsem toho využila a zapla telku. Mamka neměla ráda, když jsem čas trávila válením se u TV, takže jsem ji měla jen potichu a spíš natahovala uši, zda neuslyším zastavit výtah na hlavní chodbě v našem patře. V TV běžel jen nějaký záběr dýmu v ulici, pomyslela jsem si, že zase někde vybuchla bomba a šla si namazat chleba, abych nějak využila ten čas, kdy v telce běžely -pro mě nezáživné- zprávy. Pak zazvonil telefon - v té době ještě pevná linka, volala mi mamka z práce, jestli se dívám na televizi... Já myslela, že mě chce kontrolovat, zda se neflákám, tak jsem zalhala že nééé... A ona, že v NY došlo k obrovskému teroristickému útoku a já na to reagovala "ježiši, tak to je ten dým v ulici, co dávají na Nově" - tudíž jsem se prokecla, že TV sleduji. Ale byly jsme obě dvě tak v šoku, že mně to nedošlo a jí to bylo v tu chvíli úplně fuk... Pak už jsem u toho seděla do večera

Já jsem zrovna v ten den slavila 15. narozeniny. Takže mi od té doby říkají atentátnice ale aspoň si každý zapamatuje kdy mám narozeniny.

Naprosto přesně si to vybavuji a běží mi z toho mráz po zádech. Do bývalé práce, kde jsme v tu chvíli měli hrozný šrumec a proto nikdo nic netušil, mi volala ubřečená mamka, která mi říkala, že se stala strašná věc, že bude válka, jestli jsem v pořádku.. nedokážu popsat tu hrůzu, která se ve mě tenkrát odehrávala a nikdy v životě už na to nezapomenu...

Pamatuju velmi dobře, vrátila jsem se akorát z práce, zapnula TV a pobíhala po bytě - na dvojce běžel přenos z amerického zpravodajského serveru, moderátorka v popředí za ní výhled na dvojčata a z jednoho se kouřilo. Moc jsem tomu v tu chvíli nevěnovala pozornost, zvuk byl hodně ztišený, nevěděla jsem, o čem mluví - chtěla jsem hned vyrazit zase z domu ven, takže jsem jen zběžně jukla na zprávy a chtěla zase telku vypnout a jít. Obrátila jsem se k televizi a tam právě běžel záběr na druhé z letadel, které nalétávalo do druhé věže. V první chvíli jsem myslela, že je to nějaký prostřih z filmu, nebo něco takového, vůbec mi nedošlo, že v tu chvíli kamera zaznamenala přímý teroristický útok... no, a pak mi to došlo, že to jsou zprávy, že se to děje, pustila jsem zvuk a asi dvě hodiny u té televize stála - byla jsem z toho v takovém šoku, že jsem fakt celou dobu stála jak zařezaná, jediné co jsem udělala, že jsem pustila zvuk. Strašně mě to ochromilo, ta hrůza, děs, šok, klepala jsem se zimou, ten pocit něčeho neuvěřitelného - nedokázala jsem si to v hlavě vůbec srovnat, přišlo mi, že tohle se přece nemůže dít - kamera zabírala ten zmatek všude v ulicích, křik, lidi prchající na všechny strany - a pak se první z věží sesunula k zemi a krátce po ní i druhá, a to už jsem brečela jak malá holka. Díky zprávám jsem to vlastně všechno viděla v přímém přenosu, nedokázala jsem se přestat dívat, zároveň jsem si ale přála to nikdy nespatřit. Ten den jsem už nikam nešla, až do večera jsem byla doma sama... ten odraz tehdejší hrůzy mám ale i dneska, pokaždé, když v televizi vidím nějaké záběry z toho dne, všechno se mi to znovu vrátí.

Díky holky, že píšete, jen tak dál, těším se na další příběhy

My byli s přítelem pracovně v Paříži, byli jsme v obchoďáku a slyšeli jsme to z rádia, nějak jsme to nevnímali. Až když jsme přišli do hotelu a zapnuli tv, tak nám došlo jak to byla závažné

seděla jsem v obýváku na křesle a koukala na divokého anděla,pak dali reklamu,šla jsem se kouknout z okna,jak sem uslyšela terorismus.....hned jsem se vrátila k televizi a koukala celá hotová na ty záběry.Bylo mi z toho hrozně,celý den sem koukala pak už jen na zprávy s dvojčaty....bylo mi 11 let.

Díky, pište dááááál

Taky si to přesně pamatuju...bylo mi 13 a chodila jsem na základku, bylo úterý a zrovna jsem přišla ze školy a dávali to v televizi, fakt jako by to bylo včera...
Zrovna nedávno jsem koukala na Let číslo 93 a úplně mi z toho bylo špatně, jak muselo být těm lidem v letadlech, naprosto nepředstavitelné...

Bylo mi 20 let. Seděla jsem na odpolední přednášce ve škole a kamarádce přišla sms od jejího přítele, že letadla narazily do věží WTC.